„Bavilo mne, jak krásně dokázal Hořínka zkombinovat klasický sound velkého symfonického tělesa se zvuky, které by posluchač možná očekával ve volné přírodě.“

„Dechberoucí eleganci a průzračnou lehkost houslových trylků Barátiho musíte slyšet, jinak tomu neuvěříte.“

„Byla to magie místa a času, která má hlubokou jedinečnost, a SOČR s dirigentem udělali maximum pro to, aby byla symfonie zahrána co nejlépe.“

Další z koncertů Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka se odehrál 3. června v Opavě. Kostel svatého Václava přivítal Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který zahrál pod taktovkou dirigenta Ainārse Rubiķise ikonická díla Ludwiga van Beethovena a Sergeje Prokofjeva. Ještě před nimi se však nejstarším opavským kostelem rozezněla skladba současného českého skladatele Slavomíra Hořínky.

Ještě před světovou premiérou Hořínkovy kompozice s poeticky okřídleným názvem Kapesní průvodce letem ptáků průvodce večerem Lukáš Hurník autora této skladby důkladně a zasvěceně vyzpovídal. V rozhovoru Slavomír Hořínka vyslovil i zásadní názory na otázku tvorby na zakázku, pro publikum a z osobní, možná i morální či existenciální nutnosti. Potěšilo mne, že sympatický skladatel, který se představil jako obyčejný kluk v mikině, má v těchto věcech naprosto jasno.

Hořínkova kompozice Kapesní průvodce letem ptáků je pozoruhodné dílo. Název zřejmě predestinuje poměrně skromnou délku ani ne patnáct minut. V této čtvrthodince se však odehrálo něco, co mne vtáhlo do děje. Hořínka především zkombinoval několik skladatelských technik s akcentem na dosažení originálního témbru. Sónická výbava jeho kompozice se ani v nejmenším nezaobírala lacinou zvukovou imitací ornitologické říše, naopak jemně, nenásilně a přemýšlivě vrstvila diatonické i atonální struktury do logického sledu hudebních „událostí“.

Skladba vyzněla působivě a její perkusivní závěr měl jistý mystický nebo možná environmentální nádech. Bavilo mne, jak krásně dokázal Hořínka zkombinovat klasický sound velkého symfonického tělesa se zvuky, které by posluchač možná očekával ve volné přírodě. Byl to nádherný začátek koncertu, který díky citlivému a přesnému nastudování vyzněl velkolepě a v barevně fascinujícím kostele svatého Václava i svým způsobem unikátně.

Následoval poměrně plynulý přechod – ačkoli mezi oběma kompozicemi leží časová propast více než dvě stě let. Ludwig van Beethoven svůj Houslový koncert D-dur napsal v roce 1806 pro houslistu Franze Clementa. Premiéra díla byla okázale a možná záměrně nepochopena, bod zlomu nastal o osmatřicet let později, kdy Beethovenův koncert nastudoval a provedl teprve dvanáctiletý fenomén Joseph Joachim, pod taktovkou nikoho menšího než Felixe Mendelssohna. A pánům se podařil podobný průlom jako v případě Bachových Matoušových pašijí v Lipsku. Jak vrtkavá je někdy přízeň štěstěny! Koncert Ludwiga van Beethovena se zařadil mezi nejoblíbenější díla svého druhu a je mnoho důvodů, proč by tomu tak mělo i zůstat.

Například Opavané mají hned jeden argument díky Kristófu Barátimu. Maďarský sólista se po boku Symfonického orchestru Českého rozhlasu představil v dobrém světle. Pro osobní účely jsem si jej pro tento koncert překřtil na pan „Poker Face“. Jinak se totiž nedá vylíčit jeho kamenný a strohý výraz obličeje, s nímž bez mrknutí brvou zahrál všechny technicky náročné virtuózní pasáže. S takovým ležérním nadhledem, jako by se rozehrával na jednoduché lidové písni! Jenže nenechme se mýlit. Baráti v Opavě ukázal naprosto brilantní, ale hlavně cílevědomé a do poslední fráze pochopené pojetí Beethovenova koncertu.

Jeho tónová kultura se vyznačovala příjemnou rovnováhou rozumu (v nepatetickém tahu) a citu (v nádherně vyzpívané lyrice a kantabilnosti volných částí). Vrcholem jeho nádherné, bezchybné kreace se stala prostřední věta, v níž rozsvítil azurová pianissima a nádherně procítěná vibrata. Dechberoucí eleganci a průzračnou lehkost jeho trylků musíte slyšet, jinak tomu neuvěříte. Neméně mě očarovaly obě kadence v první a třetí větě, které Baráti zahrál s nadhledem a neokázalostí. Však také Beethovenův koncert není přehnaně pompézní dílo, ale osobní meditace i výron radosti, které přirozenost a pravdivost sluší.

Nerad bych zapomněl také na báječnou souhru Barátiho a orchestru, kterou provázela přesnost, poutavá tempa, působivé dynamické detaily a agogická neotřelost. Pod taktovkou pana dirigenta Rubiķise se Symfonickému orchestru Českého rozhlasu vedlo opravdu znamenitě.

Závěr koncertu patřil Sergeji Prokofjevovi. Nebudu zastírat, že patřím k fandům tohoto skladatele, který po sobě zanechal 138 číslovaných děl (opusů), z nichž jeden je lepší než druhý. Pro Prokofjeva byla tvorba symfonií přirozenou paralelou k operám, baletům, koncertů, sonátám a dalším formálním celkům. Jeho symfonie (zejména pak pátá) vyrůstají pevně z kontextů a někdy i událostí, ale svou univerzální hudební „silou“ dokážou strhnout fantazií melodicko-rytmického fondu a harmonickou objevností. Platí to i pro jeho Pátou symfonii B-dur, která vznikla v roce 1944 a jejíž epická perspektiva se z dnešního pohledu jeví jako dokonalá syntéza dosavadního vývoje této formy od Haydna až po Brahmse.

Jak vyznělo tohle rozměrné a orchestrálně mohutné dílo v opavském kostele svatého Václava? Dvojznačně. Samozřejmě, že bych nepsal pravdu, kdyby mne neuchvátil magický prostor kostela včetně jeho prastarých fresek, které do hudby Prokofjeva vrhaly v zapadajícím slunci působivé odlesky. Byla to magie místa a času, která má opravdu hlubokou jedinečnost, a SOČR s dirigentem udělali maximum pro to, aby byla symfonie zahrána co nejlépe. Bohužel akustické parametry kostela nejsou pro takto hutné a dynamicky exponované dílo příliš optimální, což se podepsalo na menší konkrétnosti některých pasáží. Některá místa zkrátka zněla zamlženě a rozmazaně, aniž s tím orchestr a dirigent mohli něco učinit. Tento fakt však nijak nezastínil krásu provedení, jež patřilo k těm, na která se „nezapomíná“.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka si může připsat znamenitý koncert. Sólista Baráti byl skvělý, SOČR hrál senzačně, příště by možná stálo za to více přemýšlet, jaké dílo je do specifické akustiky tohoto prostředí vhodné situovat. Nicméně fanoušek Prokofjeva se i tak „napásl“ a obecenstvo odcházelo spokojené a celé…

Foto: Martin Straka