„Housle Jana Mráčka začaly putování s tmavším témbrem.“

„Pak nastoupila opět masa účinkujících, aby provedla poslední dílo večera, Kytici Bohuslava Martinů.

„Vznikla barevná hudební paleta širokých, legatových ploch a táhlých oblouků.“

Mahenovo divadlo 15. listopadu hostilo další koncert festivalu Janáček Brno. Orchestr brněnského Národního divadla řídil Robert Kružík, sólové housle rozezněl Jan Mráček a zpívali sólisté Janáčkovy opery Jana Šrejma Kačírková, Václava Krejčí Housková, Vít Nosek a Tadeáš Hoza spolu s Českým filharmonickým sborem Brno a Dětským sborem Brno. Byl to večer hlubokých duchovních zážitků a vynikajících výkonů. 

Na zahájení festivalového koncertu zazněla málo hraná skladba Leoše Janáčka. Dramaturgie sáhla po jednovětém houslovém koncertu Putování dušičky. O poslání či myšlence koncertu se nic neví a skladatel skladbu sám nedokončil, ale naopak ji odložil. Kompozici chtěl autor pravděpodobně věnovat houslistce Adile Fachiri, která v Londýně provedla jeho houslovou sonátu. Dá se předpokládat z názvu, že se skladateli jednalo o nesmrtelnost lidské duše a o jejím dalším osudu po smrti. Dílo v roce 1988 zrekonstruovali a dokončili podle Janáčkových náčrtků skladatel Leoš Faltus a Miloš Štědroň. 

Housle Jana Mráčka začaly putování s tmavším témbrem spolu s tympány, pokračovaly v expresivním vyjádření. Melodickou část prošly ve virtuózním provedení spolu s širokým legatem, odpověděl sólový lesní roh, pak violoncello a i první housle. Závěrečná část, který má společné téma s předehrou k opeře Z mrtvého domu, zněla pevně a široce. Jan Mráček potvrdil svoji pověst vynikajícího houslisty a podal dílo sugestivně.

Před další skladbou bylo nutné poněkud upravit postavení orchestru na jevišti a vznikla menší přestávka. Před publikum nastoupili Jiří Zahrádka a Martin Flašar, oba muzikologové, a zopakovali základní informace ke skladbám, které zazněly na lektorském úvodu ve foyeru před koncertem. Po skončení úprav mohla začít druhá skladba Zaklínání času pro dva vypravěče a orchestr brněnského skladatele Miloslava Ištvana z roku 1967. Ten se narodil ve stejném roce, kdy zemřel Leoš Janáček a byl v 60. létech představitelem Nové hudby. Leoš Janáček byl jeho velkým vzorem. Ištvanova skladba je koncipována do čtyř částí, pro orchestr a dva vypravěče, muže a ženu. Spolu s dirigentem Robertem Kružíkem nastoupili před orchestr vypravěči Daniel Bambas a Hana Briešťanská. V průběhu skladby se střídali, vzájemně doplňovali a svými hlasy dokreslovali výpověď orchestru, často opakovanou a gradovanou otázkou: „Kam létají labutě strastné, přesmutný pták?“  Ústředním tématem skladby jsou otázky pomíjivosti života a skladatel zvolil hudební vyjádření symfonické hudbě neobvyklá. Barevnost hudby je obohacována nejen růzností bicích nástrojů; z neobvyklých nástrojů se prosazovala elektrická kytara a saxofon, výrazná byla i rytmika klavíru. Lidské hlasy v hutné zvukové hmotě kupodivu nezanikaly, ale působily naopak jako dynamický sólový nástroj reagující na závažnost emočního sdělení. Skladatel použil text brněnského básníka Oldřicha Mikuláška, část z českého barokního textu anonymního autora a část citací z Bible. Vše je uspořádáno do fatálního sdělení, že „(…) na zemi nic stálého není, vše mine… Chci jenom ptát se, kam labutě letí…“  Vyjádření je plné barev a překvapujících zvratů, v závěru se vše vzpíná se strašidelnými žesti do ohlušujícího disonantního akordu ve fortissimu. Působivý počin o pomíjivosti všeho bytí… 

Po přestávce se opět objevilo přestavěné jeviště, namísto mnoha sad bicích se vzadu objevily stupně pro sbor a orchestr se posunul ještě více dopředu. Pak nastoupila opět masa účinkujících, aby provedla poslední dílo večera, Kytici, cyklus skladeb na lidové texty pro smíšený (dětský) sbor, sóla a malý orchestr, H 260 Bohuslava Martinů. Především to byl Český filharmonický sbor Brno, bezpečně připravený sbormistrem Joelem Hánou a následně sólisté, sopranistka Jana Šrejma Kačírková, altový part zpívala Václava Krejčí Housková, tenorový Vít Nosek a basový part zastal Tadeáš Hoza. Skladba je sestavená ze dvou dílů, v prvním je šest částí, ve druhém dvě. Předehru zahájil dirigent Robert Kružík ve svižném rytmizovaném tempu, orchestr hrál svěže. Sestru travičku načala přesná deklamace všech vokálních složek. Sopranistka Jana Šrejma Kačírková poté převzala part dívky Uliany a tenorista Vít Nosek jejího bratra Janíčka. Dramatický text byl nesen dramatickou hudbou, jejíž poselství bylo podpořeno zejména hutným sborem. Selanka byla příležitostí pro orchestr, široká melodie se nesla ve smyčcích, nad ní lesní rohy, následované flétnou a hobojem, podpořené klavírem. Kavarky (Volání pasaček) jsou působivě zpracované halekačky. Dvě dívky, pasoucí krávy v horách, na sebe volají. Melodické volání zpívaly krásnými kulatými hlasy sopranistka Jana Šrejma Kačírková a altistka Václava Krejčí Housková. Dobře se nesly prostorem a barevně pojily. Následovala orchestrální Intráda v pochodovém rytmu, s klavírním partem a žesťovými fanfárami. Milá nad rodinu je naopak narativní část, vyprávějící o vězni v tureckém vězení, který žádal v dopisech členy své rodiny, aby ho z vězení vykoupili. Neudělal to ani otec, ani matka, ani jeho sourozenci. Nakonec požádal o výkupné svoji milou, která ho z vězení dostala. Hudebně to byla příležitost pro celý orchestr i sbor, který se ujal komentovaných částí. Part odsouzeného vězně zazpíval Vít Nosek pevným, poněkud tmavším tenorem, bas Tadeáše Hozy znázornil otce, Václava Krejčí Housková propůjčila svůj alt matce a soprán Jany Šrejmy Kačírkové patřil milé. Největší hudební plochy zastal sbor, mnohdy a cappella, a orchestr využil příležitost k barvitému projevu. Část Koleda patří už do druhého dílu kantáty. Oddělila ji krátká technická přestávka, ve které potlesk publika na jevišti vítal Dětský sbor Brno, co nastoupil vzadu na schody. Byl pečlivě připravený sbormistryní Valerií Maťašovou; děti podaly obdivuhodný výkon. Pomalou, pastorální melodii dřevěné dechové nástroje. Následoval veselý rytmus říkanek, na který navázaly děti s rozpustilou deklamací ve vysokém tempu. Říkanka, líčící příběh o Adamovi a Evě, zněla kompaktně a optimisticky; dospěla do širokého, velebného závěru, tak typického pro skladby Bohuslava Martinů. Potlesk pro odcházející děti a po něm již následovala poslední část Člověk a smrt. Je to stěžejní část kantáty. Zahájily ostré tympány, které rychle střídaly smyčce s táhlou melodií, již protínala sóla hoboje, lesního rohu, fagotu a následně klavíru. Pak závažné téma, přednášené altem Václavy Krejčí Houskové, kterému odpovídal v měkkém pianissimu sbor. Pevný bas Tadeáše Hozy líčil Člověka, pochvalujícího si úrodu, podpořilo téma smyčců a sólového lesního rohu. Osamělé vzdálené tóny klavíru ohlásily Smrt, doširoka líčenou sborem. Příběh o člověku, přemlouvajícího Smrt, aby ho nechala žít s rodinou, líčí Martinů s hlubokým duchovním ponorem. Sólových klavírních partů se zastali s erudicí Daša Karasová a Konstiantyn Tyshko. Primáriem orchestru byla Ivana Víšková, sólovou violu zastal Stanislav Vacek, flétnová sóla zvládala bravurně Eva Bergerová, hobojová sóla zněla jímavě Romaně Mazánkové. Klarinetová sóla hrál bezpečně Tomáš Kraus, fagotová sóla zase Pavel Horák, lesní roh zněl pěkně Antonínu Kolářovi, trumpeta Jozefa Zimky zářila nad orchestrem, který bezpečně podpořil trombon Zbyňka Pavluše. 

Orchestr měl nelehký úkol už proto, že byl v nestandardní pozici na scéně oproti běžnému provozu v orchestřišti. Zvládl tuhle situaci na výbornou. Sólisté stáli přímo na rampě, společně s dirigentem, a až za orchestrem sbor, jehož pozice byla obtížnější, neboť jeho zvuk se nesl přímo nahoru do provaziště. Přesto dokázal napnout síly a forte zněla hutně a plně a i piana se prosadila. Vznikla barevná hudební paleta širokých, legatových ploch a táhlých oblouků, které jsou doménou dirigenta Roberta Kružíka. Byl to jeden z vrcholných večerů Festivalu Janáček Brno.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp