„Každá hudba by měla člověkem nějak otřást a nenechat ho chladným.“

„Na Dvořákovu Třetí jsem myslel už jako student Pražské konzervatoře. Vždy se mi moc líbila a bylo mi líto, že se tolik nehraje.“

„Pracovat s Leonidem Grinem bylo naprosto skvělé, takže momentálně sháním finanční prostředky, které by mi umožnily studovat u něj pravidelně.“

Oblibenou diváckou platformou i zásadní příležitostí pro mladé dirigenty je Debut Pražského jara. Při osmdesátém ročníku tuzemské největší klasickohudební přehlídky tentokrát dostane příležitost Jan Sedláček, který má přes status studenta pražské HAMU na kontě už také některé úspěchy včetně asistence nejslavnějšímu českému dirigentovi Jakubu Hrůšovi. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Sedláček odpovídal zejména na otázky týkající se důležitého koncertu – uskuteční se 28. května v Obecním domě s rozhlasovými symfoniky –, ale zmínil také svoji nedávnou americkou zkušenost.

Máte ponětí, čím přesně jste vedení Pražského jara zaujal, že si vás vybralo za dalšího debutanta?

To je spíš otázka na Pražské jaro. Nevím, nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel. Ale v lednu 2024 se mi podařilo zvítězit v dirigentské soutěži v Karlových Varech a v květnu jsem pak asistoval Jakubovi Hrůšovi při nastudování Smetanovy opery Libuše s Českou filharmonií na Pražském jaru. Je možné, že tyto skutečnosti sehrály svou roli.

Při Debutu Pražského jara řídíte tři kompozice: Bernsteinovo Divertimento pro orchestr, První houslový koncert Sergeje Prokofjeva a Dvořákovu Třetí. Do jaké míry jste se podílel na volbě repertoáru a do jaké vám byl naservírován?

Na Dvořákovu Třetí jsem myslel už jako student Pražské konzervatoře. Vždy se mi moc líbila a bylo mi líto, že se tolik nehraje. Pořád jsem ji poslouchal – doma, ve vlaku, v autě – a říkal si, že pokud bude v budoucnu příležitost, rád bych ji více prosazoval. V roce 2023 jsem ji tak poprvé provedl se Severočeskou filharmonií Teplice na svém absolventském koncertě na HAMU a rovněž jí věnoval svou bakalářskou práci. Takže když se mě pak dramaturg Pražského jara Josef Třeštík ptal na programový návrh mého debutového koncertu, ihned jsem si na Symfonii č. 3 Es Dur Antonína Dvořáka vzpomněl. 

Prokofjevův koncert si zvolila sólistka Tsukushi Sasaki a my jsme pak s Pražský jarem hledali ten třetí kus, kterým bychom večer doplnili. 

Leonard Bernstein byl vždy můj hudební idol. Obdivuji jeho ohromnou muzikalitu, hluboké emoce a funkční dirigentská gesta. West side story jsem znal už jako malý kluk a předehru ke Candidovi jsem dirigoval před dvěma lety. Mám rád i jeho symfonie, ale ty mi přišly na úvod koncertu mladého dirigenta už moc závažné. Nakonec jsme vybrali jeho Divertimento, které je efektní a myslím, že pro posluchače velice zábavné. Každá část je úplně jiná.

Dramaturgicky se pořad může jevit malinko nesourodý, ale možná pouhou neznalostí. Jaká existuje spojnice mezi díly nebo jak máme chápat výstavbu večera v Obecním domě?

Zaprvé bych chtěl, aby mě posluchači na mém debutovém koncertě trochu poznali. Proto jsem rád, že zde mohu uvést skladby autorů, které jsem miloval ještě dávno před tím, než jsem začal studovat dirigování. Zadruhé kontrast a odlišné emoce, které jednotlivé skladby přináší, vidím naopak jako velké plus. A zatřetí jsou zde i další zajímavé souvislosti ať již v kontextu s mou osobou nebo s Pražským jarem. Například Divertimento napsal Bernstein ke stému výročí založení Bostonského symfonického orchestru, který letos přijede poprvé na Pražské jaro. Neustále se zde opakují tóny H, C (v anglické terminologii tedy B, C), kdy „B“ znamená Boston a „C“ je označení pro „Centennial“.

Vzhledem k tomu, že bydlím v Nelahozevsi a hudebně jsem vyrůstal v Komorním orchestru Dvořákova kraje, hudba Antonína Dvořáka byla mému srdci vždy blízká. A nejen hudba! Pokaždé když jeho jméno někde zaznělo, nějak to ve mně rezonovalo více než jména ostatních hudebních skladatelů. Z dětského pohledu jsem Dvořáka vnímal skoro, jako by to byl člen rodiny. Zrovna mám rozečtenou knihu Můj Otec od Otakara Dvořáka, skladatelova syna, ve které krásně popisuje jaký „tatínek“ byl nejen jako umělec, ale také jaký byl po té lidské stránce, což můj vztah k tomuto velkému skladateli ještě více prohloubilo.

Z českého pohledu se Bernstein s Dvořákem mohou zdát naprosto odlišní, ale z dějin hudby víme, že Dvořák cestoval do USA, aby zde pomohl vybudovat americkou národní školu, jejímž potomkem je pak třeba i Bernstein. Ten je mimo jiné zase považován za prvního slavného amerického dirigenta vůbec. Oba tak drží v Americe své prvenství. Dokonce mi jednou mladí američtí kolegové dirigenti položili otázku: „Myslíš si, že Dvořák je více českým nebo americkým skladatelem?“ Tenkrát jsem se tomu začal upřímně smát a říkal si, že to snad nemyslí vážně, ale pak mi díky tomu došlo, jak moc ho berou za vlastního a jak moc Dvořák pro americkou hudbu znamená.

Prokofjevovo dílo samozřejmě zahrnuje part sólisty, v daném případě sólistky Tsukushi Sasaki, která vyhrála loňskou soutěž Pražského jara. Máte nějak vnitřně vyřešeno, jak z pozice dirigenta pojmete houslový koncert? Narážím na to, že v danou chvíli budete možná mírně rozpolcen, a myslím to tak, že Debut Pražského jara je potenciálně životně určující zkušeností, tudíž dirigent se chce předvést v maximálně příznivém světle. Na druhou stranu, při houslovém koncertu je chtě nechtě pozornost upřena primárně na sólistu a dirigent nemůže úplně „krást show“. Otázka tedy asi zní: Jak se může dirigent zaskvět v případě koncertantní literatury? Které nejvyšší kvality může přinést?

Rozpolcen určitě nebudu! Pokaždé když diriguji koncertantní skladbu, baví mě být tím prostředníkem mezi sólistou a orchestrem. Sólista má nějakou svou představu o díle a mým cílem je pomoct mu ji realizovat a být mu tak společně s orchestrem ideálním partnerem. Své vlastní představy pak mohu prosazovat v ostatních skladbách, i když vlastně také ne tak docela… Na prvním místě je vždy skladatel! V každém případě kvalitně doprovodit sólistu je velké umění, které prověřuje dirigentské kvality.

Jak byste obecně formuloval ideální koncertní „mind-set“ dirigenta, třeba konkrétně ve vztahu k pražskojarnímu debutu? Mám na mysli věci například ve stylu: předvést se, nechat mluvit hudbu a sloužit jí, hlavně vzbudit nějakou emoci, žít pravdou okamžiku… Co byste našel svého?

Můj přístup je takový, že se vždy snažím být sám sebou, dávat se orchestru i publiku celý a užívat si tu muziku, kvůli které tam všichni jsme, což, doufám, bude pro všechny nakažlivé. Jde o to, že všem by nám mělo jít o stejnou věc, a to, aby byl koncert hlubokým zážitkem pro všechny. Jak pro publikum, tak pro orchestr, tak i pro dirigenta. Každá hudba by měla člověkem nějak otřást a nenechat ho chladným, vnímá-li citlivě. Každá ze skladeb, kterou zahrajeme, nabízí jinou emoci a já právě proto věřím, že program všechny přítomné osloví, že se v něm někde najdou.

Začátkem února jste podnikl studijní cestu do Spojených států, kde jste na partiturách pro Pražské jaro pracoval s Leonidem Grinem, který učil například Paava Järviho a rovněž je bývalým asistentem Leonarda Bernsteina. „Tedy na Prokofjeva a Bernsteinovu hudbu ideální člověk,“ prohlásil jste v naší soukromé konverzaci. Jak hodnotíte tento svůj zájezd? Je nějaká hlavní myšlenka, co vám utkvěla? Co byla jeho „take-home message“?

Pracovat s Leonidem Grinem bylo naprosto skvělé, takže momentálně sháním finanční prostředky, které by mi umožnily studovat u něj pravidelně, jelikož to opravdu stojí za to! Od rána do večera jsem se učil partitury, takže když se mě dnes někdo zeptá, jak jsem si užil USA, tak užil! Ale úplně jinak, než by mnozí čekali.

Leonid Grin má nejen velké zkušenosti, ale i ohromný pedagogický talent. Řešil se mnou spoustu věcí. Od dirigentské techniky přes filozofii až k fyziologii, kdy mi hodně pomohl se při dirigování uvolnit a nebýt v křeči. Doporučil mi také spoustu velice zajímavých knih o hudbě, o kterých jsem neměl ponětí, a dnes z nich dost čerpám. A bavili jsme se i o Bernsteinovi! Pomohl mi uvědomit si mnoho věcí, třeba rozdíly mezi jednotlivými artikulačními znaménky. Také kompletně změnil můj názor na první větu Dvořákovy Třetí. Nikoliv však způsobem, že by mi řekl, o čem to je, a že bych to měl takto dělat, ale pokládal mi celý týden takové otázky, které mě nutily neustále přemýšlet nad konkrétními věcmi, až jsem došel k úplně jinému názoru, než s jakým jsem do USA přijel. Na jedné hodině mi řekl:

„Už nikdy nezkoušej nikoho kopírovat nebo přejímat cizí názory nebo gesta, ale pracuj na tom, abys vyvinul svůj vlastní styl a názor na hudbu. V každém okamžiku svého života buď sám sebou.“

Člověk by řekl, že proto jsem nemusel jezdit do Ameriky, jelikož podobnou větu jsem slýchal již od dětství od maminky. Ale díky nespočtu filozofických otázek, kterými mě profesor Grin celý týden zásobil, jsem až ve Filadelfii našel pro mnohé věci zdůvodnění. Zkrátka jsem cestoval do USA, abych tam, díky profesoru Grinovi, konečně potkal sám sebe.

Souběžně s dirigováním jste studoval violoncello, váš dědeček byl tympánistou České filharmonie. Jak ve vás dirigování vykrystalizovalo ve vůdčí obor? Nebo jinak: Co je vám jako dirigentovi největším potěšením v momentu, kdy řídíte orchestr?

Jednou z mých největších satisfakcí při dirigování je situace, kdy se po mém gestu ozve naprosto přesně ten zvuk, jaký jsem si přál, a při pohledu na orchestr vidím, že mé nadšení sdílí.

Můj dědeček byl nejen tympánistou, ale také dirigentem. Mezi muzikanty se dodnes vypráví příběhy o tom, jak zaskakoval u České filharmonie například za Zdeňka Košlera, Libora Peška nebo dokonce dirigoval fanfáry z Libuše právě za Leonarda Bernsteina na Pražském jaru v roce 1990. Já jsem pod dědovým vedením hrál v Komorním orchestru Dvořákova kraje od svých deseti let, kdy jsem každý týden zblízka sledoval jeho práci, a vždy se mi to moc líbilo. Babička vždycky ráda vypráví, jak jsem jednoho dne na chalupě přišel s otázkou: „Babi, myslíš, že bych mohl dirigovat?“ Tenkrát to však byl jen výplod dětské fantazie, a ne nějaký dlouhodobější sen.

Když jsem v roce 2017 nastoupil na Pražskou konzervatoř do violoncellové třídy prof. Tomáše Strašila, všimnul jsem si na studijním oddělení, že lze na Pražské konzervatoři studovat také dirigování. Dodnes si pamatuju, jak to se mnou cuklo, a začal jsem nad tím reálně přemýšlet. Říkal jsem si, že jednoho dne třeba děda už nebude mít sílu, aby dál vedl Komorní orchestr Dvořákova kraje, kde mi bylo tak dobře, a nechtěl jsem, aby se orchestr rozpustil. Myslel jsem na to, že pokud bych se naučil alespoň trochu dirigovat, možná bych zvládl činnost orchestru do budoucna udržet. Tenkrát jsem se s tím svěřil Chuheiovi Iwasakimu, dnešnímu šéfdirigentovi Plzeňské filharmonie, který v té době vedl Smyčcový orchestr Pražské konzervatoře. Hodně mi v začátcích pomohl. Poradil mi, jak se učit partituru, nechal mě dirigovat školní orchestr a představil mě také paní profesorce Miriam Němcové. A tak jsem po dodatečných přijímacích zkouškách studoval od pololetí prvního ročníku obory dva.

Postupně jsem k dirigování tíhnul víc a víc. Můj strýc Viktor Mazáček, který je houslistou České filharmonie, se se mnou o tom hodně bavil a bral mě na zkoušky České filharmonie, kde jsem měl možnost sledovat při práci ty nejlepší dirigenty. Někteří z nich byli dokonce ochotni si se mnou o hudbě a dirigování povídat. Chodím sledovat zkoušky České filharmonie dodnes a pokaždé se něčemu novému přiučím.

Když jsem v maturitním ročníku úspěšně složil přijímací zkoušky na Akademii múzických umění v Praze, měl jsem o své cestě už jasno…

Dokončujete magisterské studium na pražské HAMU. Máte už představu o svých budoucích kariérních krocích?

To je pro mladého dirigenta těžká otázka. Mé kroky jsou takové, že na sobě budu dále pracovat a věřit, že příležitosti přijdou, a podle toho se pak zařídím. Konkurzy na dirigenty se v České republice moc nekonají. Nevím, co pro mě Bůh chystá, a tak nemyslím na dalekou budoucnost, ale soustředím se na to, co je teď. Ale vždy se mi líbili takoví dirigenti, kteří když se někde stali šéfdirigentem, dovedli společně s orchestrem vydržet po mnoho let a někam se za ta léta spolu posunout. Střídání šéfovských míst po třech čtyřech letech jsem nikdy nevnímal jako smysluplné. Kdysi to někdo přirovnával k manželství. Já mám ve své manželce oporu, a tak doufám, že časem se třeba najde i orchestr, se kterým bychom si mohli být navzájem oporou i inspirací.