V sobotu 3. října se sešli posluchači v milé atmosféře kostela v německém Waltersdorfu, malebném letovisku na úpatí hraniční hory Luž, aby si dopřáli další z koncertů festivalu Lípa Musica s názvem Dámy hrají dámy. Interpretky dechového Kalabis Quintet si vybraly skladby dvou autorek a dvou skladatelů, aby v pomyslném konkurenčním dialogu předvedly, že díla komponistek ve srovnání s jejich mužskými protějšky zcela obstojí, a podtrhly jejich vzájemnost. České i německé publikum vytvořilo nádhernou atmosféru, a potvrdilo tak naplňování jednoho z cílů festivalu – propojení přeshraničního kulturního života v širší oblasti Českolipska.

Dechový soubor Kalabis Quintet, který vznikl na půdě HAMU v roce 2012, je předním komorním hudebním tělesem ověnčeným řadou prestižních cen. Jméno po slavném českém skladateli Viktoru Kalabisovi si kvinteto zvolilo po získání 1. ceny Viktor Kalabis Prize na soutěži v Semmeringu, se souhlasem skladatelovy manželky, cembalistky Zuzany Růžičkové. Soubor se věnuje především hudbě 20. a 21. století, ale nevyhýbá se ani klasicistním nebo romantickým dílům a Kalabisova hudba je mu blízká. Dámy rády ztvárňují nové, nejen pro ně psané skladby, které posouvají laťku techniky stále výše, a je pro ně proto třeba hledat inovativní techniky interpretace. Kvinteto se představilo na více než stovce českých i zahraničních pódií, spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem. Jeho členky jsou orchestrálními hráčkami předních českých orchestrů a pedagožkami. Od letošního září soubor vystupuje ve složení Zuzana Leimer – flétna, Jarmila Jermářová – hoboj, Anna Sysová – klarinet, Martina Homolková – fagot a Adéla Psohlavcová – lesní roh.

Tématem jubilejního 25. ročníku českolipského festivalu Lípa Musica je Žena. Také tento koncert naplno reflektoval zvolené téma. Kalabis Quintet svou volbou programu zamýšlel vyzdvihnout fakt, že ačkoli se komponistky musely historicky potýkat s mnoha problémy, aby se prosadily – měly omezený přístup ke klasickému vzdělání, musely čelit stereotypům a předsudkům, jejich díla ve srovnání s tvorbou největších skladatelů obstojí. Jeden z nejoblíbenějších a nejhranějších dechových kvintetů od Carla Nielsena se rozhodly postavit proti kompozici Geraldiny Mucha. Za druhou dvojici zvolily Edwarda Elgara a Amy Beach, která se sem dobře hodila, neboť je to první americká skladatelka, která se světově proslavila a její díla jsou inspirována evropskou hudbou. Také Edward Elgar psal svěží, lehkou hudbu, a navíc byl samoukem bez klasického vzdělání, podobně jako Amy Beach. Dramaturgie se kvintetu zdařila, přinesla různorodé skladby, které zároveň tvořily harmonický celek.

Slavnostně vyzdobený a vytopený evangelicko-luteránský kostel přivítal návštěvníky na Den německé jednoty připomínající sjednocení Německa v roce 1990. Krásný barokně upravený kostel každoročně hostí koncert v tento sváteční den, letos tedy v rámci festivalu Lípa Musica.

Úvodní Pastorale, op. 151 od Amy Beach (1867–1944) bylo skvěle zvoleno i mistrně předvedeno jako příjemné zahájení koncertu. Romantická skladba svým rozsahem nevelká, avšak miloučká, hned od prvních tónů navodila líbeznou atmosféru večera plného vánoční pohody. Plynulá melodie evokující koledy místy připomínala jemnou ukolébavku. Autorka, nadaná klavíristka a komponistka, pocházela z hudební rodiny a byla jednou z prvních Američanek, která se v tehdejším mužském světě prosadila, jak už zaznělo výše. Jako vdaná své aktivity omezila, ale po manželově smrti nadále koncertovala, komponovala, vyučovala a také se vydala do Evropy. Publikovala stovky skladeb a jediné dílo pro dechové kvinteto napsala v roce 1941. Soubor je citlivě předvedl s virtuozitou, ze které bylo znát, že je má výborně nastudované. Všechny interpretky hrály vzájemně vyváženě jako jeden harmonický celek. Umělkyně si dávaly prostor, žádný z nástrojů neupřednostňovaly ani neupozaďovaly.

Následující Dechový kvintet, op. 9 Geraldiny Mucha (1917–2012) z roku 1964 náleží do vrcholné fáze skladatelčiny komorní tvorby šedesátých let. Geraldine, rodilá Londýňanka se skotskými kořeny, měla doma rovněž hudební zázemí a díky vhodnějším podmínkám k rozvoji svého talentu mohla vystudovat kompozici a dirigování. V roce 1941 se v Londýně seznámila s Jiřím Muchou, synem Alfonse Muchy. Mladí manželé se v roce 1945 přestěhovali do Prahy, kde se Geraldine podílela také na organizaci prvních ročníků Pražského jara. Po komunistickém převratu 1948, kdy byl Jiří jako mnoho dalších osob podílejících se na západním odboji vězněn, pracovala Geraldine jako překladatelka a hudební editorka. Nepřestávala však komponovat a její díla uváděla i Česká filharmonie. Dechový kvintet uvedla naléhavá melodie, kterou Kalabis Quintet představil s jemným zdůrazněním. Ucelená, plynulá skladba dala jednotlivým nástrojům prostor k výraznějšímu projevu s malými sóly přelévajícími se od jednoho instrumentu k dalšímu, proloženými společnou hrou. Po počáteční emoční intenzitě se melodie přehoupla do hravosti a poté opět k pohnutější lince, aby zakončila jedním krátkým souzvukem. Krásné čisté tóny nejen flétny, která má již svým charakterem nejvýraznější zvuk, ale všech nástrojů se nesly prostorem a všechny dámy podaly své samostatné party s výtečnou artikulací.

Pánskou část programu zahájila Harmony Music č. 1 Edwarda Elgara (1857–1934). Tato raná, mladistvá hříčka z roku 1878 měla příjemně rozvernou melodickou linku a hned od začátku rozjasnila dramatičtější efekt předchozí skladby. Skladatel a dirigent Edward Elgar, jeden z nejvýznamnějších anglických komponistů, jehož díla jsou dodnes esenciální součástí uváděných anglických opusů, byl, stejně jako Amy Beach, autodidaktem. Právě on pomohl anglické hudbě po delší době k návratu na evropskou scénu a později získal titul Master of King’s Music. Harmony Music patří do tzv. „hudby z kůlny“, kde Elgar s bratrem a přáteli pro radost muzicírovali. Pro tyto příležitosti, z nedostatku dostupné literatury, psal hudbu a naučil se hrát na fagot, aby dechový soubor doplnil. Kalabis Quintet provedl tuto kratší, radostně humornou a až mozartovsky zurčivou skladbu v precizní, bezchybné souhře, a opět tak potvrdil svou výjimečnou úroveň, což posluchači náležitě odměnili delším potleskem.

Koncert zakončil Dechový kvintet, op. 43, FS 100 komponisty, dirigenta, houslisty a pedagoga Carla Nielsena (1865–1931), který je považován za nejvýznamnějšího a nejznámějšího dánského skladatele. Pocházel ze skromných poměrů a díky svému mimořádnému talentu se nakonec vypracoval na ředitele Královské dánské hudební akademie, kterou vystudoval. Dechový kvintet napsal až v roce 1922, avšak zúročil v něm své bohaté praktické znalosti a zkušenosti nabyté během pětiletého působení jako hráč na žesťové nástroje ve vojenské kapele, do níž nastoupil v raném mládí. Dílo je jedním z nejvýznamnějších a nejhranějších kompozic pro dechové kvinteto a je fundamentální součástí této literatury, neboť poskytuje široké pole působnosti všem nástrojům a skvěle vystihuje jejich schopnosti individuální i souhrnné. Allegro ben moderato přineslo po předchozí skladbě klidnější notu. Jak je u Kalabis Quarteta standardem, předvedl jej s výrazným, exaktním provedením každého tónu. Virtuozita všech hudebnic se synergicky spojuje do jednoho lahodného celku. V Menuetu si jednotlivé nástroje hravě předávají hudební linku, s výraznějším partem pro klarinet a flétnu. Praeludium – Tema con variazioni uvozuje temnější výraz. Variace bohatě poskytují všem nástrojům příležitosti projevit a předvést své možnosti v celé škále barev, které umí interpretky velmi dobře podchytit, od veselých pasáží po vážné momenty, ztvárněné jak v sólech, tak ve společné hře. I lesní roh dostává rovnocenný prostor a jeho hra místy evokuje až lovecké prostředí.

Pečlivé provedení a dynamika hry jednotlivých nástrojů byla vzájemně dokonale vyvážená, a to platilo pro všechny skladby tohoto koncertu. Instrumenty se nedoplňovaly, ale synergicky spolutvořily jeden „pětitón“. Interpretky byly na konci večera nadšeným publikem zaslouženě odměněny dlouhotrvajícím potleskem, květinami a dárky. Sváteční večer ve Waltersdorfu se opravdu vydařil.

Foto: Šimon Pikous

Facebook X E-mail WhatsApp