„Nikdo jiný mi tak umělecky nepomohl, jako Libuše Domanínská. Jenom díky ní zpívám.“

„Brněnské Janáčkovo divadlo je jako koupelna. Tam se mi zpívá snad nejlépe ze všech divadel.“

„V divadle v Brně jsem se také seznámila s Davidem Radokem. I s Jiřím Heřmanem jsem tam měla krásné příležitosti pracovat. Tihle dva režiséři jsou moje dvě mety.“

Před týdnem zpívala Desdemonu v premiéře Verdiho Otella v brněnském divadle, v sobotu s tamním souborem vystoupí na Smetanově Litomyšli v koncertním programu nazvaném Verdi Gala, dnes slaví narozeniny… Nejčerstvější koncert, který má sopranistka Jana Šrejma Kačírková za sebou, se konal 18. června pod širým nebem ve sportovním areálu ve Vidově, v obci u Českých Budějovic, ze které pochází.

Byl to velký koncert?

Na programu měl šestnáct čísel. Koná se jednou za pět let, a tak jsem se moc nešetřila.

Měl stejnou podobu jako v roce 2017?

Koncert se v tom roce také jmenoval Vidovská múza. Byl věnován 660 letům obce, křtila se k tomu kniha a v rámci oslav byl i můj koncert. Tehdy mě sousedé slyšeli poprvé. Program byl s orchestrem a spolu se mnou tam zpíval také tenorista Martin Šrejma – a také Adam Vojtěch, ten pozdější ministr zdravotnictví. Je to můj kamarád a zpívali jsme spolu muzikály. Chtěli jsme od té doby něco podobného zopakovat dřív, ale nepovedlo se to, až teď k mým čtyřicátinám. Tentokrát bez orchestru. Na klavír hrál brněnský virtuos a korepetitor Kostiantyn Tyshko. Sestra nechala postavit krásnou scénu, přivezli jsme a naladili křídlo, koncert uváděla manželka Pavla Šporcla Bára Kodetová, hezky ten večer zaoblila…

A kolik lidí přišlo?

Zhruba tři stovky platících. Před těmi pěti lety jich bylo asi tisíc, i když až skoro do začátku lilo. Ale tehdy byl koncert zadarmo. Tentokrát nelilo, ale v Budějovicích se na náměstí konala ještě další hudební akce, takže tři sta lidí byl docela úspěch. Sestra je činovnicí u hasičů a právě ti se na uspořádání koncertu s radostí podíleli.

Šlo o jakýsi návrat domů. To jste tak měla vždy, nebo až poslední dobou?

Do Vidova se vracím celý život, ale hudební návraty, ty se dějí až teď.

Takže jde o určitý druh vlastenectví?

Ano. Vidov je moje energie, můj domov, kde volně dýchám.

Takže do Vidova nejezdíte jako na chalupu?

Ne, jako domů! Domů.

Pojďme i nadále trochu cestovat po republice. Z jižních Čech do západních. Jakou máte vzpomínku na Karlovy Vary, kde jste uspěla ve Dvořákově pěvecké soutěži… Bylo to zásadní?

Určitě. I proto, že jsem v Karlových Varech poprvé zpívala svou velkou roli na jevišti, a to Zuzanku ve Figarově svatbě. Ještě před soutěží jsme ji tam prováděli se školou. Já jsem nikdy neměla moc ráda soutěže. Takže mi pak pomohlo při soutěži, že jsem Karlovy Vary už znala. Byl tam tehdy dirigent František Drs, který se k nám choval velmi přátelsky. A Figarovu svatbu dirigoval také Přemysl Charvát z Národního divadla. Zpíval tam tehdy Zahradníka Adam Plachetka, Barbarinu Kateřina Kněžíková, Figara zpívali Jan Morávek a Karel Škarka, Hraběnkou byly Jana Červinková a Gabriela Kopperová… Zkoušeli jsme tehdy v karlovarském divadle a můj první vstup do divadla vypadal tak, že jsem spadla z orchestřiště do podorchestřiště… Od té doby se pořád směju…

Naznačujete, že jste se soutěže díky Figarově svatbě nebála.

Nebála. A měla jsem velkou podporu od Brigity Šulcové. Všichni mně fandili. A tam jsem dostala cenu Moravskoslezského divadla. Díky tomu jsem potom začala zpívat právě v Ostravě a všechno se rozjelo…

Ale Brigita Šulcová vás přece neučila?

Ne, mě učila Jitka Soběhartová. Brigita Šulcová mi fandila, protože věděla, že vedle školy chodím k Libuši Domanínské – a že je to dobře.

Paní Domanínská byla tedy opravdu jen a jen soukromá učitelka?

Ano, ta mě připravovala na konzervatoř a celou dobu mě pak hlídala.

Proto na ni tak intenzivně vzpomínáte?

Ano. Naprosto výjimečně, naprosto vděčně. Nikdo jiný mi umělecky tak nepomohl, vlastně jenom díky ní zpívám. Ovlivnila mě i láskou a přístupem k pěveckému povolání. I tím, že věřím, že to, co má být, tak přijde. Myslím, že právě díky ní, nebo kvůli ní, se nikam neženu. Neznamená to být někde v koutě, ale jde o to, nemyslet si, že něco někam nějakou silou protlačím nebo přemůžu. Jde o to, užívat si každý den. A být vděčná za každou možnost být na jevišti.

Paní Domanínské jste v uplynulé sezóně věnovala i své písňové CD. Bylo to od začátku jasné? Jako pocta?

Ano. A dalším důvodem bylo, že jsem čerpala z jejího archivu. Všechno, co na cédéčku je natočeno, je vybráno z jejího soukromého archivu. Autoři, které jsem natočila, ji milovali, řada věcí je komponovaná přímo pro ni. Ručně psané noty s věnováním… Milovali ji a přáli si, aby jejich písně zpívala a nahrála. Ale ona už neměla na úplně všechno kapacitu.

To, co jste nahrála, všechno zpívala? Písně od Otakara Zicha, Zdeňka Blažka, Jindřicha Jindřicha, Jana Kunce a Josefa Křičky?

Ano, ale natočené to nikde není. Uváděla písně na svých koncertech, ale jako nahrávka jsou až ode mě jako premiéra.

A vy jste je už na koncertě zpívala?

Nejdříve v Profesním domě v Praze, kde bylo vystoupení spojené se křtem desky. S klavíristou Mikolášem Troupem, se kterým jsem CD natočila. Desku mi pokřtili Bára Kodetová, Pavel Šporcl a Jitka Zelenková. Pro další koncert, který se uskutečnil v Předměřicích v kostele, jsem potom požádala klavíristku Šárku Knížetovou. Přidali jsem tehdy i známější věci – Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Martinů… i Miloslava Kabeláče… Chtěla jsem, aby si to lidé trošku mohli porovnat. A je to, myslím, moc zajímavé srovnání.

Budete tyto písňové cykly dál uvádět?

Rozhodně ano.

Máte z natočených cyklů něco nejraději? A měla Libuše Domanínská?

Deska má název Kdy láska přilétá. A právě to je jedna z mých nejoblíbenějších písní. Napsal ji Jindřich Jindřich. Já už jsem něco z tohoto repertoáru zpívala na konzervatoři. A vzpomínám, že Libuška milovala jako básnířku Marii Calmu. Jan Kunc právě její verše zhudebnil a je tam i píseň s textem „Opřena o kmen hledím do údolí“. Tenhle text měla moje milovaná teta uvedený na fotografii, která se rozesílala přátelům, když zemřel její manžel… Písně, které jsem natočila, jsou různé, velmi různé. Například hudba Zdeňka Blažka je v něčem podobná Janáčkovi. Skoro jsou to lidovky. Ale každý si najde něco jiného zase u jiného autora.

Paní Domanínská zemřela v únoru 2021, bylo jí skoro sedmadevadesát. Byly jste v kontaktu až do posledních dnů?

Jezdila jsem za ní do Hodonína, do pečovatelského domu, kde se o ni starali. Ještě jsem jí pouštěla nahrávku Poulencova Lidského hlasu z Národního divadla v Brně. Byla jsem tam naposledy asi měsíc nebo dva před její smrtí. Ještě jsem jí ukazovala i tu mou třetí Thalii. Pamatuju si, jak sestřičky, které ji odvážely, říkaly jedna druhé: Vezmi ještě tu vázu… Tak jsem se musela přihlásit, že „tu vázu“ bych si odvezla… Pouštěla jsem jí také Carmen, jak jsme ji natáčeli během covidu na přání. Byla nadšená a šťastná, pořád si sundávala roušku a sestřičky ji napomínaly. Byla zlobivá… Měla nás ráda jako rodinu, moji dceru Andulku milovala a byla šťastná, když jsme za ní jezdily. Říkala jsem jí teta… Ale pak už byla nemocná. Přišlo vysvobození… Ano, byly jsme spolu v kontaktu do poslední chvíle.

Když se vrátíme k zeměpisu, tak co Ostrava? Vnímáte tamní působení jako krásné období, ve kterém jste postupně nastudovala všechny důležité a velké role?

Ano. V Ostravě byl pro mě zásadním člověkem Luděk Golat. Hovoří se o něm jako o kontroverzní osobě, ale ke mně byl vždycky slušný a věřil mi. Já jsem třeba chtěla zpívat Donu Annu v Donu Giovannim, ale on řekl, že potřebuje Zerbinettu v Ariadně na Naxu. Myslela jsem si, že tu roli nedám. Řekl mi: když ji nezkusíš, nezjistíš to…! Tak jsem to zkusila a zjistila jsem že Zerbinettu dám…! Věřil mi – a nakonec vždycky splnil slib. Já jsem mu o Donu Annu už nikdy neřekla, ale za dva roky mi ji sám přidělil. A já bych se pro něj na jeviště rozkrájela. V Ostravě jsem měla krásné příležitosti a úžasné kolegy, kteří mě moc podporovali. A navíc jsem se tam seznámila se spoustou zahraničních zpěváků a zlepšila jsem si italštinu, protože tam hostovalo hodně Italů. A také tam režíroval Michael Tarant. Nebo Plamen Kartalov, jinak intendant Opery v Sofii; zkoušel s námi jako s činoherci… Jeden vedle druhého skvělí lidé. Nasbírala jsem v Ostravě spoustu důležitých zkušeností.

Žijete v Praze…

Pokud se týká Prahy, kromě krásných jevištních zkušeností si jako na velkou věc vzpomínám i na festival Pražské jaro, kde jsme vystoupili jako mladá pěvecká generace s dirigentem Tomášem Netopilem. Já jsem zpívala árii Cunegondy z Bernsteinova Candida. Byl to koncert, kde jsem se vzchopila na maximum. Dodnes na něj vzpomínám, pro mě koncert průlomový. Zvládla jsem tehdy něco, co jsem nevěděla, že zvládnu…

Národní divadlo Brno bylo potom – a je dosud – prohlubováním a pokračováním všeho předchozího?

Brno bylo také praktické řešení, je odtamtud domů do Prahy blíž než z Ostravy. To už jsem měla rodinu. A šla jsem tam za Jiřím Heřmanem. Byl to on, kdo mě díky roli Náměsíčné v Liberci vzal do pražského Národního divadla na hostování. Myslím, že mě má docela rád a že mně fandí. Pozval mě pak do Brna na Traviatu a říkal, jestli bych nechtěla do angažmá. Přemýšlela jsem… a řekla ano. V Brně jsem šťastná. V divadle v Brně jsem se také seznámila s Davidem Radokem. I s Jiřím Heřmanem jsem tam měla krásné příležitosti pracovat. Tihle dva režiséři jsou moje dvě mety. Pracovat s nimi je velká čest. Člověk si s nimi nepřipadá zbytečný. S Davidem Radokem jsme připravili Lidský hlas a Juliettu a teď nedávno také Brittenova Petera Grimese. A doufám, že brzy bude zase něco dalšího…! Bez toho si nedovedu představit život. V Brně mám zároveň úžasné kolegy, se kterými se podporujeme umělecky i lidsky.

A s Jiřím Heřmanem?

Jakobín v Národním divadle, Faust a Markétka v Plzni, Rusalka na Otáčivém hledišti v Krumlově… To byla mimochodem moje první Rusalka. Byla rozběhaná, náročná, ale krásná. Pak v Brně znovu Markétka, Liška Bystrouška a Straussův Růžový kavalír. Pracovat s ním je zážitek, protože je naprosto dokonale připravený a přesně dokáže postavu popsat. Říká, co mám dělat, ale nefixuje to tak, že musím. Především mi tak popíše postavu, že ji mohu žít. Já si mohu u něj dovolit bez problému jít na jevišti jako ta postava – a co udělám, není špatně, i kdybych se nedržela přesně režijní koncepce. Protože to udělám v charakteristice té role. A nevadí mu, že se pořád, ale pořád na něco ptám. Já se prostě ptát musím, já musím vědět! Když tomu sama věřím, tak mi potom postavu můžete věřit.

Dají se tímto způsobem studovat všechny postavy?

Ano, všechny. Bez výjimek. Já to tak mám… A Jiří Heřman s námi probírá také připomínky. Po zkouškách Růžového kavalíra jsme měli často do noci připomínky. Po tom se mi u jiných režisérů stýská. Pořád je na čem pracovat, co zlepšovat. Já potřebuju připomínky, jinak člověk neroste. Ne jenom chválit.

V Růžovém kavalírovi jste v Brně zpívala Sofii. Zazpívala byste dnes ještě Zerbinettu?

Ne. Okrajové výšky už prostě nemám. Stejně tak už nemohu zpívat Královnu noci.

Ukrojily se samy?

Prostě už tam nejsou. Při cvičení ano, ale nemám je s radostí, není to nic, na co bych se těšila a co by bylo jisté.

To je ale asi přirozený vývoj, ne?

Myslím, že je to naprosto přirozený vývoj…

Desdemona je teď už opravdu někde dál.

Přesně tak. A nezapomeňte, že jsem už v roce 2015 zpívala Aidu.

Nebylo to brzy?

Bylo, ale já jsem tehdy – byla jsem po porodu – chtěla prostě v Českých Budějovicích pracovat s dirigentem Mariem De Rose… Věřím, že jsem si neublížila, stejně jsem Aidu zpívala tehdy jenom na premiéře a pak už ne. Myslím, že by mi už dnes šla opravdu dobře.

V Českých Budějovicích je divadlo docela malé…

Ale my jsme Aidu dodávali v Metropolu, to není malý prostor.

Brněnské divadlo je nicméně větší…

Ano. Ale brněnské Janáčkovo divadlo je jako koupelna. Tam se mi zpívá snad nejlépe ze všech divadel. Neuvěřitelně dobře, naprosto bez námahy… Je to sice rozdíl od Ostravy, kde je operní divadlo opravdu malé a kde jsem si tím pádem připadala jako wagnerovská Ortruda. Každý prostor si zpěvák musí osahat…

Vy jste zpívala už snad všechno. Je ještě něco, co zbývá?

Já jsem nikdy žádné sny moc neměla. Měla jsem vždycky krásné příležitosti. Třeba trilogie Donizettiho královen, to bylo překvapení, jsem šťastná, že je pro mě dirigent Robert Jindra s dramaturgem Danielem Jägerem vymysleli, mě samotnou by nenapadlo chtít je zpívat. Pro mě je důležité pracovat s dobrými kolegy, kteří mě posunují dál. Například s Davidem Radokem. S ním cokoli. Ale je pravda, že Salome, kterou bude režírovat, mu dělat nebudu, takže úplně cokoli ne. Trochu zasáhl rozum, ale vím, že to opláču. Doufám, že se ale ještě potom někdy setkáme. Nedovedu si představit větší radost na jevišti, než když režíruje David Radok. Ale na jednu roli se vlastně těším: na Manon Lescaut. To je takový můj sen. Třeba se splní…. A vlastně ještě jeden sen mám: Jenůfu. Ta byla především snem tety, tedy Libušky Domanínské. Vždycky mi říkala, že budu dobrá Jenůfa. Už je to málem podařilo, měla jsem ji dělat s Karitou Mattilou jako Kostelničkou na Janáčkově festivalu v Brně, ale nakonec se projekt v předpokládané podobě neuskutečnil a zpívalo s ní obsazení, které už to mělo nastudované, tedy báječná kolegyně Pavla Vykopalová. Takže jsem do inscenace nevstoupila. Ale asi to tak mělo být – a třeba, že Jenůfa bude později. Myslím, že by mi mohla slušet… A věřím, že ji i tak teta uvidí…

Tak už se jen vraťme na začátek, domů do Vidova. Kdy tam zase zazpíváte?

Tak to je jednoduché. Bude to, co vymyslí moje sestra. A hasiči. Program jsem připravená dát dohromady kdykoli.

Foto: Fb a archiv Jany Šrejma Kačírkové, Marek Olbrzymek, Michal Siroň, Patrik Borecký