„Nikdy za celou dobu, co dělám tuto profesi, jsem nezažila takovou snahu o zachování intimní dynamiky.“

„Hrát a zpívat nahlas umí opravdu každý. Ale zpívat a hrát v nejnižší dynamice je velká frajeřina.“

„Už dávno nežijeme pod nadvládou nevraživých a sebestředných dirigentů. A je to dobře.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června opakovaně zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. V sedmém dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, se před čtvrteční premiérou zamýšlí nad akustikou divadla a nad tím, v jak krásně nízké dynamice tam lze zpívat, aniž by jí někdo říkal, že „nebyla slyšet“. Také si libuje, jak orchestr naslouchá a snaží se porozumět tomu, co autor napsal a co se děje na jevišti. Ale zmiňuje i britské počasí. Všechno je zelené. Protože prší, prší… a prší.

Říká se, že ti, kteří přijedou do Anglie, jsou unešeni z toho, jak je vše nádherně zelené. Ano, ta svěží zelená barva je tak oslňující, až oči přecházejí. Všechno roste a kvete tak rychle, že mám někdy velký problém se udržet na silnici a nenabourat, když se zběsile rozhlížím kolem. Tolik změn a nádhery. Po pár týdnech strávených v Anglii člověku dojde, proč tomu tak je. Prší, prší, jen se leje. Už třetí den skoro bez přestání. Je zázrak, když si vyjdu nakoupit a není ze mě ve vteřině mokrá slepice. Ještěže jsem v uplynulém týdnu trávila tolik času v divadle a neměla moc prostoru zjišťovat, co se děje venku.

Po dlouhých týdnech zkoušení s klavírem jsme se konečně dostali ke zkouškám s orchestrem. A ne s ledajakým. London Philharmonic Orchestra, jehož šéfdirigentem je Vladimir Jurowski, je rezidenční těleso festivalu v Glyndebourne. Do roku 2013 byl i hudebním ředitelem tohoto festivalu, ale od roku 2014 se jím stal dirigent naší Káti – Robin Ticciati. Člověk, který má pořád úsměv na tváři a je tmelícím prvkem naší „Káťa bubble“ nejen po hudební, ale také po lidské stránce.

Jednou jsem se ho zeptala, jestli dělám něco tak nepřijatelného, že ho to pořád nutí k úsměvu. Druhý den za mnou přišel a řekl: „Dlouho jsem přemýšlel nad Tvým dotazem, Káťo. K čemu by mi bylo, kdybych se mračil. To bych nebyl já.“ A má pravdu. Umí být opravdu neuvěřitelně trpělivý a pozitivní. Netlačí na pilu. Za vše poděkuje a vy pak rádi splníte cokoli, co mu na očích vidíte. To samé platí o orchestru.

Všichni se během orchestrálních a hlavních zkoušek snažili naslouchat a porozumět tomu, co autor napsal a co se děje na jevišti. Uvědomují si, jak je důležité vnímat i tuto stránku pro docílení ideální barvy, nálady a opravdového naplnění každého tónu. To, že jsou hráči orchestru na vysoké technické úrovni, je samozřejmé. Ale díky zprostředkování příběhu, který jde ruku v ruce s hudební linkou, jsou schopni vnímat důvod toho, proč to Janáček napsal právě takto.

Asi jsem nikdy za celou dobu, co dělám tuto profesi, nezažila takovou snahu o zachování intimní dynamiky. Až na pár čestných výjimek. Je to paradox, ale i piano může být ohlušující. Člověk je tak napjatý, že zapomíná zpívat. Totéž se vyžaduje i po nás. V tak slabé dynamice jsem na jevišti nikdy nezpívala. I když jsem vždycky chtěla. Pokud jsem to zkusila, byla jsem za to „odměněna“ poznámkou „nebyla slyšet“. Máme pro to tady samozřejmě ideální akustické podmínky, ale i přesto mi to nedalo a několikrát jsem se musela zeptat, jestli se i tak hlas přes orchestr nese…

Zpívat a hrát v nejnižší dynamice je velká frajeřina. Obnáší to nejen přísnou koncentraci, ale také velkou důvěru v sebe sama a ve schopnosti svého nástroje. A to platí pro všechny. Hrát a zpívat nahlas umí opravdu každý.

Pociťuji obrovskou úlevu, že mohu zpívat pohodlně a zabrat jen v těch místech, která to vyžadují. Nemusím jet na maximum v jedné vypjaté dynamice po celou dobu trvání opery. Možná i proto mohu zpívat Káťu každý den a neunavuje mě. Proces studia, jak zpívat Janáčka tak, abych nepřišla o hlas už v půlce opery, byl náročný a dlouhý. Naučit se zpívat intervalové skoky a přitom si nepřipadat jako uštěkaný pes, dalo opravdu hodně práce. Ale říká se „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. A já mám to štěstí, že na konci zkušebního procesu, před premiérou, nebojuju.

Tvořit a vytvořit operní inscenaci tak, aby byli všichni spokojení, není vůbec snadné a je to velká dřina. Myslím, že klíčem k úspěchu je důvěra a respekt. Hierarchie je samozřejmě daná, ale už dávno nežijeme pod nadvládou nevraživých a sebestředných dirigentů (až na výjimky). A je to dobře. Přirozená autorita to u mě zatím vyhrává na plné čáře.

Foto: Richard Hubert Smith, Kateřina Kněžíková 

Facebook X E-mail WhatsApp