„Na to, jak je váš národ poměrně malý, obohatil světovou klasickou hudbu zcela zásadně, a nejde jen o Smetanu, Dvořáka, Janáčka.“

„Prokofjevova symfonie je dvakrát tak dlouhá než Mozartův houslový koncert a s tím souvisí její kompoziční výstavba.“

„U Mozarta je dirigovat od houslí ta nejpřirozenější věc, zatímco u houslových koncertů Dvořáka, Beethovena či Mendelssohna zažívám určitý stres.“

Otec houslista, matka klavíristka… Čím jiným se mohl aténský rodák Leonidas Kavakos stát než hudebníkem? Hrát začal v pěti letech, hudbu studoval v Řecku a poté díky Onassisově nadaci ve Spojených státech. Roku 1985 zvítězil v Sibeliově mezinárodní houslové soutěži pro účastníky do třiceti let, přestože mu bylo teprve osmnáct. Od té doby vystoupil jako sólista s nejvýznamnějšími orchestry světa, věnuje se ale i komorní hudbě a od počátku 21. století též diriguje. Na Dvořákově Praze se 16. září představí – spolu s Českou filharmonií – v obou rolích. Během první poloviny koncertu dokonce současně.

Maestro, moje první otázka je tak nabíledni, že ji neodolám položit. Vystoupíte na mezinárodním hudebním festivalu, který nese jméno Antonína Dvořáka, a to v síni, po něm pojmenované. A aby toho nebylo málo, za doprovodu České filharmonie – její první koncert v Rudolfinu dirigoval 4. ledna 1896 právě Dvořák. Jaké místo zaujímá tento skladatel ve vaší mysli a ve vašem srdci?

Podívejte, odpověď se zdá být na první pohled tak jednoduchá… Zkrátka a dobře, Antonín Dvořák patří svou tvorbou k pilířům světové hudby a bez některé z jeho skladeb si repertoár nejlepších symfonických těles, komorních souborů nebo sólistů nelze představit. Tečka. Jenomže vy ode mě nežádáte nezaujatou definici, nýbrž osobní stanovisko, ne-li zpověď. A tak se musím vyznat z toho, jak mě při setkání s jeho dílem pokaždé fascinuje, že jeho autor je na první poslech snadno rozpoznatelný. A jak mě doslova dojímá, že v sobě nezapře kořeny, ze kterých vyšel. Tradici české hudby na čele s jeho bezprostředním předchůdcem Bedřichem Smetanou. Vliv lidové hudby vašeho národa, který přispěl světové klasice neskutečným bohatstvím. Na to, jak je relativně malý, ji obohatil zcela zásadně. A nejde jen o proslulý trojlístek Smetana, Dvořák, Janáček. Když jsem naposledy vystoupil před třemi lety v Praze, bylo to v rámci Dnů Bohuslava Martinů. A zazněla mimo jiné jeho Symfonie č. 2., kterou zkomponoval uprostřed druhé světové války v Americe. Úplně mě úplně dostala do kolen…

Na zmíněném koncertu v rámci letošní Dvořákovy Prahy nicméně nabídnete divákům skladby od jiných autorů. V první polovině zazní Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur Wolfganga Amadea Mozarta, druhou vyplní Symfonie č. 6 Es dur Sergeje Prokofjeva. Dá se mezi nim najít, takříkajíc přes propast času, nějaká souvislost? Anebo je dramaturgie večera naopak založena úmyslně na kontrastu?

Přikláním se spíš ke druhé z variant, které jste nastínil. A mám pro to několik důvodů. Ten první je, budiž, až banální, ale proč ho nezmínit. Obě skladby se na první pohled liší svým rozměrem, svojí délkou. Mozartův Houslový koncert trvá zhruba pětadvacet minut, Prokofjevova Symfonie je dvakrát tak dlouhá. S tím ale přirozeně souvisí i jejich struktura, jejich kompoziční výstavba, u Prokofjeva mnohovrstevnatější než u Mozarta. A pak je tu samotný charakter hudby, povaha jeho vyznění, daná kromě jiného i velikostí orchestru. U Mozarta, však to znáte, je všechno jakoby nadýchané, lehoučké, prosluněné, hravé. I když, pozor, nejsem asi sám, kdo v jeho takzvaně veselých skladbách cítí často i spodní vrstvu jakési melancholie, neřku-li smutku. Celkově ale v případě tohoto jeho Houslového koncertu platí to, co jsem řekl v obecné rovině.

A Prokofjev?

Panečku, tam je to o něčem úplně jiném. Svojí Šestou symfonii složil, anebo bych měl raději říct, že dokončil, Prokofjev po konci druhé světové války. Je v ní leccos temného, zádumčivého, jako by na autora teprve ve chvíli, kdy vše skončilo, dopadly všechny hrůzy předchozích let. A tyto emoce zřetelně převládají. I když… mohu k tomu něco dodat?

Samozřejmě, povídejte.

Přece jenom mě napadá, že mezi tím, co na koncertě zazní, existuje poměrně křehká souvislost. Mozart umí být zasněný, jaksi vzdušný. Dokáže to ale v této poválečné rekapitulaci občas také Prokofjev. Mluvím teď o druhé větě jeho „Šestky“. Jakkoli jsou v té další znovu prostřídány disonancemi či ryčným zvukem bicí soupravy.

Po celý večer budete Českou filharmonii dirigovat, i když během první poloviny nikoli s taktovkou v ruce, ale s houslemi pod bradou. Kdysi to snad bývalo poměrně běžné, zato v naší době stále spíš výjimečné. Přináší vám to kromě satisfakce také stres?

Víte, to záleží, o jakou hudbu jde, co právě dirigujete. U Mozarta, troufnu si říct, je tou nepřirozenější věcí dirigovat takzvaně „od houslí“. Proč? Jednak je těleso v skladbě, která v Praze zazní, poměrně nevelké, snadno jej dirigující sólista pohledem i gesty obsáhne. A co je nejpodstatnější, orchestr při tomto druhu hudby lépe vnímá, když ho vede jeden z nich, na kterého reagují bezprostředně, skoro bych řekl intimně. Ve vší úctě ke klasickým dirigentům jsem v pokušení říct, že tady mohou někdy působit bezmála nadbytečně. Jiné je to samozřejmě u houslových koncertů Dvořáka, Beethovena, Mehdelssohna – tam vám přiznám, že určitý stres jako dirigující houslista zažívám.

Dotkl jste se, Maestro, mimoděk, zajímavé a delikátní záležitosti. Jste už dlouho nejen houslistou, ale též dirigentem. Když vystupujete jako sólista pod taktovkou jiných, přetrvává k nim ve vás potřebný respekt, nezbytná vůle se jim podvolit? 

Ale no tak, co je to za dotaz? Bez respektu přece nejde hudbu na nejvyšší úrovni vůbec provozovat! Bez úcty ke kolegům, k dirigentovi a samozřejmě i k publiku. Jsme během večera na jedné lodi, společně tvoříme nejen tóny, ale také atmosféru, náladu, která je mimochodem pokaždé jiná. Jsme přece lidé se vším, co k tomu patří, včetně pocitů měnících se den za dnem, hodinu za hodinou. A to vše do hudby vkládáme. Navíc platí, že se při kontaktu s muži či ženami na dirigentském stupínku jako muzikant, jako umělec, stále učím. Nasávám nové vjemy, jejich odlišné přístupy. I když…

Vida, opět má vaše pomyslná mince dvě strany. Jaká je ta odvrácená?

Aniž bych chtěl zevšeobecňovat, myslím, že starší generace dirigentů byla na sólisty často až nepoměrně přísná. Docela autoritativně vnucovala své pojetí, své tempo. Diskusi vesměs nepřipouštěla. Mladší generace s taktovkou v ruce je otevřenější, přístupnější odlišným názorům, víc naslouchá. A respektuje, že společné dílo vytváříme tím, jak do něj přispíváme svým tvůrčím pojetím, svým názorem.

A také, v neposlední řadě, svým hudebním nástrojem, se kterým bývá jeho majitel nezřídka srostlý. Vy jste, Maestro, během své kariéry vystřídal několik mistrovských houslí značky Stradivari. S jakými přijíždíte nyní do Prahy? 

Měl jsem možnost vystřídat postupně čtvery Stradivárky. Od těch s přízviskem „Falsmouth“, které jejich stavitel vytvořil ve svých osmačtyřiceti roku 1692. Až po ty nazývané „Willemotte“, na které budu hrát v Rudolfinu a které pocházejí z roku 1734. Tehdy bylo Stradivarimu už devadesát! Jako by v nich zúročil nejen celoživotní zkušenost, ale i obdivuhodnou představivost toho, co nemohl znát, co teprve přišlo. Velké symfonické orchestry, z nichž musí sólové housle vyčnívat, patřičně znít. Stradivari byl génius a já se snažím jeho odkaz nekazit.

Facebook X E-mail WhatsApp