„Turné je jedno velké bláznovství, a to díky lásce. Lásce Ronalda Villazóna ke zpěvu a k hudbě.“

„Pěvec, který měl nastartovanou kariéru v operních domech po celém světě, se musí od roku 2007 rvát s onemocněním hlasivek, které si už vyžádalo operaci.“

„Kate Lindsey zaujala krásnými frázemi v pianissimech, dokonalým messa di voce na dlouhých držených tónech a pečlivě propracovanou dynamikou.“

Koncert Filharmonie Bohuslava Martinů společně s pěveckými hvězdami Rolandem Villazónem a Kate Lindsey byl avizován na úterý 5. listopadu dlouho předem. Šlo o vystoupení, které se zcela vymyká běžnému abonmá, a i přes neobvykle vysoké vstupné bylo obtížné sehnat vstupenky. Pěvecké hvězdy světových scén zavítají do Zlína málokdy.

Koncert byl součástí turné; podobné bylo realizováno před deseti léty a tehdy vedle Villazóna vystoupila sopranistka Pumeza Matshikiza a dirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů byl tehdy, stejně jako nyní, Guerassim Voronkov. Rolando Villazón se v roce 2014 vracel k pěvecké kariéře po operaci hlasivek a turné bylo jejich prubířským kamenem. Letos do Zlína místo sopranistky zavítala mezzosopranistka, americká zpěvačka jménem Kate Lindsey. (Nedávný rozhovor čtěte ZDE.) I pro ni je to návrat do České republiky po více než deseti létech, poprvé vystoupila na koncertě v Praze v roce 2012. Její pěvecká kariéra neustále roste a během posledních deset let ji publikum v České republice poznalo zejména díky operním přenosům z newyorské MET. 

Spolupracující agentury Concerts Pamplona a Nachtigall Artists připravily turné na místa, ve kterých návštěvníci hudbě i krásnému zpěvu přejí. Takoví byli i ve Zlíně, kde se koncert odehrával v Kongresovém centru. Překvapením bylo, že přes suchou akustiku v sále se oba pěvecké hlasy dobře nesly na měkkém polštáři orchestru. Zejména Kate Lindsey zaujala krásnými frázemi v pianissimech, dokonalým messa di voce na dlouhých držených tónech a pečlivě propracovanou dynamikou, kterou chytře gradovala; forte používala velmi střídmě, zato promyšleně a efektně. Jednotlivé árie měly různorodé výrazové prostředky. Publikum strhávala a přesvědčovala stále víc, že je skutečnou pěveckou hvězdou. Výrazově dokázala odlišit i jednotlivé styly – koncert dramaturgicky postupoval od klasicistního Josepha Haydna přes Gioacchina Rossiniho až po Jacquesa Offenbacha. Sólově zpívala árii Sposa son disprezzata z opery Bajazet Antonia Vivaldiho, árii Se Romeo t‘uccise un figlio z opery Kapuleti a Montekové od Vincenza Belliniho a árii Giulietty Vois sous l‘archet frémissant z opery Hoffmannovy povídky od Jacquesa Offenbacha.

Nejsilnější účinek měl ovšem koncert v částech, kde oba pěvci zpívali společně. Nejprve to byl duet Come il foco allo splendore z opery Josepha Haydna L‘anima del filosofo, ossia Orfeo ed Euridice. Před ním na úvod večera zazněla předehra k této opeře, která je spíše archivním kusem. Přesto překvapilo, že pěvci přišli s party v rukou a neměli je kam odložit. Viditelně je to svazovalo a Rolando Villazón tak byl mírně nervózní, neboť měl poněkud problém s textem. Mezi čísly přišli na pódium dva technici a přinesli pulty. To přijal pěvec s ostentativní radostí a hned noty položil. Tak se mohl plně věnovat nejen pěvecké technice, ale i prožitku. Samostatnou árii Dov‘e quell‘alma audace ze zmíněné Haydnovy opery zpíval s oporou notového podkladu, což ho ovšem odvádělo od výrazu.

Předehra k opeře Norma od Vincenza Belliniho byla příležitostí pro orchestr, který si dával záležet na precizaci sólových vstupů i na barevitosti podání. Poté následovala parádní árie všech tenorů Una furtiva lagrima, árie Nemorina z opery Nápoj lásky od Gaetana Donizettiho. Tu Villazón zpíval zpaměti a snažil se o výraz a hereckou akci, nicméně to působilo poněkud povrchně. Není divu, pěvec hledal cestu, jak překonat svůj handicap, kvůli kterému nejspíš celé turné dělá. Nicméně árii zvládl hrdinsky. Problém je ale právě v tom, že to není árie pro hrdinný tenor, ale pro tenor zářivý a pohyblivý, což pěvec nesplňuje. Duet Romea a Julie Deserto é il loco z opery Kapuleti a Montekové byl zařazen na závěr první poloviny večera a oba pěvci za doprovodu orchestru ho podali jako dramatické vyznání, plné vášně a dynamických kontrastů. Těch se zhostil i orchestr, který se ukázal jako pružně a citlivě reagující organismus, bedlivě sledující přesná a jasná gesta dirigenta. 

Po přestávce pokročila dramaturgie chronologicky dále k tvorbě Jacquesa Offenbacha a k jeho jediné opeře Hofmannovy povídky, ve které v současné době pěvec ztvárňuje postavu Hofmanna. Nejprve orchestr uvedl intermezzo Barcarolla a poté pěvec podal vstup Hofmanna o skřetovi jménem Klein Zach. Bylo slyšet, že tohle má hodně nazpívané a promyšlené, herecké finesy mu dobře vycházely, stejně jako kontrastní navazující lyrická část, ve které líčí svoji nedosažitelnou lásku Stellu. Po Offenbachovi přišel na řadu Gioacchino Rossini, nejprve předehra k opeře Otello a poté velké finále Assisa a‘ piè d’un salice ze stejné opery.

Celkově je nutné si uvědomit, že celý večer, a tedy i celé turné, je jedno velké bláznovství, a to díky lásce. Lásce Ronalda Villazóna ke zpěvu a k hudbě a je obdivuhodné, jak se dokáže o tuhle svoji životní lásku prát. Mexický tenorista, který v mládí okouzloval zářivým tenorem, jehož tmavší zabarvení rozechvívalo duše posluchačů a posluchaček a který měl nastartovanou kariéru v operních domech po celém světě, se musí od roku 2007 rvát s onemocněním hlasivek, které si vyžádalo operaci. I po takovém zásahu osudu se pěvec své kariéry nevzdal a už v roce 2010 slavil comeback na scéně Státní opery ve Vídni jako Nemorino v Nápoji lásky. Bohužel kritiky pěvce nijak nešetřily a ani dnes, po patnácti létech, není možné s nimi nesouhlasit. Pěvec ztratil hlavový tón, co dával jeho hlasu lesk a nosnost, a zůstala jen přirozená střední tmavší barva. Hlas je sice pořád nosný a otevřený, ale už bez žesťové špičky a pěvec je nucen k silovým výkonům. Což v případě klasicistního Haydna, perlivého Donizettiho či virtuózního Rossiniho není vůbec ideální. Navíc hlas ztratil na ohebnosti a schopnosti přesné intonace. Zdá se, že je si vědom skutečnosti, že je za zenitem, ale statečně bojuje. Vše nahrazuje dravostí a komikou, je nejen rozeným klaunem, ale především bojovníkem. A zdá se, že má i manažerské schopnosti, neboť se úspěšně etabloval jako umělecký ředitel Mozarteum Foundation v Salcburku. 

Navíc má nevyčerpatelný temperament a charisma, kterým okouzluje davy. Publikum v Kongresovém centru ve Zlíně bouřilo nadšením bez ohledu na skutečnost, že skutečnou hvězdou večera byla právě Kate Lindsey. Společně tvořili okouzlující duo. Přídavky, které zazněly, byly samozřejmě už hudebně „lehčího“ ražení, i když po stránce pěvecké techniky možná obtížnější, než v té „vážné“ části. Nejprve to byla zarzuela, do které dal pěvec duši, neboť to je jeho srdcová záležitost. Poté přišla sopranistka s perlivou árií velkovévodkyně z Gerolsteinu ze stejnojmenné operety Jacquesa Offenbacha a pak si dali milostný duet z Veselé vdovy Franze Lehára. Na úplný závěr zazněla ikonická tenorová árie Non ti scordar di me Ernesta De Curtise. 

Název turné Láska a bláznovství (Amore e Folia) má tedy dvojí význam, za ten druhý patří pěvci velké uznání a obdiv za odvahu a houževnatost. Další koncerty turné se konají 11. listopadu v curyšské Tonhalle, 22. listopadu v Obecním domě v Praze a 25. listopadu ve vídeňském Konzerthausu. Při všech koncertech doprovází Filharmonie Bohuslava Martinů a diriguje Guerassim Voronkov. Umělcům přejme mnoho zdaru.

Foto: Filharmonie Bohuslava Martinů / Dominik Bachůrek