„Měla jsem pocit, že ke Kleinově sonátě má Kahánek osobní vztah.“

„Schubertova Impromptu byla výrazem tak nasycena, až už bych ani nepotřebovala víc.“

„Vztah Kahánka k Janáčkovi je obecně znám, a tak originální a kvalitní provedení této skladby pro mě nebylo žádným překvapením.“

Ve středu 8. března 2023 se konal benefiční koncert klavíristy Ivo Kahánka v rámci festivalu Věčná naděje. Večer v Zrcadlové kapli pražského Klementina byl věnován podpoře lidí s Alzheimerovou chorobou v Alzheimer Home Pitkovice a byl třetím z šesti koncertů letošního 6. ročníku festivalu.

Na úvod vystoupila muzikoložka Eva Hazdrová-Kopecká a přiblížila hlavní myšlenku festivalu. Orientaci na hudbu autorů, kteří byli umlčeni a jejichž hudební osudy byly ovlivněny autoritářskými režimy 20. století. Kahánkův výběr repertoáru pro tento večer s festivalovou myšlenkou dobře koreloval. Zazněla díla Gideona Kleina a Pavla Haase. Oba autoři zemřeli v koncentračních táborech; místo avizované sonáty Bély Bartóka Kahánek uvedl sonátu Leoše Janáčka, který byl s Pavlem Haasem pedagogicky spjat, oproti tomu Franz Schubert zemřel jako velmi mladý, ve 31 letech, což, jak řekla Eva Hazdrová-Kopecká v úvodním komentáři ke koncertu, můžeme chápat jako zmařenou naději.

Kahánkovo podání sonáty Gideona Kleina bylo zvukově pestré, barevné, živelné. Zpočátku mě hutný zvuk klavíru překvapil a provedení se mi zdálo trochu těžkopádné, nicméně záhy si Kahánek získal pozornost publika dramatičností akordů ve forte a efektními dynamickými kontrasty. V průběhu sonáty jsem měla pocit, jako by se s klavírem více a více sehrával a úvodní dojem z interpretace postupně nahradilo zanícení pro dramatičnost, barvu tónu a snad i cíl, tedy myšlenku, která byla hudbě skladatelem vetknuta. Měla jsem pocit, že k této sonátě má Kahánek osobní vztah.

Přemýšlela jsem, čím to je, že mi hra Ivo Kahánka připadá tak jiná ve srovnání s mnohými dalšími klavíristy. Něco takového bylo patrné především v jeho provedení Schubertových dílech. Impromptu, op. 90, nejvíce pak v druhém, Es dur. Triolové osminy, které skladbu utváří s výjimkou střední části a cody, nepůsobily ani technicky, ani zvukomalebně, jak je často slýchám, byly zahrány v poměrně rychlém tempu, lehce rytmicky i úhozově nezřetelně. Co tím interpret měl na mysli mi do konce skladby zůstalo záhadou, nicméně toto provedení v mé hlavě tvořilo naprosto jiný obraz o skladbě, kterou dobře znám.

Kahánkovo provedení prvního Impromptu c moll, ke kterému se ještě musím vrátit, pro mě bylo skutečným zážitkem. Pravděpodobně nezamýšlená návaznost na předchozí sonátu Gideona Kleina ve smyslu prudkých dynamických kontrastů rozhodně nepůsobila dojmem raného romantismu. Impromptu působilo poněkud avantgardně, což ale dle mého soudu, zvláště v konotaci s atmosférou večera a zbytkem programu. Nebylo interpretaci na škodu. Takové provedení mě zaujalo, ačkoliv je zcela jistě náročné udržet pohromadě rozsáhlou formu, ve které je psáno toto Impromptu.

V Schubertových Impromptu se interpret mohl ukázat. A ukázal. V pestré paletě zvukových i výrazových barev jsem měla dojem, že jsou výrazem tak nasycena, až už bych ani nepotřebovala víc. I ta nejtišší piana se dokázala prosadit a měla svůj význam. Možná bych snesla i odlehčenější provedení, povrchnější, chcete-li, vzhledem k tomu, že Ivo Kahánek měl před sebou ještě druhou polovinu svého recitálového programu a já jsem si už po poslechu Schuberta nedokázala představit výrazové polohy, které ještě nezazněly.

Naštěstí „matematická“ povaha první části Suity pro klavír, op. 13 od Pavla Haase byla příjemným odlehčením po vydatném Schubertovi, i druhá, pomalá část Con molta espressione nebyla psána po zvukové stránce příliš komplikovaně. K hudbě avantgardních autorů zatím nemám zvláštní vztah, ale možná právě v přímočarosti a nekomplikovanosti hudebního vyjádření je jejich kouzlo. Opět bych v suitě Pavla Haase uvítala kapku té povrchnosti, prostoty, pouhého nadšení ze souzvuků tónů. Nebo zaujetí, opaku patetičnosti. Ale mohl to být dojem v návaznosti na předchozí provedení Schuberta nebo v souvislosti s mým ne příliš velkým zaujetím pro hudbu avantgardních autorů.

Poslední skladba programu byla sonáta od Leoše Janáčka 1. X. 1905. Vztah Kahánka k Janáčkovi je obecně znám, oba pochází ze stejného kraje, a tak originální a kvalitní provedení této skladby pro mě nebylo žádným překvapením. Publikum to nejspíš cítilo podobně a interpreta po odehrání poslední skladby na programu odměnilo nadšeným potleskem, po kterém interpret musel ještě zahrát dva přídavky. Vzhledem k povaze večera a Kahánkově vztahu k Janáčkově hudbě jsem čekala nějaké části z cyklu Po zarostlém chodníčku, překvapivě ale interpret jako první přídavek uvedl Chopinovu Fantazii-Impromptu. Neznám důvody výběru kompozic pro přídavky, ale zdálo se mi, že zcela nezapadly k filozofii večera a zbytku programu, což byla dle mého soudu trochu škoda.

Foto: Libor Galia