„Člověk jako by vstoupil do virtuální reality, ve které se historické události a osobnosti mísily s estetickým prožitkem líbezně se vinoucí pozdně barokní a raně klasicistní hudby.“

„Hönigová si za dvoumanuálovým cembalem, pocházejícím z šedesátých let 18. století, počínala profesionálně, technicky vybaveně a umělecky poučeně.“

„Spolu s různě variovanými, avšak vždy humorně a naučně koncipovanými divadelními vsuvkami se střídaly hudební pasáže, které pak zpětně připravovaly terén pro další rétorické výkony.“

Organizátoři podzimních koncertů, jež nesou příznačný název Příběh kláves, umění a krásných nauk, si na čtvrteční večer v Galerii Fotorenesance přichystali zábavnou a historicky naučnou inscenaci, v níž kromě hudby z dílny K. P. E. Bacha či Františka Bendy stimulovalo smysly diváka rovněž poutavé čtení Voltairových textů a drobné herecké skeče. Cembalová virtuoska Alena Hönigová se tak ve spolupráci s publicistou a fejetonistou Petrem Koudelkou postarala o neobyčejně zajímavý výstup, během něhož se potkala múzická inspirace s touhou poznávat.

Útulný kavárenský a galerijní prostor na rohu Slezské a Nitranské ulice v Praze na královských Vinohradech se na večer 21. listopadu proměnil v umělecký ateliér, v němž nedominovala pouze stylová a profesionální hra Aleny Hönigové, ale také rétorické žně mluveného slova a nostalgický pel kulturní slávy Pruska 18. století. Člověk jako by vstoupil do virtuální reality, ve které se historické události a osobnosti mísily s estetickým prožitkem líbezně se vinoucí pozdně barokní a raně klasicistní hudby. Autora těchto řádků, jenž si potrpí na promyšlenou dramaturgii, taktéž potěšil hustě popsaný a malířskými podobiznami vizuálně zpestřený průvodce, který návštěvníky koncertu čtivým a odborně netechnickým jazykem provedl po hudební krajině doby Fridricha II. Velikého a Vilemíny Pruské. Historická fakta, hudba a divadlo se tím staly vzájemně od sebe neoddělitelnými kulturními světy, které ještě zintenzivnily celkově pozitivní dojem z celého večera. 

Hlavní postavou dramaturgického plánu koncertu byla sestra proslulého osvícenského krále Fridricha II. Velikého Vilemína Pruská, jež se pro své umělecké a intelektuální nadání stala významnou kulturní činitelkou, kolem níž se rojilo množství skladatelů a filozofů usilujících o její přízeň. Na program proto organizátoři zařadili nejen výběr z jejích vlastních kompozic, ale rovněž díla skladatelů, s nimiž během svého života aktivně spolupracovala nebo se kterými ji pojily jinak zprostředkované vazby. Z první skupiny autorů zazněly kompozice Carla Heinricha Grauna, německého tvůrce, jenž spolu s Johannem Adolphem Hassem představuje jeden z vrcholů italské opery poloviny osmnáctého století. Dalšími osobnostmi, které nesměly chybět na takto úzce zaměřeném kulturním večeru, byl Johann Sebastian a Carl Philipp Emmanuel Bach, a nakonec František Benda. Zatímco J. S. Bacha – jak jsme se dočetli z obsáhlého průvodce – to k Vilemíně pojilo přes jejího idola, loutnistu Silvia Leopolda Weisse, který největšího mistra německého hudebního baroka inspiroval k sepsání Suity e moll, C. P. E. Bach i František Benda přímo působili na dvoře Fridricha II., a měli tak možnost zasáhnout do umělecké vývoje klasicistního Pruska.

Vilemína Pruská však nebyla jedinou hvězdou čtvrtečního večera. Byl jí také francouzský filozof a spisovatel Voltaire, jehož výročí jsme si rovněž mohli ve čtvrtek připomenout a který se důvěrně s pruskou aristokratkou znal. Garant literární části koncertu Petr Koudelka k této příležitosti s jemnou dávkou humoru a intelektuální noblesou přebásnil Voltairovu novelu Babylónská princezna, do jejíhož hereckého provedení se nezapojil pouze její autor, nýbrž i v publiku se tísnící herci a za cembalem sedící Alena Hönigová. Rigidní hranice mezi hledištěm a jevištěm tím byla stržena a pozitivní energie, obepínající celý večer, se díky tomu ještě utužila.  

Po krátkém výstupu Petra Koudelky, který v masce ptáka Fénixe odrecitoval první věty z Voltairova kusu, započalo první hudební číslo, jímž nemohlo být nic jiného než zmíněná Suita e moll, BWV 996 pro loutnové cembalo Johanna Sebastiana Bacha. Hönigová si za dvoumanuálovým cembalem, pocházejícím z šedesátých let 18. století, počínala profesionálně, technicky vybaveně a umělecky poučeně. Její dlouholetá praxe v oblasti barokní hudby se plně projevila v symbiotickém souznění s bachovsky komplexním, na kontrapunkt a polyfonně vyrovnané hlasy bohatým uměním, v němž racionální zákonitost přirozeně přechází v invenční hravost. Interpretka provedla celé dílo s rytmicky živelným odpichem, v němž nechyběly ani příslušné agogické ozdoby, ani citlivě zvolená tempa. 

V návaznosti na další literární vstupy hereckého kolektivu Petra Koudelky, během nichž se skloubila voltairovská básnivost s dramaturgií večera, přišel na řadu Carl Heinrich Graun, na jehož opeře Semiramide se Vilemína Pruská sama libretisticky podílela. Z tohoto Graunova jevištního díla zazněla jedna z árií. Cembalistka si s operní kompozicí poradila svědomitě: svou hru hudebně přizpůsobila operní zpěvnosti, přičemž nezapomněla ani na žádoucí dramatický výraz. Za pomoci naléhavěji vyznívajících úhozů dosáhla Hönigová pregnantní dikce, díky níž se vysloveně vznítil emocemi vyplněný charakter Graunovy skladby. Od stejného skladatele zazněla ještě krátká skladbička Gigue, ve které se ke slovu dostala ostřejší a italsky typicky vášnivá exprese, již interpretka nechala vyznít v efektně přímočarém stylu. 

Dramaticko-hudební večer pak probíhal v rychlém sledu. Spolu s různě variovanými, avšak vždy humorně a naučně koncipovanými divadelními vsuvkami se střídaly hudební pasáže, které pak jako by zpětně připravovaly terén pro další rétorické výkony. Moderato z Württemberské sonáty a moll, W. 49/1 Carla Philippa Emmanuela Bacha překvapilo agogicky načechranými a rytmicky pružně vyhranými akordickými rozklady, jež Hönigová vpravila do jemných a poctivě vystupňovaných dynamických předělů. Následující dvě kompozice z pera Vilemíny Pruské pak v kontrastu k bachovské invenci působily odlehčeněji, a to jak z výrazové, tak ze skladatelské stránky. Její allegro z Koncertu g moll nejprve představilo kraťoučký melodický motiv, který pak automaticky přešel v sestupnou kadenci, známou to kompoziční berličku barokní a raně klasicistní hudby. S podobným průběhem se posluchač setkal i v árii z opery Argenore nebo v části gavotte Koncertu g moll. Hönigová Vilemínin skladatelský, třebaže ne vždy snadno odhadnutelný rukopis odlehčila rytmickým vyzobáváním drobných melodických kliček a za pomoci citlivého akcentování jednotlivých proměn v harmonickém podkladu. Tím se z Vilemíniných kompozic stala srozumitelná a příjemně uplývající hudba, která potěší nejednoho nadšence pro starou hudbu. 

Na závěr ještě zazněla třívětá Sonáta F dur Františka Bendy, jež díky svému klasicistně bezstarostnému nádechu, o nějž se postarala uvážlivá, avšak nemechanická hra Aleny Hönigové, učinila pomyslnou tečku za čtvrtečním koncertním večerem. Tímto bendovským závěrem byla stvrzena myšlenka, jež snad každému návštěvníkovi Galerie Fotorenesance alespoň jednou prolétla hlavou, že totiž nenásilné a invenční propojení herectví, hudby a dějin v jeden nedělitelný celek s sebou může přinést čiré a mezilidsky sdílené potěšení. Aleně Hönigové a Petrovi Koudelkovi tak za tuto povedenou dramaturgickou iniciativu patří velký dík.

Foto: archiv A. Hönigové, Facebook Galerie Fotorenesance