„Terezie Fialová přijala roli „záskoku“ za Olgu Scheps s pokorou a zodpovědností. Přivezla si vlastní repertoár a volila ho, jak sama naznačila, „podle vlastního srdce, neboť lotyšský skladatel Péteris Vasks i Leoš Janáček jsou mojí velkou láskou,“ uvedla.“

„Klavír značky Steinway & Sohn zněl v proskleném foyeru, který působil jako vzdušný zámek, zářivě a nadýchaně, jakoby v prostoru poletovaly skutečné sněhové vločky v něžném impresionistickém oparu.“

„Terezie Fialová se představila publiku, jako technicky vyzrálá klavíristka, se schopnotí barevné imaginace i interpretace a s neomylným hudebním instinktem. Její přednes vycházel z hlubokého niterného ponoru a plně se oddala emočnímu výrazu.“

Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně nerealizuje jen symfonické koncerty, ale občas uspořádá intimní večer pro posluchače, kteří mají rádi komorní hudbu. V netradičním a půvabném prostoru foyeru Kongresového centra zněl 23. února sólový klavír, na který hrála mladá půvabná plavovláska. Sice to nebyla původně plánovaná Olga Scheps, které účinkování znemožnilo nové mateřství, ale česká pianistka Terezie Fialová. Zazněly dvě části z cyklu Roční doby lotyšského soudobého skladatele Péterise Vaskse, Zima a Jaro, poté výběr z první části cyklu Po zarostlém chodníčku a Sonáta pro klavír 1. X. 1905 Leoše Janáčka. Domenico Scarlatti odlehčil večer dvěma sonátami, Sonatou G dur a E dur. Na závěr jako přídavek zazněla třetí část V mlhách Leoše Janáčka.

Terezie Fialová přijala roli „záskoku“ za Olgu Scheps s pokorou a zodpovědností. Přivezla si vlastní repertoár a volila ho, jak sama uvedla, „podle vlastního srdce, neboť lotyšský skladatel Péteris Vasks i Leoš Janáček jsou mojí velkou láskou“. Recitál zahájila cyklem Roční doby, částí Zima (White Scenery) Péterise Vaskse a navodila tím poetickou a intimní atmosféru. Klavír značky Steinway & Sohn zněl v proskleném foyeru, který působil jako vzdušný zámek, zářivě a nadýchaně, jakoby v prostoru poletovaly skutečné sněhové vločky v něžném impresionistickém oparu. Jen škoda, že obsluha přilehlého baru odešla a nechala zapnutý kávovar, který se občas prosazoval zvuky, které nepříliš vhodně doplňovaly atmosféru.

Leoše Janáčka označila umělkyně za svoji další srdeční záležitost a jeho hudbu prezentovala pěti částmi z cyklu Po zarostlém chodníčku, I. Naše večery, II. Lístek odvanutý, IV. Frýdecká Panna Maria, IX. V pláči a X. Sýček neodletěl. Cyklus měla pečlivě vystavěný jako příběh, který vyprávěla s laskavou něhou a gradovala ho od zpěvné melodické části až do osudového závěru s pevnými, údernými akordy.

Následovala Sonáta pro klavír 1. X. 1905 s větami I. Předtucha a II. Smrt, kterou napsal Leoš Janáček jako reakci na smrt mladého českého dělníka na schodech Besedního domu při stávce za českou univerzitu v Brně. Událost, které byl osobně přítomen, skladatelem otřásla a jeho hudební vyjádření vyústilo do mistrovské skladby. Snoubí se zde melodika, smutek i vzdor, vložený do úderných akordových částí, které podala sólistka s energickou vervou.

Odlehčenou část přinesly dvě skladby, Sonata G dur, K. 144 a Sonata E dur, K 380 Domenica Scarlattiho. Skladatel 1. poloviny 18. století je považován za zakladatele sonátové formy a obě skladby, které zazněly, jsou jednověté. Ideálně dotvořily atmosféru recitálu, umělkyně je přednesla se sladkou lehkostí, s nadýchanými trylky, snově nadýchanými melodiemi, které sváděly k romantizaci.

Připravily tak nenápadně a přirozeně půdu pro vyznění poslední skladby večera, kterou byla část Jaro z cyklu Roční doby Péterise Vaskse. Tato skladba má široký půdorys a je závažná, jak svým obsahem, tak i náročností provedení. Počáteční lehounké trylky a samostatné zvonivé tóny a intervaly stékaly jako kapky vody a vytvářely stříbrný témbr. Pomalé přecházení do živelného crescenda a následného zklidnění, které uvozuje střední část v uvolněném a pevném forte, akordické části a arpeggia střídaly lehounké skleněné perly, které se sypaly z prstů umělkyně bezprostředně a uvolněně a vytvářely kouzelnou atmosféru. Pak přelila prostor bouře a vítr, převalila se povodeň, kterou tvořily plné disonantní akordy, kterým nestačila klaviatura a které bouřily prostorem. Po povodni vše náhle ztichlo a po krátkém odsazení se opět rozstříkly skleněné perly kapek, aby se vzápětí rozbouřily do dalšího fortissima, kterému nestačily akordy, a nahradilo je plné předloktí, které zabíralo celou klaviaturu a hnalo skladbu do závěrečného fortissima.

Terezie Fialová se představila publiku, jako technicky vyzrálá klavíristka, se schopnotí barevné imaginace i interpretace a s neomylným hudebním instinktem. Její přednes vycházel z hlubokého niterného ponoru a plně se oddala emočnímu výrazu skladeb, které podávala s bezpečným technickým vybavením. Navázala přitom kontakt s publikem do té míry, že si ho podmanila od prvních tónů a dokázala ho přivést k hlubokému prožitku.

Na závěr ještě přidala třetí část skladby Leoše Janáčka V mlhách, která byla stylově dokonalou tečkou za kouzelným večerem.

Foto: FBM Zlín (Facebook)