„Tentokrát si auditorium v drážďanské Semperoper vyslechlo hudbu, která je přece jen zvuku Staatskapelle Dresden bližší.“

„Neznamenalo to však, že by barva orchestru v méně vášnivém provedení ztrácela na lesku, naopak.“

„Hrůša nám představil skladbu nikoliv za pomoci okázalých gest, drzosti a exhibicionismu, ale elegancí, delikátností a promyšleností.“

Dirigent Jakub Hrůša se po necelých dvou letech vrátil k pultu Sächsische Staatskapelle Dresden. V rámci mimořádného koncertu o Bílé sobotě, 8. dubna 2023, vynikajícím způsobem uvedl Straussovu báseň Don Juan a Berliozovu Fantastickou symfonii.

Debut šéfdirigenta Bamberských symfoniků a hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie Jakuba Hrůši se v Drážďanech uskutečnil v červenci 2021, přičemž tehdy zaznamenal nadšené reakce posluchačů i kritiky. Na programu byl tehdy mimo jiné Janáčkův Taras Bulba a především Dvořákův Houslový koncert v podání Joshuy Bella, amerického houslisty, se kterým Hrůša toto dílo s úspěchem provedl již několikrát, včetně koncertu na londýnských Proms. Tentokrát si auditorium v drážďanské Semperoper vyslechlo hudbu, která je přece jen zvuku Staatskapelle Dresden bližší. Ba dokonce, první interpretovaná skladba musí v podání tohoto straussovského orchestru par excellence vyznívat opravdu mimořádně. A skutečně, symfonická báseň Don Juan byla pod Hrůšovým vedením provedena bez sebemenšího zaváhání, v plném straussovském lesku.

Richard Strauss k Semperoper neodmyslitelně patří. Měly tu ostatně premiéry všechny jeho nejdůležitější opery včetně Salome, Elektry nebo Růžového kavalíra. Staatskapelle Dresden proto nabízí mimořádně bohatou tradici v interpretaci jeho děl. Například Don Juan, známá jednovětá báseň, ve které Strauss zhudebnil legendární fiktivní postavu sukničkáře a milence Don Juana, zazněla v Drážďanech, jak se bylo možné o skladbě dočíst v programu koncertu, dva měsíce po premiéře roku 1890. Hrůšovo pojetí vyznělo méně ostře, ne tolik temperamentně, přestože dirigoval velmi energicky. Otevřel skladbu vřele a zeširoka. Jako by se soustředil na široké plochy plné vzletných melancholických smyčců než na efektní dechová místa, ačkoliv ta byla podána v doslova drásajícím tempu. Neznamenalo to však, že by barva orchestru v méně vášnivém provedení ztrácela na lesku, naopak. Hrůša, který dokáže i z Wagnera dostat neuvěřitelnou paletu barev a odstínů, otevřel také zde orchestr směrem k jemné zlatavé záři, jež díky umírněné dynamice neztrácela na intenzitě. Nebyl to zuřivý a dramatický, ale nečekaně líbezně a romantický Don Juan. V mnohém navíc připomněl legendární Kempeho pojetí.

Po přestávce zazněla Fantastická symfonie Hectora Berlioze z roku 1830. Pokud v předchozím Straussovi držel otěže především orchestr, který šlapal jako nějaký dobře promazaný stroj, tak zde Hrůša orchestr naplno ovládl a nabídl doslova paletu barev tohoto jiskřivého a mistrně instrumentovaného díla. Bylo zajímavé poslouchat výsledný zvuk orchestru, protože barvy ve Fantastické jsou přece jen trochu jiného odstínu než ve Straussově hudbě. Drážďanské těleso ji podalo technicky dokonale, a to bez sebemenší zvukové vady na kráse. Na můj vkus možná až příliš staženě, že místy dokonce zapomínala na její jiskřivou a živelnou povahu, která zrcadlí Berliozovu ostentativní zamilovanost do herečky Harriet Smithson.

Interpretační pečlivost na druhou stranu umožnila slyšet každý akcent této programní hudby, a jednotlivé detaily nezanikaly ani v moderním orchestrálním zvuku. Skladba tak najednou chytala punc výjimečnosti a svěžesti. Kvalita propojení Hrůši a orchestru se projevila jak v jemnosti výrazu, kde Hrůša dal znovu prostor lyrickým pasážím, tak i kvalitou využívaného rubata. Skladba nebyla nikterak statická. Plynula neustále dopředu a kýžený výsledek z kompozice se dostavoval postupně, s každou další částí a burácejícím Sabatem ve finále. Právě v této promyšlenosti spočívala přidaná hodnota Fantastické toho večera. Hrůša nám představil skladbu nikoliv za pomoci okázalých gest, drzosti a exhibicionismu, ale elegancí, delikátností a promyšleností. Tedy vlastnostmi, které Staatskapelle Dresden nabízí a Jakub Hrůša je znovu mistrně dokázal využít. Pokud byla reakce publika v případě Strausse dosti vlažná, pak nyní odměnili posluchači Hrůšův výkon a výkon orchestru dlouhotrvajícím potleskem ve stoje.

Foto: Staatskapelle Dresden