„Milá, až dojemná byla radost ze společné hry.“

„Všichni jsme na jedné lodi.“

„Večer, který nejenže představil nadějné talenty, ale ukázal také oddanost jejich mentorů.“

Letos už počtvrté jsme měli možnost potkat se s mladými absolventy stipendijní akademie MenArt. V pátek 22. listopadu vystoupili v Atriu Žižkov, a to spolu s lektory Karlem Košárkem a Jiřím Kabátem. Příjemná atmosféra naznačila, jaké rodinné prostředí umí MenArt spolu s rodiči, žáky a jejich pedagogy vytvořit.

MenArt už sedmým rokem podporuje mladé talenty, a to nejen z hudebního odvětví, ale také z oblasti divadla, výtvarného umění a tance. Stipendisté spolu se svými pedagogy tak mají možnost se během školního roku několikrát setkat se svými mentory, načerpat nové poznatky, podněty a inspiraci. Počet lektorů v průběhu let narůstá s tím, jak akademie reaguje na poptávku, která je vysoká hlavně v oborech flétna, zpěv a klavír, jak sdělila na úvod večera ředitelka MenArt Dana Syrová. V souvislosti s koncertem však také prohlásila, že za jednu z rolí akademie považuje popularizaci u dětí méně oblíbených nástrojů, a proto byla do programu zařazena například viola. S příchodem violisty Jiřího Kabáta do MenArtu se také rozvinul obor komorní hra. Toto zákulisí poodkryla Syrová v odpovědích na otázky Daniela Jägera, který byl (už tradičně) pověřen rolí moderátora koncertu. Jeho projev navozoval rodinný ráz, navíc svými zajímavými otázkami, které směřoval k hlavním aktérům, povzbuzoval vysokou úroveň večera. Kromě Dany Syrové zpovídal v průběhu také Karla Košárka a Jiřího Kabáta a i to zajistilo, že večer nesklouzl k přílišné „besídkovosti“.

Tento pocit totiž hrozil při pohledu na program sestavený tak, aby představil spíše větší počet žáků. Publikum složené převážně z hrdých rodičů, kteří po celý večer fotili a natáčeli (zcela pochopitelně), strach z třídní besídky také trochu povzbudilo. Od běžné besídky se však večer nakonec lišil v mnohém. Kromě již zmíněných rozhovorů to byla také vysoká umělecká úroveň jednotlivých čísel a také zapojení pedagogů, co výsledný dojem ještě pozvedlo. (Někteří stipendisté, jak se můžeme dočíst z webových stránek akademie, byli v minulých letech přiřazeni k Janu Fišerovi, ale to ponechme stranou). Karel Košárek a Jiří Kabát se na pódiu mihli jako spoluhráči svých svěřenců, ale i v sólových rolích, kterým vždy patřil závěr obou sekcí koncertu, tedy před přestávkou a před úplným koncem. Žákům se tak dostalo pocty stát na jednom podiu se svým slavným pedagogem, což jistě povzbudilo jejich motivaci. 

Jako první se s Dvořákovou Baladou č. 15 a třemi Intermezzy Bohuslava Martinů představilo duo Johanka Starczewská (housle) a Viola Lukášová (klavír) z Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy ze třídy Martiny Hájkové. Důstojně tak otevřely večer a nastavily vysokou interpretační laťku, a to nejen kultivovaností tónů (zvláště ty houslové místy oblažovaly svou šťavnatostí), ale hlavně v pomalých částech i schopností společného tvoření hudby. Dále dramaturgie stavěla na osvědčeném principu kontrastu, proto se představení souboru vždy střídalo se sólovým klavírem. Jako první z klavíristů se na pódiu objevila Nela Špringlová ze ZUŠ Lysá nad Labem (Libor Čepek), která byla do programu MenArt zařazena před třemi roky. Hrála Etudu f moll, op. 25: č. 2 Fryderyka Chopina a Arlequina Cécile Chaminade. Snad si do dojmu z její hry moc neprojektuju pocity ze svých klavírních výstupů v jejích letech, kdy řeknu, že se na jejím výstupu dost podepsala tréma, která způsobovala jakousi vnitřní sevřenost, a tím pádem neschopnost plně využít potenciál. Zaujala však skvělou technikou a „běhavostí“ prstů. 

Na dlouhé rozjímání ale nebyl čas, protože hned čekalo další číslo, které muselo vyloudit úsměv na tváři snad každému. Violo-houslové duo Fífy (ZUŠ Kladno a ZUŠ Adolfa Voborského Modřany u pedagožky Markéty Vybíralové; dříve snad ZUŠ Řevnice?), které MenArt absolvovalo minulý rok, provedlo Dvořákovy Drobnosti spolu s mentorem Jiřím Kabátem. Milá, až dojemná byla radost ze společné hry; hry v naprostém soustředění. Trio také se ctí prošlo soubojem s intonací; schopnost se poslouchat a vzájemně na sebe reagovat je u takto stále ještě poměrně malých dívenek až obdivuhodná. 

Další blok patřil klavíristce Amálii Nedomové z olomoucké ZUŠ Iši Krejčího od pedagožky Lenky Bodlákové, která program obohatila o první větu Sonáty D dur Wolfganga Amadea Mozarta a třetí Preludium George Gershwina. Prokázala nejenom preciznost nastudování, ale také vyrovnanost a občas (zvláště při subito piano částech v Gershwinovi) jsem registrovala problesknutí její muzikantské osobnosti. V dalším čísle pak společně s jejím mentorem Karlem Košárkem (Csángó forgós pro čtyřruční klavír György Ligetiho) poodhalili, jak velkou může společná hra způsobit radost, danou nejen charakterem skladby. Gershwinovská tečka před přestávkou (Walking the Dog a první Preludium) v podání Karla Košárka už jen dotvořila celkový obrázek atmosféry, která v MenArtu panuje (o kvalitách Košárkovy hry se samozřejmě netřeba zmiňovat). Jak totiž Košárek před svým výkonem prozradil při rozhovoru s Danielem Jägerem: „Všichni jsme na jedné lodi a hledáme to, co dělá život hezčím.“ Stírají se tak rozdíly mezi učitelem a žákem: učitel je tu podle Košárka proto, aby s žákem tvořil hudbu, zároveň ho motivoval a povzbuzoval k tomu, aby „co nejdříve našel svou vlastní cestu“.

Po přestávce nás čekal další přesvědčivý výkon. V jeho průběhu každý pochopil, proč jsme o pauze Adama Jelínka potkávali ve velkých pletených rukavicích. Jeho repertoár (Etuda – Tableaux C dur Sergeje Rachmaninova a Etuda in A Bohuslava Martinů) vyžadoval skutečně maximálně aktivní konečky prstů a technickou preciznost, což byl v nepříliš vytopeném sále oříšek. Od žáka Pavlíny Klokočníkové ze ZUŠ Havlíčkova v Pardubicích se nám pianistické zdatnosti dostalo vrchovatě. Další číslo, klavírní trio ve složení Helena Vydrová, Adam Vydra (housle) a Barbora Sýkorová (klavír) ze ZUŠ Bohuslava Jeremiáše České Budějovice (pedagožka Julie Watzko), zase zaujalo mírou sehranosti a ochotou společného tvoření. Zahráli Menuet z Tria F dur Karla Ditterse a poté Elegii z Pěti kusů pro dvoje housle a klavír z postromantického období Dmitrije Šostakoviče. Vrcholem „žákovské“ části večera se však stalo Chopinovo Scherzo h moll v podání Leona Kovala. Je samozřejmě otázka, jestli je „fér“ srovnávat studenta Pražské konzervatoře (pedagog Martin Kasík) se žáky ZUŠ, ale zatímco doteď jsme se nechávali kolébat skvělými výkony těch nejlepších ze ZUŠ, Koval pozvedl úroveň na vskutku profesionální. S technicky obtížných scherzem se vypořádal bez nejmenšího problému, v pomalé části ukázal i schopnost udržet celistvost kompozičně se poněkud drobícího díla. 

Závěr patřil jen pedagogům. Jiří Kabát spolu s Karlem Košárkem vybrali Deux pièces pro violu a klavír Louise Vierna, dílo, ve kterém se nikterak nesnažili představit veškerý svůj technický um, nechtěli šokovat, ukazovat se, exhibovat. Obohatili, když přinesli málo známou skladbu posluchačsky velice přístupnou. Vytvořili hezkou tečku za večerem, který nejenže představil nadějné talenty, ale ukázal také sympatickou oddanost jejich mentorů.

Foto: MenArt