„Spiritus agens koncertu byl muž mnoha proměn – kontrabasista, klavírista, dirigent a komponista Petr Popelka.“

„Mezzosopranistka Marianna Beata Kielland se uvedla sympatickou hlasovou polohou s nenuceným zvládnutím vokální linie v expresivních polohách.“

„Crumbových Jedenáct ozvěn znělo v přátelském, neprovokativním provedení jako poutavý průběh hravé autorské invence.“

Čtvrtý koncert první komorní řady Českého spolku pro komorní hudbu uvedlo kvinteto norských hudebníků a pianista Petr Popelka v pondělí 6. ledna ve Dvořákově síni Rudolfina. Na programu měla být díla Georga Crumba, Ericha Wolfganga Korngolda a Arnolda Schönberga. Korngoldův písňový cyklus z důvodu změny zpěvačky nahradila hudba Albana Berga pro klarinet a klavír op. 5 v kombinaci s opusem 2 Arnolda Schönberga. Návrat hudby epochy „fin de siècle“ z počátku dvacátého století na současné pódium, po více než sto letech od premiér skladeb, si přišlo poslechnout převážně mladé publikum s vybranou společností pamětníků.

Spiritus agens koncertu byl muž mnoha proměn – kontrabasista, klavírista, dirigent a komponista Petr Popelka. Také kurátor letošní sezony Českého spolku pro komorní hudbu. V úvodu koncertu omluvil zpěvačku Christinu Bock, která pro nemoc nemohla dostát svému závazku. Místo ní se pěveckých partů ujala Marianna Beate Kielland. Současně byla ohlášena změna v programu. Odpadly Šaškovy písně, op. 29 od Ericha Wolfgang Korngolda a místo toho byla na začátek koncertu ohlášena kombinace dvou kompozic. Čtyři kusy pro klarinet a klavír, op. 5 Albana Berga střídaly po jednotlivých částech Čtyři písně, op. 2 Arnolda Schönberga. Hráli Petr Popelka a klarinetista Björg Nyman. Komorní atmosféru povýtce minimalistické hudební produkce podpořilo přízračné šero, které zahalilo Dvořákovu síň. Na podiu zůstal jen světelný kruh skýtající hudebníkům kontakt s notami a mezi sebou.

Mezzosopranistka Marianna Beata Kielland se uvedla sympatickou hlasovou polohou s nenuceným zvládnutím vokální linie v expresivních polohách. V kombinaci s instrumentální hudbou dodaly zpěvní části celku zajímavý kontrast. Berg věnoval opus pět z roku 1913 svému učiteli Schönbergovi a proložení jejich opusů bylo poutavým a zdařilým projektem a dokumentem doby. Původně první skladba programu byla uvedena vzápětí. Jedenáct ozvěn podzimu, v originální podobě Eleven echoes of Autumn, George Crumba z roku 1966 vyšlo jako řetězec mezních výrazových kreací jednotlivých nástrojů, třebaže občas hrálo kvarteto instrumentalistů společně. Markantní byla klavírní účast zejména v přímém rozechvívání strun rukou i s poklepy na ozvučnou desku. Při společné hře této techniky jednou rukou a s klasickou klávesovou hrou levou druhou se pianista ocital v zajímavé ekvilibristické poloze. Zvonivý zvuk dotýkaných strun opakoval Popelka v různých variantách rytmu. Vedle glissandových proměn tónů a netradičních technik, tónových parodií klarinetu a momentů, kdy flétna místo tónu vyluzovala přímo dech instrumentalistky, byl také pódiový postoj. Klarinetista Björg Nyman a flétnistka Cecilie Løken Hesselberg v průběhu skladby opustili na chvíli svůj spořádaný posed u notových pultů, přistoupili k boku klavíru a hráli směrem do otevřeného klavírního korpusu. Aniž by jejich tón zanikal nebo měnil intenzitu. O intenzitě se dá mluvit jen v poloze bez forte, Crumbova skladba byla vedena dynamicky úsporně, byť pianista využíval razantnější údery do klaviatury. Jeho přímé ruční probírání strun mělo pozoruhodnou škálu variant – od čechrání k drhání a izolovanému drnkání – a bylo vedeno s účinnými cézurami. Houslista Magnus Boye Hansen, který hrál toho večera i na violu, provozoval působivá glissanda a nápodoby úpění či kvílení a vedle klasického pizzicata struny také trsal. Crumbových Jedenáct ozvěn znělo v přátelském, neprovokativním provedení jako poutavý průběh hravé autorské invence.

Závěrečnou skladbou programu byl legendární kvintet s recitací s názvem Pierot lunaire Arnolda Schönberga. Autor skladbu rozepsal pro recitaci, klavír, flétnu (pikolu), klarinet (basklarinet), housle (violu) a violoncello. Skladba měla premiéru hned v roce dokončení 16. října 1912 v Berlíně. Schönberg zde dopracoval techniku melodramu stanovené tónové výšky a rytmu, se kterou přišel po Rousseauovi a Bendovi také Engelbert Humperdinck v prvním zpracování pohádky Královské děti. Pierot lunaire se délkou provedení pomalu blíží ke čtyřiceti minutám, má jednadvacet částí se třemi tématy. Vlasta Reittererová uvádí v textu programové brožury, že Schönberg a jeho okruh se zabývali číselnou symbolikou – „třikrát sedm básní“ tvoří tři tematické okruhy. V hudbě se pak ozývá osobitá výpověď autora prostřednictvím textů o měsíci, temná stránka smrti a ironie v rozptýleném nepravidelném řazení. Trojí rozpoložení je uvedeno už prvních čtyřech částech. Citově laděný text básně Opilý měsícem následují dvě parodie – postava z commedie dell´arte Kolombína, Dandy s citací Straussovy symfonické básně Život hrdinův a píseň o Bledé pradleně. Originální francouzský text Alberta Girauda přeložil do nevázané němčiny Otto Erich Hartleben, tuto verzi Schönberg zhudebnil.

Pierot lunaire měl v provedení šestice hudebníků, na violoncello hrál Ernst Simon Glaser, žádoucí dramatický tah s případnými charakteristikami jednotlivých nástrojů. Nejnápadněji zněla ironizující pikola, flétna zpívala o měsíci a citlivě byly provedeny proměny klarinetu s basklarinetem a houslí s violou. Popelkův klavír byl přesný v roli vypravěče a povzbudivý v akcentech. Marianna Beata Kielland byla jistá v dynamických variantách, excelentní v parodiích bez nadbytečné teatrálnosti a s kontrolovaným vibratem. Ve smírných třech částech závěru skladby zvolil soubor úměrný ústup v kontrastu a ve ztišení se ve finální části nenápadně vytratil z éteru. Popelka a norská ekipa s espritem a pozoruhodně zprostředkovali vzdálenou hudební poetiku konce století. 

Foto: ilustrační - Khalil Baalbak, Christian Palm, Facebook Marianny Beate Kielland