KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Kdo hledá, najde. Lukáš Vondráček prohlubuje vztah se svým domovským repertoárem english

„Konce první a třetí věty zazněly v chirurgicky přesné souhře klavíru a orchestru.“

„Vondráček se dokáže především umělecky zcela rozdat publiku.“

„Lucernský symfonický orchestr se projevil jako velmi spolehlivý partner.“

Klavírista Lukáš Vondráček už je na festivalu Dvořákova Praha stálicí. Na koncertě 16. září provedl První klavírní koncert Sergeje Rachmaninova s Lucernským symfonickým orchestrem a dirigentem Michaelem Sanderlingem, dále zazněla díla Ludwiga van Beethovena a Antonína Dvořáka. Pianistické schopnosti Vondráčkovy neochabují, hudebně ještě stále nezpohodlněl a nepřestal hledat. 

Beethovenova předehra k Egmontovi, op. 84 je jedním z „evergreenů“ v programech s koncertantními díly. Svou hudební povahou se řadí mezi hrdinské a ušlechtilé kusy typu Klavírní sonáty Es dur, op. 7 nebo Třetí symfonie. Úvodní motiv pod řízením Michaela Sanderlinga nebyl ani tak objemný, spíš naléhavě vyhlížel vpřed s náznakem úzkosti. Aktivní účast hudebníků se v interpretaci projevovala například náhlou a významnou pomlkou po intenzivní forte pasáži, sestupným virtuózním během smyčců nebo zvýrazněnými sforzaty na ostinatu viol, fagotů a violoncell před koncem skladby. Velkolepá Sanderlingova gesta na tektonických vrcholech podtrhávala programní podstatu díla, koncertní mistr se švihem těla v určitých frázích až zvedal nohama ze země. Tato skladba na sebe nikdy nestihne příliš upozornit, zároveň publikum ale dobře naladí na určitý prvek odvahy v následujícím nástrojovém koncertu. 

V Koncertu č. 1 pro klavír a orchestr fis moll, op. 1 Sergeje Rachmaninova si lze jen těžko představit vyšší autoritu než Lukáše Vondráčka. Ten má mimochodem tuto skladbu v repertoáru už od čtrnácti let. Ve své interpretaci vkusně vyvažoval mezi různými estetickými plochami, od strohé, chladnokrevné virtuozity po sentimentalitu. Hluboce mě dojala kantiléna ve druhé větě, vyprávějící, barevná, tónově naplňující. Dle několika různých koncertů, které už jsem s Vondráčkem slyšel před více lety (třeba Třetí Beethoven v Rudolfinu, Druhý Chopin nebo Třetí Rachmaninov ve Smetanově síni) z něj mám v poslední době dojem uměleckého růstu – jako kdyby se nyní pohyboval s větším pohodlím i v prostředních dynamikách, tehdy byly určitě o něco častější extrémy. Ačkoliv ve velikém sále nebývá zadarmo rozeznění ani středních zvukových hladin, interpretovi zůstala ještě spousta sil pro vytvoření maximálního forte například v kadenci první věty. 

Lucernský symfonický orchestr se v tomto díle projevil jako velmi spolehlivý partner. Melodie dechů s citlivým harmonickým napětím posluchačsky zpřístupnily určité výplňové plochy v první větě, které jinak osobně nepokládám za nejinvenčnější. V průběhu lyrické pasáže klavíru ve druhé větě se výborně povedla atmosféra i vlivem fagotu a následného podkresu smyčců. Začátek třetí věty se vyznačoval nepatrným časovým „vpádem“ orchestrálních vstupů, jako kdyby s klavírem soutěžily. Na nádherném lyrickém tématu téže věty se mi moc líbila pozornost ke změně intervalů, konce první a třetí věty zazněly v chirurgicky přesné souhře klavíru a orchestru. Po skončení skladby se opavský rodák rozhodl od Rachmaninova přidat ještě Preludium cis moll, op. 3: č. 2 a věnovat jej obětem povodní.

Myslím si, že jednou z kvalit, které Vondráčka řadí mezi nepočetnou hrstku největších klavíristů na světě, je mimo jiné to, že si do svého umění nenechá mluvit. Jestli si do toho nechat mluvit, nebo ne… to se skoro až jeví jenom jako otázka obyčejného rozhodnutí – pouhé dvě možnosti, mezi kterými si člověk vybírá hozením mince. Tak to samozřejmě není a už vůbec ne v současné hodnotící době, kdy si o sobě umělci mohou přečíst názory všeho druhu na sociálních sítích. Možná i z důvodu interpretačních soutěží pak chodí spousta klavíristů konzultovat svou hru za pedagogem ještě dávno po třicítce a nikdy si nedopřeje prostor na experimentování nebo chyby. Navíc moderní klavírní umění je na světě už nějakou dobu – máme o něm spoustu knih, online platforem, legendární nahrávky jsou kdykoliv na dosah ruky na internetu, můžeme si je pustit i zpomaleně… Každý amatér nám proto může snadno vysvětlit, jak ideálně držet ruku v oktávách, že nemáme sešlapovat pedál tímto způsobem a tak dále. Jenže pak se z umělce stává chodící klišé a tajemství přestávají existovat. 

Vondráček se kromě absolutního zvládnutí klavíru dokáže především umělecky zcela rozdat publiku. Hýří často i troufalými nápady, fyzicky se nešetří, svoje charakteristické rysy nemaskuje, žádný koncert pro něj není rutinou. Současně se však nikomu nehodlá omlouvat, pokud ten den zrovna náhodou nezafunguje jeho interpretační názor. Neustálý proces hledání… Jestli tohle nevyžaduje veliké odhodlání, pak nevím co ano. 

Symfonie č. 5 F dur, op. 76 Antonína Dvořáka na mě naživo udělala jiný dojem než na nahrávkách. Jestliže předtím jsem pokládal první tři věty za daleko mírnější než tu finální, na koncertě mi úvodní věta zněla hutněji. Lyrické a hřejivé hlavní téma, to ano, ale brzy po něm už následoval vývoj, který zněl poměrně zásadně. Dotahování schodovitých dynamických gradací se orchestru během večera obecně dobře dařilo. Skladatelem není doslova psáno attacca, na koncertě na mě ale dobře zapůsobil těsný vztah druhé a třetí věty – jako kdyby mezi sebou hrály hru „slovní fotbal“. Nemohl jsem přesně přijít na příčinu, proč mi krajní díly třetí věty koncepčně nepřipadaly podobně uspokojivé jako střední část; možná bych se do nich osobně snadněji vcítil, kdyby se v rámci frází objevilo o něco více jakési taneční vertikality. Velmi dobře se poslouchalo vitální předávání motivů napříč nástroji v posledních několika minutách finální věty a následující odměna v podobě znovuuvedení hlavního tématu z úplného začátku skladby. 

Dirigent ještě oznámil jako přídavek – nepřekvapivě – Dvořákův Slovanský tanec g moll, op. 46: č. 8. Zajímavé nastudování, s místy až přeinterpretovanými, dlouhými dynamickými vlnami, ale zároveň zábavné… Takové pojetí člověku minimálně zkřiví obličej do určitého „guilty pleasure“ úsměvu. A to nemusí být špatně.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská

Zbyněk Pilbauer

Zbyněk Pilbauer

Klavírista, učitel

Narodil se v Habřince, ale od dětství žije v Praze. Studoval hru na klavír na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy ve třídě Hany Dvořákové a následně u Martina Kasíka na Hudební a taneční fakultě AMU, kde studoval i hudební kritiku. V rámci programu Erasmus+ měl možnost strávit jeden semestr na Royal Birmingham Conservatoire a mimo školu si rozšířil znalosti na mistrovských kurzech u špičkových umělců (např. Lilya Zilberstein, Grigorij Gruzman, Saleem Ashkar). V současné době u Martina Kasíka pokračuje v doktorském studiu na Fakultě umění Ostravské univerzity. Ve volném čase nejraději čte literaturu všeho druhu od odborné po poezii, dále se zabývá třeba správou YouTube kanálu Slavic Spoon se zaměřením na českou klavírní literaturu. Pod stejným uživatelským jménem také přispívá do Petrucciho hudební knihovny skeny not české literatury od Myslivečka po Schulhoffa. Nejdražší mu je hudba Franze Schuberta a Josefa Suka.



Příspěvky od Zbyněk Pilbauer



Více z této rubriky