„Ondrej Olos sází na podrobné, důsledné a barvité vypracování celku i detailů, podpořené dirigentskými gesty, na která se i posluchač rád soustředí.“

„Hrát Šostakoviče není projev nerozvážné mladické ambicióznosti, ale v Al-Ashhabově případě uvážlivé uchopení a autentické zvládnutí výzvy.“

„Filharmonici mají v Redutě nevýhodu suché akustiky, Ondrej Olos je však provedl velkou partiturou úspěšně.“

Za dirigentským pultem Moravské filharmonie Olomouc se v polovině října pohostinsky poprvé objevil brněnský dirigent Ondrej Olos. On a mladý houslista Milan Al-Ashhab společně povýšili běžný abonentní koncert na téměř mimořádný. Stalo se tak ovšem i díky dvěma velkým závažným dílům v programu – kompozicím Dmitrije Šostakoviče a Jeana Sibelia. 

Začátek koncertu Moravské filharmonie v olomoucké Redutě patřil sice 16. října Leoši Janáčkovi, ale protože šlo o jeho rané orchestrální Adagio, byl to skutečně jen úvod. Není to kompozice užívající jeho pozdější typický hudební jazyk, ale posmutněle zamyšlené romantické intermezzo. Už v této chvíli nicméně bylo jasně patrné, že Ondrej Olos sází na nekonfliktní, ale podrobné, důsledné a barvité vypracování celku i detailů, podpořené dirigentskými gesty, na která se i posluchač rád soustředí. O to větší kontrast přišel v Šostakovičově Prvním houslovém koncertu, který sice začíná krásnými, ztišenými, dlouhými a posmutnělými plochami, ale vzpíná se i k typicky uštěpačným útokům. 

Houslista Milan Al-Ashhab, třiatřicetiletý rodák z Jeruzaléma a absolvent českého hudebního školství, je vyzrálou osobností, působí rozvážně, introvertně, slušně a důvěryhodně. Ani trochu nehraje vnějškově na efekt, okázale a extrovertně, ale nesmělým introvertem v hudbě také není: jeho hra je nadstandardně usazená, bezchybná a naplněná obsahem. Pokud se pustil do pověstně těžkého a myšlenkově náročného Prvního houslového koncertu Dmitrije Šostakoviče, není to projev nerozvážné mladické ambicióznosti, ale v jeho případě uvážlivé uchopení a autentické zvládnutí výzvy. Má dílo v repertoáru už několik let a má ho plně pod kontrolou. 

V pianissimu orchestru otevřel sólista svůj part i v nízké dynamice obsažným, znělým a sytým tónem téměř violového zabarvení. Ztišená očekávání, i když téměř bez hlesu, dokázal obdařit výrazem opravdovosti a naléhavosti. Stejně skvěle zvládl však i sršaté disonantní Scherzo a pak opět pomalý zpěv třetí věty, vygradované k mimořádně obsáhlé sólové kadenci. Skladba, která je vším, jen ne konvenčním klasickým houslovým koncertem, vrcholí rychlou smrští burlesky – čtvrtou větou, ve strhujícím tempu plnou energie. Filharmonici s Ondrejem Olosem byli se sólistou zajedno. 

Na prvním ze svých dvou houslových koncertů pracoval Šostakovič v Moskvě shodou okolností zrovna v době, kdy se v Praze odehrál komunistický puč, znamenající přechod od demokracie k totalitě a připojení Československa k sovětskému mocenskému bloku. Není divu, že Koncert a moll – vážný, bez efektů, logický v rozvíjení hudebního materiálu – je ve výrazu dramatický a potemnělý a že měl nakonec premiéru v Leningradě až v roce 1955, po Stalinově smrti. Šostakovič totiž uměl vycházet vstříc režimním požadavkům na sdělnost a zároveň zakódovat do hudby opačně míněné vzkazy. Uměl psát tak, aby byl pochválen, a současně i tak, že nás mrazí. To všechno je v díle přítomno a podařilo se to interpretům dostatečně vystihnout.

Pátou symfonii, která večer završila, napsal Jean Sibelius symfonii k vlastním padesátinám, tedy k datu 8. prosince 1915. V roce 1919 nakonec dospěl po několika revizích ke klasičtější třívěté verzi, která nezastírá přírodní i vlastenecké inspirace. I tak ale dílo působí svým průběhem ne zcela přímočaře a k hymnicky působícímu závěru se dobírá pomalu a skoro až klopotně. Filharmonici mají v Redutě nevýhodu suché akustiky nevelkého sálu, ve kterém je slyšet i drobné nesoulady. Z nadhledu celku je však Ondrej Olos provedl i touto druhou velkou partiturou úspěšně, pro posluchače přesvědčivě.

Foto/zdroj: Šimon Kadula / Moravská filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp