Jako interpret se dostal do finále mezinárodní soutěže Eurovision Young Musicians i vystoupil na Pražském jaru, coby skladatel je držitelem výroční ceny OSA, dirigování aktuálně studuje na pražské Akademii a už také založil komorní hudební uskupení. Propagátorovi sólového kontrabasu Indimu Stivínovi při tom všem stále není ani pětadvacet. Jeho talent i píli budou moci 8. července ocenit diváci festivalu Třeboňská nocturna a právě u této příležitosti vznikl rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Indi, můžeme úvodem osvětlit vaše křestní jméno? Máte ho takto v rodném listě, nebo je to svého druhu přezdívka?

Ano, mám své jméno v rodném listě.

A řekli vám rodiče, proč zrovna takto neobvyklé jméno? Z čeho podoba jména vychází?

Kdybychom tedy chtěli být jazykozpytci, mohli bychom moje jméno rozdělit na dvě slabiky In–di, přičemž ta druhá slabika by byla kořenem slova. In jako předložka „v“ a Di jako italské Dio. Myslím, že italština dala základ spoustě takových jmen, často se překládají do češtiny, ale někdy ne.

Zajímavé ale spíš je, že když jsem chodil do školy, nikdy se mě spolužáci na moje jméno neptali a byl jsem vždycky prostě Indi. A ani mě tenkrát tím pádem nenapadlo, že by jméno mohl někdo považovat za neobvyklé.

Původně jste hrál na housle a postupně přešel k většímu nástroji. Dokážete vysvětlit, proč jste ohledně rozměrů nezastavil u violoncella? Nebo jinak: V čem vidíte hlavní rozdíl mezi kontrabasem a violoncellem (kromě toho, že basa může hlouběji)?

Na housle hraju stále, stejně jako na kontrabas, vlastně na všechny smyčcové nástroje. Určitě bych neřekl, že jsem přešel od jednoho k druhému. Během psaní skladeb mám vytažené všechny nástroje z futrálů a přecházím mezi nimi, abych věděl, jak se co bude hudebníkům hrát. Myslím, že prakticky to není úplně potřeba, protože profesionální hudebníci zahrají všechno, ale zvykl jsem si na tento způsob práce a vyhovuje mi to tak.

Rozdíly mezi nástroji nejsou; všechny vyžadují trpělivost, odvahu, vytrvalost a hlavně lásku.

Tedy chápu, že vlastníte kompletní sadu smyčcových nástrojů. Neuvažoval jste někdy o projektu, při kterém byste se představil jako hráč na každý z nich?

To mě tedy ještě nenapadlo. Já myslím, že spousta muzikantů hraje na více nástrojů, jde jen o to, že se nám nedostává na všechny stejně času, protože každý nástroj k dokonalému mistrovství vyžaduje celého člověka. Hrát na více nástrojů je velká výhoda při psaní, můžu si vše vyzkoušet na ten správný zvuk, ale jsem vždycky rád, když na violu hraje violista a na violoncello hraje cellista a tak dále, protože oni svému nástroji věnovali maximum svého času a své energie.

Jste unikát. Neznám dalšího českého umělce, který by provozoval kombinaci dirigování, komponování a hry na kontrabas na takto vysoké úrovni…

Děkuju vám, ale každý člověk je v podstatě unikát. Každý má svůj vlastní příběh, svou minulost, své představy a sny. Jdeme po své životní cestě a každá je jedinečná a neopakovatelná, stejně jako naše otisky prstů.

Ovšem kombinaci dirigování, komponování a hry na kontrabas provozuje třeba Petr Popelka a vše dokáže skloubit na nejvyšší světové úrovni. A určitě bychom mohli najít další a další po světě. Je pravda, že dělat všechny tři obory v jednu chvíli je něco jiného. Je to slovy nepopsatelný zážitek a v podstatě adrenalinový sport.

Vidíte, na Petra Popelku jsem ostudně pozapomněl… Možná proto, že u něj coby šéfdirigenta Vídeňských symfoniků – kromě toho, že je o téměř generaci starší než vy – už delší dobu opravdu jednoznačně převažuje dirigování; u vás jsou naproti tomu jednotlivé umělecké polohy více v rovnováze… Všechny zmíněné role zkombinujete 8. července během vystoupení v rámci Třeboňských nocturen. Ta si od vás novou skladbu přímo objednala. Můžete nový kus trochu přiblížit? Na co se divák může připravit?

Každá premiéra je nezapomenutelná a každá dokáže směřovat život někam dál – nedá se nikdy říct dopředu, jak to dopadne a co z toho vlastně bude, jestli skladba bude žít dál svým vlastním životem. Záleží na mnoha faktorech a některé jsou neovlivnitelné, je to něco mezi nebem a zemí.

Je i tato skladba, stejně jako všechny ostatní, které v Divadle J. K. Tyla zazní, pro koncertantní kontrabas?

Já píšu vždycky pro sólový kontrabas. Psaní pro sólový kontrabas má spoustu specifik, už jen pro jeho odlišné ladění. Ale to je jen jeden z aspektů, který je asi nejvíc vidět, protože je patrný ihned z partitury. Těch specifik je ale v praxi mnohem více.

Dala by se tato specifika malinkato a stručně naznačit?

Zabývám se kontrabasem od rána do noci a je to nikdy nekončící jízda. Při psaní i při hraní stále objevuju nové cesty a možnosti. Kdybych to měl hodně zestručnit, tak jako autor například nesmím dopustit, aby se part kontrabasového sólisty frekvenčně blížil partu orchestrálního kontrabasu, pokud hrají oba současně. A jako interpret vlastně to samé: neměl bych riskovat, aby se tvorba mého tónu podobala kontrabasovému hráči v orchestru a to ještě musím rozšířit na violoncello, pokud mám part v jeho frekvenci nebo někde poblíž. Zároveň samozřejmě musím mít na zřeteli, že kontrabas zní o oktávu níž, než je psán, a navíc mám sólové ladění, které je o tón výš než mají orchestrální kontrabasisté.

Tak to je třeba jedna ze zvláštností sólového kontrabasu, ale vážně je jich mnohem víc. Samozřejmě nejjednodušší by bylo, kdybych psal skladby typu concerto, tedy „souboj“. Prostě chvíli hraje sólista sám, chvíli orchestr sám, ale já tak prostě nepíšu. Často si říkám, že to jednou udělám, ale inspirace mě zatím vždycky vedla jinam.

V momentě, kdy všechny „třeboňské“ skladby zahrnují kontrabas, na který hrajete vy, dá se vlastně mluvit o vašem dirigentském vkladu?

Ono vlastně to, co posluchač ve finále slyší z pódia, když stojím před orchestrem a hraju skladbu v této specifické trojroli kontrabasista/dirigent/skladatel, je výsledkem dlouhé práce a příprav. Není to o tom, jestli v tu chvíli, kterou divák vidí, mávnu desetkrát nebo stokrát. Je to o tom, co jsem do skladby dal, jak ji mám připravenou a jestli hudebníci se mnou souzní. Zkrátka proces příprav a následných zkoušek nemůžete nijak zkrátit, obejít či ošidit. Zároveň ale, pokud jsem do skladby nebo do kontrabasu dal skutečně velkou energii, vždycky tam bude; nemůže nikdy zmizet. Divák pozná okamžitě, jestli se ho něco dotýká; pozná ve skladbě příběh, cítí ho.

Laik na koncertě od dirigenta obvykle očekává kontinuální „mávání rukama“. Dá se to chápat tak, že Indi-dirigent se mnohem výrazněji projevuje ve zkušebním procesu, který publiku zůstává utajený?

Pokud tedy stále mluvíme o oné trojroli kontrabasista/dirigent/skladatel, pak ano. Pokud jsem na koncertě jen v jedné roli, je to pro mě něco jako dovolená. Jako když běžně zvedáte šedesátikilovou činku a najednou váží dvacet kilo – prostě pohoda.

Autorem dramaturgie koncertu 8. července jste vy sám? Co je její ideou? Podotkněme, že během koncertu zazní soudobá díla, ale i tvorba Mozartova současníka…

Mojí celoživotní misí je představovat lidem kontrabas tak, jak ho ještě neznají. Přál bych si, aby ho posluchači se mnou objevovali a fandili mu, i když nemá tolik repertoáru jako housle nebo cello. Protože i já každý den, když studuju nebo píšu nový repertoár, jsem zas a znova fascinován, co všechno lze na kontrabas zahrát.

Valtický rodák a tvůrce období klasicismu Johann Matthias Sperger napsal celých osmnáct kontrabasových koncertů. Můžeme vás s určitou nadsázkou označit za jeho pokračovatele?

Johann Matthias Sperger byl skutečným rekordmanem, dodnes jeho dílo nikdo nepřekonal a myslím, že ani nepřekoná. Když jsem o něm psal diplomovou práci, každá nová informace o něm, jeho životě a díle ve mně vzbuzovala až posvátnou úctu. Aby tedy někdo mohl být jeho pokračovatelem, musel by se mu nejdřív alespoň trochu přiblížit a to by byl téměř nadlidský úkol.

Já jsem hrdým reprezentantem české kontrabasové školy, která má velmi bohatou minulost a do budoucna má tedy na čem stavět. Hudební vývoj kontrabasu jede na plné obrátky a hudební svět oceňuje každý další pokrok. Jsme inspirací nejen Evropy, ale celého světa – už od dob Josefa Rambouska, který učil na konci 19. století Sergeje Kusevického, autora nejslavnějšího kontrabasového koncertu 20. století. Je potřeba neustrnout, s radostí a chutí na sobě pracovat, inspirovat nejen hráče, ale také hudební skladatele i pořadatele a současně naše i světové publikum. Všechny složky tohoto celku jsou stejně důležité.

Kdo je Emil Tabakov, jehož skladba pro sólový kontrabas figuruje v programu koncertu 8. července?

Emil Tabakov je shodou okolností také kontrabasista, skladatel a dirigent. Jeho tvorba je velmi bohatá a skladba Motivy bude velkým kontrastem v naší třeboňské dramaturgii, protože je zkomponovaná pro sólový kontrabas bez doprovodu.

Koncert v Třeboni završí vaše v dubnu ve Vídni premiérované Concertino pro kontrabas a orchestr. Předpokládám, že se jedná o virtuózní kus. Technická schopnost a brilance je jistě skvělým pomocníkem bezvadné interpretaci, na druhou stranu tu máme odvěký boj mezi hloubkou výrazu a efektní virtuozitou, kdy se zdá, že jde do určité míry o protichůdné principy. Jak v sobě toto máte vyřešené? Jak spolehlivě zajistit, aby se virtuozita nestala samoúčelnou?

Když se člověk naladí na zákony přírody, vítá stejně srdečně den jako noc. Obojí je součástí našich životů a obojí potřebujeme. Virtuozita bez myšlenky je jen technické cvičení, na druhou stranu přednášení bez znalosti řemesla se také nedotkne lidské duše. Mým úkolem je najít harmonii mezi tím vším, vyprávět hudbou příběhy, které nelze uchopit do slov, posunovat hranice možností mého nástroje, ale hlavně přinášet lidem radost.

Foto: archiv Indiho Stivína

Facebook X E-mail WhatsApp