„Už od prvního vstupu tenoristy Aleše Brisceina, který ztvárnil roli Alberta Gregora, bylo jasné, že se setkáváme s něčím výjimečným.“

„Eva Urbanová předvedla svou roli s patřičnými emocemi, zvuku mohlo být více, ale skvěle využila svého potenciálu a umu a doslova uchvátila svými mezzavoce, která se nesla celým divadlem.“

„Absolutním překvapením byl výkon basbarytonisty Adama Plachetky! Jeho projev, hlasový fond, výslovnost a muzikalita šly naprosto ruku v ruce s Janáčkem a Robertem Jindrou, potažmo s orchestrem.“

V neděli 11. září v Národním divadle pod vedením nového hudebního ředitele opery Roberta Jindry zaznělo koncertní provedení Janáčkovy opery Věc Makropulos. V hlavní roli Emilie Marty vystoupila Eva Urbanová. Doslova janáčkovským objevem byl výkon basbarytonisty Adama Plachetky v roli Jaroslava Pruse a skvělým Albertem Gregorem byl Aleš Briscein. Druhé provedení se stejným obsazením se bude konat ve středu 14. září. Určitě se jděte podívat!

Orchestrální úvod opery je hudebním „oříškem“. Je třeba naprosté rytmické preciznosti a plné „zvukovosti“. Oba faktory jsem hledal, orchestr se i přes jasná gesta Roberta Jindry jakoby rozehrával a fráze houslové sekce nedosahovaly patřičné drásavosti. To bylo ale pouze na začátku, žestě se do hudby více opřely a vzkázaly celému orchestru, že Janáček musí znít pevnějším a odhodlanějším zvukem. Obecně orchestr zahrál až na malé detaily skvěle, Robert Jindra celé představení uřídil bez větších emocí, spíše prakticky a s ohledem na výkony sólových zpěváků.

Janáčkův hudební jazyk a styl vyžaduje pevné a průbojné hlasy, které se nezaleknou určité úsečnosti. Scénu coby Solicitátor Vítek otevřel tenorista Michal Lehotský, který je na vrcholu své kariéry a celý svůj part zvládl opravdu moc dobře. Jeho vysoké tóny mají razanci a hlasově se na Janáčka skvěle hodí.

Už od prvního vstupu tenoristy Aleše Brisceina, který ztvárnil roli Alberta Gregora, bylo jasné, že se setkáváme s něčím výjimečným. Brisceinův hlas zraje jak víno a s věkem je barevnější, méně ostrý, vlastně už vůbec není ostrý, ale velmi příjemný a při své velmi dobré technice si pěvec může dovolit nejít do zvuku naplno, a přesto je mu skvěle rozumět, a hlavně zpívá! Spojil slovo a zpěv, stavěl krásné fráze, když Janáček dovolil, využil své příležitosti a tvořil krásné melodické oblouky pod legaty. Velmi jsem si celou jeho roli užil, byl to nesporně jeden z nejlepších výkonů, co jsem v Janáčkovi kdy slyšel!

Mladou dvojici milenců Kristiny a Janka ztvárnili sopranistka Jana Sibera a tenorista Josef Moravec. Jana Sibera je už zkušenou divadelnicí a bylo příjemné se na ni koukat a i ji poslouchat, do sálu se její hlas nesl velmi dobře, byť mám jedinou pozitivně myšlenou poznámku, a to k jejím širším vokálům, které jsou, dle mého vkusu, příliš kryty – zakulacené. Josef Moravec podal standardní výkon, i přes koncertní provedení by mohl více „zahrát“ svou roli, držel se až příliš not.

Advokáta dr. Kolenatého Národní divadlo svěřilo skvělému basistovi Janu Martiníkovi; zahrál svou roli výborně, pěvecky se ukázal jako technický typ, který text odstiňoval dynamicky a s naprostým nadhledem, nehledě na jeho velmi příjemnou barvu hlasu.

Emilii Marty přednesla s noblesou sobě vlastní Eva Urbanová, která ukázala, že má stále místo na operním jevišti. Předvedla svou roli s patřičnými emocemi, zvuku mohlo být více, ale skvěle využila svého potenciálu a umu a doslova uchvátila svými mezzavoce, která se nesla celým divadlem. Její vysoké tóny už sice nemají takovou průraznost jako kdysi, ale byl to zážitek – je to stále velká umělkyně a ví moc dobře, co si může a nemůže dovolit. Zkrátka, svou roli zosobnila tak, že mě citově velmi zasáhla, a o to přece zejména jde!

Absolutním překvapením byl výkon basbarytonisty Adama Plachetky! Jeho projev, hlasový fond, výslovnost a muzikalita šly naprosto ruku v ruce s Janáčkem a Robertem Jindrou, potažmo s orchestrem. Měl svou roli tak dokonale nastudovanou, že znalcům této opery musela spadnout čelist. Jsem přesvědčen, že Janáček by byl jeho výkonem nadšen.

Komickou roli bláznivého Hauka-Šendorfa ztvárnil tenorista Jaroslav Březina, který obecenstvo velice pobavil. Není malých rolí, říká se – a Březinův Hauk-Šendorf to jenom potvrzuje.

V epizodních rolích vystoupili Yvona Škvárová jako Poklízečka, Ivan Kusnjer jako Strojník a Michaela Zajmi jako Komorná. Yvona Škvárová stále vládne mocným a barevným hlasem, těším se, až ji uslyším ve větší roli. Pan Kusnjer je ostřílený praktik, opět je potřeba ho vidět v nějakém díle, kde bude moci ukázat více. Velmi krásnou barvu předvedla Michaela Zajmi. Do třetice – rád ji uslyším ve větší roli.

Také bych se pověnoval ještě jedné složce, která celý koncert umocnila, a to mužské části Sboru Národního divadla. Pánové byli umístěni v nejvyšším patře po levé straně. Jejich závěr zněl překrásně! Akusticky to bylo skvělé řešení. Byli přesní a atmosféru díla dokreslili dokonale.

Na koncertní provedení oper má každý svůj názor. Já taková představení kvituji, protože opera je pro mě hlavně o hudbě jako takové. Neruší mě scéna, neruší mě režie a můžu si svou scénu a režii dotvořit ve své mysli. Není to poprvé, co jsem Makropulos zažil koncertně, takové jsem se dokonce účastnil osobně coby interpret a můžu říci, že koncertní provedení může být i ozdravné. Pěvec se nemá za co schovat, nemá kostým, není patřičně nalíčen, musí svou roli prostě přednést „nahý“. A já oceňuji všechny pěvce, kteří včera vystoupili! Byl to nádherný zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Určitě se ve středu 14. září jděte na druhý koncert podívat, stojí to za to!

Foto: Zdeněk Sokol