Symfonický orchestr Českého rozhlasu svůj novoroční koncert pojal trochu jinak, než je obvyklé. Hudební tělesa při vítání nového čísla v kalendáři zhusta nabízí vídeňské valčíky či slavná operetní čísla, naproti tomu rozhlasoví symfonikové se 4. ledna vydali směrem na jih a spolu s tenoristou Danielem Matouškem přednesli ikonická díla italské provenience. Dvořákova síň v závěru pořadu ’O sole mio bouřila nadšením a vděčně přijala dvojici přídavků, náročnější posluchač však mohl litovat některých neuchopených příležitostí.

Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral zkraje vystoupil s téměř nutným, stručným projevem připomínajícím fakt, že od založení Symfonického orchestru Českého rozhlasu letos uplyne rovných sto let, kterýžto mezník připomenou četná zahraniční vystoupení. Pak už mohla přijít ke slovu hudba.

Úvod večera k navození adekvátní atmosféry patřil Berliozově předehře Římský karneval, autora jednoaktovky Komedianti Ruggera Leoncavalla následně reprezentovala jeho nejznámější píseň Mattinata (Ráno), která byla daného večera prvním zpěvním úkolem tenoristy Daniela Matouška, dále interpretovanou romanci Rondine al nido (Vlaštovka u hnízda) napsal v básník a hudebník Vincenzo De Crescenzo. Rudolfinum poté slyšelo píseň Caruso, která byla Luciem Dallou skutečně věnována slavnému pěvci křestním jménem Enrico. Vysoké tóny není možné „sázet“ příliš dlouho v kuse, Matoušek si tedy šel oddechnout při intermezzu z Manon Lescaut významného operního tvůrce Giacoma Pucciniho. Vrátil se k podání písně Voglio vivere così Giovanniho D’Anziho, k předvedení jediné anonymní písně, neapolské lidové Santa Lucia se k tenoristovi pěvecky vysoce reprezentativně připojil Ahmad Hedar, známý spíše coby klavírní partner operních pěvců při jejich recitálech. (V koncertní brožurce byla zmíněna i mandolinistka, kytaristka Barbora Kubíková, její příspěvek průběhu večera však byl poměrně nenápadný, podobně by mohl být zmíněn jen v některých číslech se projevující akordeonista Jiří Lukeš.) Duo Matoušek–Hedar v tomto bodě nabídlo za mě jednoznačně nejhodnotnější moment večera, kdy funkční komika byla doprovázena hlasově skvěle hravě, umělci se zároveň inspirovali k atraktivní výrazové práci. (Píseň v české verzi nazvanou Krásná je Neapol kdysi zpíval i Waldemar Matuška, tedy upozorněme na roztomilý fakt podobnosti příjmení: Matoušek–Matuška.) Následovala suverénně nejznámější píseň Stanislaa Gastaldona Musica proibita (Zakázaná láska) a první půlku ukončila La donna è mobile, známá árie z Verdiho Rigoletta, která nastalými ovacemi vnukla myšlenku, že večer ve stylu operního gala by možná ubíhal zaručeněji.

Po přestávce přišel čas poněkud rozvláčné předehry k neúspěšné Rossiniho opeře Straka zlodějka, po ní pak zazněla energická tarantela La Danza stejného autora. Italského rodáka, národnostně však Američana Salvatoreho Cordilla, připomněl kousek zvaný Core ’ngrato (Nevděčné srdce), kdy si divák možná říkal, že Luciana Pavarottiho je v Matouškově hlase opravdu mnoho. Píseň Ideale (Ideál), která zazněla jako další v pořadí, toho večera znovu ukázala zpěvákovu empatii, když se na chvíli otočil i na diváctvo na empoře. (O tzv. „velkém hlase“ v Matouškově případě nejspíš hovořit nelze a orchestr zpěváka místy „kryl“ – když se navíc zpívá zády, zpěvu ve výsledném sluchovém počitku příliš mnoho není.) Při dalším hlasovém klidu tenoristy Dvořákova síň vyslechla předehru k Verdiho Síle osudu. Non ti scordar me (Nezapomeň na mě) z odkazu Ernesta de Curtise byla následně k mání opět s přítomnou vokální linkou, temperamentní Tostiho Marechiare hned poté. Pak ještě jednou de Curtis s jednou z nejslavnějších neapolských písní Torna a Surriento. „Základní hrací dobu“ koncertu pak završila „hymna tenoristů“, tedy árie Nessun dorma z Pucciniho Turandot. Tolik k utvoření představy o přednášeném repertoáru, na jehož výsledné podobě se aranžérsky podílel samotný protagonista. (V tomto bodě by bylo příjemné explicitně znát, kterých všech čísel se tento fakt týká. Podobně bych v brožurce v přiloženém curriculum vitae umělce očekával připomínku jeho nedávného debutu v londýnské Královské opeře.)

Daniel Matoušek v průběhu večera znovu potvrdil své mimořádné hlasové dispozice dokonale se hodící pro daný repertoár; troufám si tvrdit, že v Čechách nenajdeme obdobný hlas typicky italské, snad „pavarottiovské“ fazóny. Skvostná je pěvcova schopnost táhlé kantilény a legata, hlas má neustále dostatek prostoru k rezonanci, v samotném hlase je přítomna rovněž přitažlivá příměs jakési nostalgie, vysloveně světová mi připadala četná jití do rizika ve smyslu zpívaných pianissim i ve vysoké poloze (ta jsem přímo „žral“), která pěvec často korunoval plynulým, obtížným přechodem zpět do plného hlasu; práce s dechem je zjevně na vysoké úrovni. Vlastní zpěv snese nejpřísnější kritéria, snad jen nejvyšší tóny (h¹ a výše) zpívané místy už ne s nadhledem mě nepřesvědčily v plnosti.

Matouškovo debutové album ’O sole mio vyšlo v roce 2024, stejně nazvaný pořad v Dvořákově síni 4. ledna 2026 přinesli titíž interpreti, tedy Matoušek a v čele Symfonického orchestru Českého rozhlasu dirigent Jan Kučera. Mělo se jednat o první koncertní podání vzniklé nahrávky, mluvit tedy můžeme o interpretaci písní a árií, jež jsou po hudební stránce maximálně usazené. To by – včetně sympatického zpěvu bez notového zápisu – mohlo a mělo dát prostor ostatním aspektům pódiového vystoupení. Dalo?

Osobně jsem vnímal, že záviděníhodně talentovaný tenorista spoléhá až příliš na samotný, byť vskutku krásný hlas/zpěv. Vždyť má ale rozsáhlé zkušenosti z divadelních prken, tak proč je neaplikovat? Místy nakráčet třeba až do předehry, jednou zpívat přímo z empory, případně zaujmout i jiné místo, interagovat s ostatními hudebníky a hudebnicemi, třeba rozehrát humornou situaci, na chvilku dirigovat místo svého kolegy… Zkrátka vnést do koncertu nápadnější moment překvapení, pohrát si s ním, prokomponovat ho, více než jen transponovat nahrávku na koncertní pódium, vtisknout vystoupení charakteristické rysy.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu podal standardní výkon, ochotně podporující tuzemskou hvězdu. Multitalent Jana Kučery posloužil rovněž obětavě, tentokrát tedy ve formě dirigentské. Večer to byl příjemný, vylehčený, milý, plný vokálního mistrovství, dobře konvenující optimismu startu nového roku. I přítomná legenda Peter Dvorský byl jistě spokojený, tak proč vyjadřovat nespokojenost? Aby dobré či skvělé nebylo překážkou nejlepšímu. Přeju Danielovi spolu s jeho už teď zjevně rozsáhlým „fanklubem“ i nadále zdárný umělecký růst.

Foto: SOČR / Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp