„Atmosféra krásných pražských sálů podstatně dokresluje umělecký zážitek.“

„Po umělcích požadujeme prakticky nový, na míru šitý program, který bude ladit s tématem daného ročníku.“

„Před pětadvaceti lety jsem vše přepisovala ručně, pravidelně jsem navštěvovala archivy nebo jsem si nechávala posílat noty na mikrofilmu. Byla v tom určitá poetika.“

Flétnistka a muzikoložka Jana Semerádová je již řadu let neodmyslitelnou součástí české hudební produkce v oblasti historicky poučené interpretace. Se svým souborem Collegium Marianum zrealizovala množství netradičních projektů, založených na vlastní badatelské činnosti, mj. také v rámci koncertního cyklu Barokní podvečery. Collegium Marianum je též rezidenčním souborem Letních slavností staré hudby, které pod dramaturgickým vedením Jany Semerádové letos slaví již 25 let od založení.

Jaký je váš recept na udržení si popularity u posluchačů již celé čtvrtstoletí? Co je ta tajná ingredience?

Myslím, že tajemství tkví v onom zrání, jež přináší plody, a také v kvalitě prověřené časem. Festival se od roku 2000 vyprofiloval jako přehlídka toho nejlepšího, co v oblasti historicky poučené interpretaci máme, a to jak u nás, tak v zahraničí. Začínali jsme střídměji, ale s laťkou nastavenou vysoko. Někteří posluchači nás provází od samého počátku a s radostí pozorujeme, že s každým koncertem se publikum rozšiřuje o nové tváře; skalní příznivci mají svá oblíbená sedadla v sálech. Škoda jen, že historické prostory nejsou nafukovací – koncerty bývají dlouho dopředu vyprodané.  

Netradiční či historické prostory jsou určitě jedno ze specifik Letních slavností staré hudby. Na jakém základě vybíráte koncertní sály? 

Koncertní sály vybíráme s ohledem na jejich akustické vlastnosti, ale zároveň se snažíme, aby konkrétní program zapadal do vybraného prostoru i s ohledem na svůj styl. Za ta léta Letní slavnosti pro své publikum leckterý koncertní sál „objevily“ (nedávno to byla například zrekonstruovaná Šlechtovka), nebo využívají prostory, v nichž se jinak koncerty moc často nepořádají. Atmosféra krásných pražských sálů pak podstatně dokresluje umělecký zážitek. 

… který je však už stejně dopředu garantován výběrem interpretů a repertoáru… Trochu mě překvapilo, jak široký repertoár letošní ročník nabídne: programy nás provedou od 15. do raného 19. století. Čím je dána tato šíře? Pokud vím, tak jste začínali převážně na repertoáru 17. a 18. století.

Je to tak. První ročníky vskutku neměly ambici představit všechna slohová období a v centru zájmu byla hudba baroka a klasicismu. To neznamená, že bychom se tehdy nezajímali o středověk a renesanci. Naopak. Týnská škola, kterou jsem prošla (ale i mnozí další, kteří jsou s festivalem spojeni), pečovala a rozvíjela tyto oblasti se zápalem a nadšením, tedy logicky ani my jsme náklonnost k ranější hudbě neztratili. Pamatuji si na španělský soubor Mudéjar s uhrančivou Begoñou Olavide, která nám zpívala a hrála na psaltérium andaluské trubadúrské písně a romance. Ve stejném roce vystoupila Schola Gregoriana a silný zážitek v nás zanechaly Šachy, renesanční představení s tancem. A samozřejmě jsme záhy po vzniku Tiburtina Ensemble začali spolupracovat s Barborou Kabátkovou, která připravila několik nezapomenutelných projektů šitých na míru festivalu. Romantický repertoár se na programech také často objevoval: bylo možno slyšet španělské romantické písně s kladívkovým klavírem, písně Fryderyka Chopina, virtuózní sedmipedálovou harfu nebo hravé csakany v salonní hudbě biedermeieru…

Zeměpisně se už několik let „rozpínáte“ i do vod španělských a portugalských, letos reprezentovaných soubory Os Músicos do Tejo a Euskal Barrok Ensemble. Jedná se o hudbu, která je v Čechách téměř neznámá. Je o tyto koncerty zájem? 

Popravdě, lístky na tyto koncerty mizí nejdřív. Už samotné spojení Trojského zámku a vášnivé hudby pyrenejského poloostrova je lákavé. A publikum některé interprety zná z minulých ročníků. Enrike Solinís, kytarový virtuos z Bilbaa, naše publikum vždycky dostane svou muzikalitou a neskutečně invenční hudební improvizací. Portugalský soubor Os Músicos do Tejo si doteď pamatujeme – fado v jejich podání bylo strhující.

Letos představí další poklady portugalské hudební minulosti, která je stále živá. Vedle árií od lisabonského rodáka Almeidy uslyšíme tance, které nás nadzdvihnou ze židle, lundum a modinhu. A v podání Any Viera Leite a Marca Oliveiry zažijeme i fado… 

Hlavní motivickou linkou celého ročníku jsou však „sny“. Jak konkrétně se toto téma prolíná jednotlivými koncerty?

Letošní dramaturgie se nese ve znamení snů, vizí, touhy, imaginací; jeden takový naplněný sen v podobě nebeského chóru jsme zažili na zahajovacím koncertě. Tiburtina Ensemble a Oltremontano Wima Becu hrajícího na středověkou trumpetu zvanou busina k nám doslova sestoupili ze známého obrazu Hanse Memlinga. Jiný takto metafyzicky laděný, však tanečním rytmem protkaný program Tempus mirabilium představí Capella de la Torre spolu s Hanou Blažíkovou, která bude zpívat a snít o míru, lásce, naději, spáse…

Ve smyslu vizionářském to byl koncert neapolského souboru Talenti Vulcanici, s nímž jsme pomyslně navštívili „konzervatoř Evropy“ a vedle věhlasných jmen slyšeli repertoár neapolských autorů, kteří se vydali do světa šířit slávu neapolské školy. Kouzla a čáry s kytarou a dalšími drnkacími nástroji předvede již zmiňovaný Enrike Solinís s Euskal Barrok Ensemble. A protože i v našich vodách jsme před osmi lety vylovili zlatou rybku, která nám splnila přání ztvárnit Händelovu mýtickou operu Acis and Galatea s loutkohereckou společností Buchty a Loutky, na závěr festivalu uvedeme toto nadčasové představení plné proměn a magického snového světa. 

Jakým způsobem tvoříte takto důmyslné dramaturgie koncertů? Kde vzniká prvotní myšlenka? 

Občas je to velká alchymie. Po umělcích požadujeme prakticky nový, na míru šitý program, který bude ladit s tématem daného ročníku. Ale cesta k ideálnímu tvaru bývá delší, protože chceme, aby každý program splňoval muzikologické parametry, přinášel něco nového a vyprávěl příběh, ale zároveň byl atraktivní pro publikum, aby jej povznesl a pobavil, byť naše obecenstvo můžeme právem označit za erudované a náročné. V návaznosti na precizně připravenou dramaturgii vzniká každoročně ve spolupráci s českými i zahraničními muzikology programový katalog, který zahrnuje texty ke všem festivalovým koncertům. S poetickými názvy koncertů a jejich podtituly nám pomáhají múzy…

Tvoříte vlastně „pouze“ dramaturgii, nebo se podílíte i na badatelské a umělecké přípravě?

Ojedinělá dramaturgie je v konečné podobě výsledkem týmové práce s mými kolegy z festivalu se značným přispěním českých i zahraničních muzikologů. Do programové skladby festivalu se podstatným způsobem promítají i výsledky badatelské práce hostujících umělců. Jedinečnost provozování staré hudby spočívá právě v jednotě vědy a interpretace. Pro závěr festivalu vždy připravuji s rezidenčním souborem Collegium Marianum úplně nový program.

Jak dlouho vznikají tyto projekty, pokud jde o uvedení neznámé skladby, od první návštěvy archivu, přes proces zkoušení až po koncert? Jste skutečně na všechno sama až do té doby, než položíte noty hráčům na pult? Aspoň na spartaci, doufám, využíváte „externí zdroje“…

V současné době se zdá být všechno dostupnější, spousta hudebnin prošla digitalizací a nemusíme jezdit daleko, abychom si je v omezeném čase mohli přepsat. Před pětadvaceti lety jsem vše přepisovala ručně, pravidelně jsem navštěvovala archivy nebo jsem si nechávala posílat noty na mikrofilmu. Byla v tom určitá poetika a ten proces, byť zdlouhavý, se mi taky líbil; skladbu jsem skrze opisování blíže poznala. Jakmile přišla možnost přepisovat hudebniny v počítačovém programu, už to pro mě nebyl takový zážitek. V posledních letech se na spartacích hudebnin podílejí moji šikovní kolegové, muzikologové a členové souboru.

V jakém poměru jsou ve vašem případě činnost badatelská a činnost interpretační?

Když jsem ještě studovala a poté začínala se souborem Collegium Marianum objevovat nové a neprobádané obzory hudby minulosti, trávila jsem v archivech podstatnou část svého času. A jak se plnil náš notový archiv, ať už přepsanými či nafocenými hudebninami, s rozmachem digitalizace repertoáru 17. a 18. století, čas trávený přepisováním jsem vystřídala za hodiny u počítače naplněné administrativní a dramaturgickou činností. Kdybychom měli spočítat, kolik zabere času příprava jednoho koncertu, festivalu či mistrovského kurzu, tak nápad na začátku a samotný koncertní výkon na konci z toho činí malé procento, mezi tím je hora mailů, schůzek, příprava not a tak dále.   

Stává se vám, že v archivu náhodou najdete nějaký skvost, nebo chodíte bádat spíše „najisto“, s jasným cílem?

I když se může zdát, že bylo objeveno, provedeno a nahráno vše z toho nejlepšího, co bylo zkomponováno, stále ještě můžeme narazit na dosud skrytou partituru dokonalé skladby někde v lístkovém katalogu. Ta vášeň pro zlatokopectví, uspokojivý pocit, že držím v ruce „zlaté zrno“ – to mě baví dodnes. Překvapit může i náhodně poslechnutá ukázka na youtube neznámého skladatele nebo neznámé skladby, a když mám štěstí, proklikám se i k naskenovanému rukopisu nebo tisku. Nedávno se podařilo dvojici islandských hudebníků-nadšenců najít Zelenkovo Statio pro Processione Theophorica, které bylo považováno za ztracené, a já jsem měla tu čest jej provést v novodobé premiéře na Islandu s místními zpěváky. Nepopsatelný zážitek!

Jaké jsou vaše vlastní interpretační či organizátorské sny v souvislosti s Letními slavnostmi staré hudby?

Přání mají všichni organizátoři kulturních akcí podobné: Dostatek peněz, abychom si mohli dovolit vysněné projekty se špičkovými umělci. Nápadů mám spoustu… Nová inscenace s loutkami, představení s mimem nebo jedno taneční představení na Händelovu hudbu.

Foto Petra Hajská, Anna Chlumská, Petr Dyrc, Fcebook souboru Collegium Marianum, Hanno Meier/ TAM

Facebook X E-mail WhatsApp