„Paradoxně mi pomohla pandemie covidu. Zastavila jsem se a uvědomila si, že nikam nespěchám.“

„Soudobá opera je pro mě taková třešnička na dortu.“

„Pokud chcete zjistit, zda někdo opravdu dobře zpívá, měli byste nejprve jít na jeho nebo její písňový recitál.“

Možná si někteří z nás vzpomenou na český debut mladé americké mezzosopranistky Kate Lindsey před dvanácti lety ve Smetanově síni Obecního domu. Již tenkrát k nám přijela s pověstí mimořádného objevu newyorské Metropolitní opery, kde debutovala v září 2005 a od malých či menších rolí se záhy propracovala k těm velkým. Nyní se do České republiky vrací, aby 5. listopadu vystoupila s Rolandem Villazónem a Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně v programu nazvaném Amore e follia, tedy Láska a šílenství.

Od vašeho debutu u nás uběhlo již dvanáct let. A už tehdy jste byla v operním světě pojmem. Jak se za tu dobu Kate Lindsey změnila?

Asi jsem tak nějak přirozeně vyzrála. Tuto profesi dělám už poměrně dlouhou dobu a čím jsem starší, tím víc si to užívám. Když jste mladí, neustále se soustředíte na to, abyste něco vybudovali, něčeho dosáhli, přemýšlíte, kde je třeba vystoupit a s kým. Ale teď si jen užívám onu vzácnost hudby a soustředím se čistě na to, abych podala autentický výkon. Paradoxně mi v tom trochu pomohla pandemie covidu. Zastavila jsem se a uvědomila si, že nikam nespěchám.

Ve vašem repertoáru nacházím tři pilíře: barokní hudbu, operu 19. století a nakonec současnou hudbu. Dokázala jste si vydobýt mezinárodní renomé ve všech těchto oborech! Zajímá mě, jak může být umělec natolik všestranný a zároveň v každém oboru vynikat. Dodržujete nějaký systém a vyhýbáte se míchání žánrů, nebo je mícháte záměrně, abyste si zachovala hlasovou hygienu? Věnujete se například baroku jen některé měsíce v roce, pak musíte přejít na něco jiného?

Předně děkuji za kompliment. Ale asi vás zklamu, žádný systém v tom nemám. Víte vyrostla jsem v USA a učila se podle místní hudební tradice. Tam moc prostoru pro baroko není, maximálně tu a tam nějaký ten Händel, a to většinou jen proto, abyste se z něj prozpívali z Mozartovi a Rossinimu. Přes ně jsem pak pomalu přešla ke Straussovi, Offenbachovi, Humperdinckovi a jiným. Teprve když jsem přijela do Evropy, zjistila jsem, jak je tu baroko v kurzu. Zkusila jsem ho zpívat a ono to šlo. Vlastně to pro mě bylo přirozenější než to, co jsem zpívala před tím. 

Čím si to vysvětlujete?

Jako původem americká umělkyně mám samozřejmě blízko k jazzu. Však jsem mu věnovala i velkou část svého CD Thousands of Miles, které bylo velice úspěšné a měli jsme s ním veliké turné. Baptiste Trotignon (francouzský jazzový pianista, se kterým toto CD nahrávala – pozn. red.) mi tenkrát vysvětlil, jak barokní hudba definuje jazz: v jazzu máte pravidelné a neměnné rubato, které většinou hraje kontrabas. Na tomto principu je postavena i barokní opera. Nicméně pozdější skladatelé od této pravidelnosti ustoupili a začali tento rytmus natahovat nebo zkracovat, podle toho, jakou potřebovali vystavět frázi. Díky tomu, že mám jazz od mala v krvi, mi byla potom interpretace barokní hudby tak nějak samozřejmá. 

Zajímavý postřeh… 

Ono to má i praktickou stránku. Pro lyrický obor není až tak moc klasické operní literatury. Proto jsem se adaptovala se na více žánrů a naučila prostě být flexibilní. Kdybych pořád zpívala jen Rosinu, tak bych se asi neuživila, a hlavně by to bylo hrozně nudné.

A jak probíhá vaše příprava na operu, která ještě nikdy nebyla inscenovaná ani nahraná? Jak interpretujete něco, co nemá žádný hudební precedent?

Absenci nahrávek a zavedených standardů naopak vnímám jako velice osvobozující! Připadám si jako takový průzkumník, průkopník. Nechávám na díle svůj otisk. Samozřejmě to vyžaduje daleko více práce, když nemáte žádný zdroj, ze kterého můžete čerpat… Upřímně, dělat výlučně soudobou operu bych nechtěla, to by bylo strašně vysilující, ale tu a tam ráda dělám něco, co nemá, jak říkáte, precedent. Je to taková třešnička na dortu. 

Kromě výše zmíněného jste vášnivou interpretkou písňového repertoáru. V čem pro umělce tkví rozdíl mezi interpretacemi písní a oper? 

Zásadní rozdíl je v textu. Zatímco operní libreto slouží převážně k tomu, aby posouvalo děj, umělecké písně jsou psané na básnické texty. A tak je k tomu potřeba přistupovat. Další věc je rozdíl ve zpěvu. V opeře musíte svým hlasem „proříznout“ zvuk orchestru, což v písních není potřeba. Navíc na interpretaci písní můžete použít daleko širší paletu barev, prostě si s nimi můžete více pohrát, což si s orchestrem dovolit nemůžete. Také míru intimity, jež se skrývá v písních, v žádné opeře nenajdete. A samozřejmě v písních je zpěvák daleko více obnažen. Za klavírní doprovod žádnou chybu neschová, žádný operní trik se nedá použít. Na jednu stranu interpretace písní nám nahání hrůzu, právě z tohoto důvodu, ale na tu druhou nám přináší možnost být více autentický a být sám sobě dirigentem. Pokud chcete zjistit, zda někdo opravdu dobře zpívá, měli byste nejprve jít na její/jeho písňový recitál.

Nyní se tedy do České republiky vracíte s programem nazvaném Amore e follia. Mohla byste nám ho popsat svými slovy? Čí to byl nápad a proč právě tyto árie? 

Chtěla bych předeslat, že za tento projekt, se kterým po Zlínu vystupujeme ještě třeba v Tonhalle v Curychu či Vídeňském Konzerthausu, si veškerou zásluhu zaslouží Ronaldo. On má na to veliký talent, je daleko víc než jen zpěvák a performer. Toto byl jeden z jeho mnohých nápadů. Přizval mě, abych se na tom projektu podílela, měl už připravenou kostru, co by tam mělo zaznít a spolu jsme jen ladili detaily. 

V programu zpíváte árii Sposa son disprezzata z Vivaldiho téměř neznámé opery Bajazet. Je to váš oblíbený barokní skladatel nebo proč jste zařadila právě tuto árii? 

Ronaldo mi dal volnou ruku s výběrem barokní árie, jen mě požádal, ať to není nic notoricky známého a ať to zapadá do dramaturgie koncertu. Přiznám se, že doma nemám žádnou velkou operní knihovnu, tak jsem se ptala svých dobrých známých, zda mají nějaký neobvyklý nápad. Několikrát zaznělo jméno této árie. Ač mám Vivaldiho hudbu hodně ráda, neznala jsem ji, ale jakmile jsem ji slyšela řekla jsem si: Bože, tohle je přesně ono, to musím zpívat! Začala jsem se ji prakticky hned učit a to, že ji nazpívaly Cecilia i Joyce mi v učení hodně pomohlo. (Bartoli a DiDonato – pozn. red.) 

Chodí láska a šílenství ruku v ruce?

A kdo z nás se nikdy nezamiloval šíleně?! (smích) Tímto spojením vzniká velice hluboký lidský prožitek. Funguje to v životě a rozhodně to funguje v opeře!

V roce 2008 jste zpívala roli Kuchtíka v Rusalce v Metropolitní opeře. Měla jste od té doby nějaké další zkušenosti s českou hudbou? Ať už v barokním repertoáru (Zelenka, Mysliveček), nebo třeba v operách Dvořáka či Janáčka? Lákala by vás například role Varvary v Kátě Kabanové?

Na Kuchtíka moc ráda vzpomínám. Překvapilo mě tenkrát, o kolik lehčí pro mě bylo zpívat v češtině než v ruštině. Ač jsem nad Varvarou přemýšlela, nikdy mi na ni nepřišla nabídka. Bohužel ani na žádnou jinou českou operu. Snad jednou…

Jste ráda, že jste mezzosopranistka?

Sopranistky musí čelit hudebním precedentům v daleko větší míře nežli mezzosopranistky. V tom vidím hlavní výhodu. Ale obecně jsou naše role více hravé a verzatilní. Na pódiu můžu ztvárnit jak křehkou dívenku, tak maskulinního chlapce. Sopránový repertoár tolik možností neposkytuje.

Ač pocházíte z Virginie, dlouhodobě žijete ve Velké Británii. Je za tím nějaký zvláštní důvod?

Před několika lety jsem pracovala na festivalu v Glyndebourne. V té době jsem nějak nebyla moc spokojená, kde žiju, a v Glyndebourne se mi naopak strašně líbilo. Několik mých přátel z Londýna mě pobídlo, abych se přestěhovala tam. Tak jsem to udělala a po dvou měsících jsem si řekla: Ano, tady opravdu chci žít. O rok později jsem se seznámila se svým manželem. Dnes už v Londýně nebydlíme, ale máme v Anglii dům a malého chlapečka, co tam běhá a pořád něco vykládá s britským přízvukem. Je to strašně roztomilé.

Vrcholoví pěvců jsou v dnešní době často velmi dobří sportovci, zejména proto, aby zvládli ten mentální tlak a udrželi se v tělesné kondici. Podle vaší figury usuzuji, že to bude i váš případ…

Ano, chodím celkem často do posilovny, a to hlavně když jsem na cestách. Víte, my umělci občas v těch všech městech býváme dost osamělí; co máme pořád dělat? Být turista po chvíli omrzí a navíc se vyhýbáme zalidněným místům, protože máme neustále obavu, abychom se nenakazili. Fitko je vždycky dobrá volba. Člověk vypne, vybouří se a navíc je silové cvičení dobré pro dechovou oporu. V mládí jsem dělala jógu, ale čím jsem starší, tím víc se soustředím na silový trénink, abych podpořila svou opěrnou soustavu a nechyběly síly. Tělo v mém věku si to tak žádá.

Mimo posilování děláte i něco jiného pro své zdraví, mentální či fyzické? 

Samozřejmě dbám o svou imunitu, snažím se zdravě jíst, beru vitamíny a tak dále. Kromě toho jsem si nedávno pořídila takový ten fitness náramek, který vám měří puls a výdej kalorií, kvalitu spánku a já nevím, co ještě. Díky tomu jsem zjistila, o kolik se můj spánek zhorší, když se večer napiju třeba jen skleničky vína. Dala jsem si tedy předsevzetí, že osmačtyřicet hodin před vystoupením nebudu pít, abych měla kvalitní spánek.

Kdybyste mohla s jakoukoliv postavou z operní literatury zajít na trénink, kdo by to byl?

No na trénink nevím, to bychom si moc nepopovídali. Ale třeba s Maršálkou bych ráda zašla do nějaké útulné vinárny. Víte, ona žije hlubokým vnitřním životem a říká moudré věci. Vždycky mi přišlo, že ví daleko více, než kolik toho řekne. Snad je to tím, že se jí málokdy někdo na něco ptá. Dali bych si s ní nějaké dobré víno a v tomto případě by mi bylo úplně jedno, jak kvalitně se potom vyspím. (smích)

…………….

Český debut Kate Lindsey se uskutečnil před dvanácti lety ve Smetanově síni Obecního domu. Záhy poté se propracovala až k velkým rolím v newyorské Metropolitní opeře. V nich bylo možné ji obdivovat i v Čechách díky přenosům MET: Live in HD: 19. prosince 2009 excelovala jako Nicklausse v Hoffmannových povídkách a později i jako císař Nero v Händelově opeře Agrippina (živý přenos 29. února 2020). Pravidelným hostem je nejen v Metropolitní opeře, ale také v Královské opeře Covent Garden v Londýně, ve Vídeňské státní opeře, milánské La Scale nebo na festivalech v Salcburku, Glyndebourne a Aix-en-Provence. Nedávno se s úspěchem uvedla v Salzburku v novém nastudování Hofmannových povídek po boku Benjamina Bernheima.

Foto: archiv Kate Lindsey