„Dva přístupy. Tradiční, kterému vyhovuje to, jak se věci dějí v naší současnosti, a netradiční, který je hledačský.“

„Nastudování Václava Lukse je ojedinělým svébytným činem, který staví alternativu ke všem ostatním pojetím a provedením.“

„Odstíny emocí, finesy a jemnosti, koncepce využívající technické a umělecké schopnosti nejlepších moderních symfonických těles, to vše nemá mysl dávat na druhou misku vah.“

Sto čtyřicet let od premiéry a rok a půl od natočení. Takové časové parametry se pojí s nahrávkou Smetanovy Mé vlasti, pořízenou na festivalu Pražské jaro 2021 a vydanou letos na podzim na CD. Datum prvního kompletního uvedení cyklu symfonických básní, 5. listopad 1882, není v tomto případě nadbytečnou informací. Zahajovací koncert festivalu totiž nabídl historicky poučené provedení. Garantoval je dirigent Václav Luks s mezinárodním projektovým ansámblem zastřešeným značkou souboru dobových nástrojů Collegium 1704. Provedení, které pracovalo s odkazem ke starší interpretační praxi a k reálným podmínkám devatenáctého století. Nahrávka tuto uměleckou snahu zřetelně zachycuje.

Smetanova Má vlast v rukou „barokního orchestru“, samozřejmě že v tomto případě ovšem pracujícího s dobovými nástroji a estetikou odpovídajícími poslední čtvrtině devatenáctého století, byla v tuzemském hudebním dění v květnu druhého covidového roku kupodivu ještě stále skoro stejně přelomovým okamžikem jako o čtvrtstoletí dříve při stejném úkolu hostování orchestru London Classical Players s Rogerem Norringtonem. Britský soubor byl historicky prvním, kdo vybočil při zahájení Pražského jara z obvyklého kánonu moderních symfonických těles. Collegium 1704 s Václavem Luksem bylo nyní při tomto úkolu historicky prvním souborem tuzemským. Faktem je, že obě provedení vzbudila obdobné protikladné reakce: uznání a nadšení proti nesouhlasu, despektu a odsouzení, emoce proti vášním. Historicky informovaný interpretační přístup a názor (a je jedno, jestli je podáván autoritativně, nebo k diskusi) není u nedotknutelného zakladatelského díla novodobé české národní hudby ještě zdaleka tak běžnou alternativou, aby nevyvolal nadstandardní pozornost.

Rozhlasový snímek pořízený z koncertů 12. a 13. května 2021 dává možnost opakovaného poslechu a hledání a nalézání detailů, které mohou posloužit k rozhřešení, v dobrém slova smyslu normalizaci, objektivnějšímu pohledu…, ke smířlivému poznání, že legitimních přístupů je víc, nebo – při vyhroceném vnímání – že jsou možné přístupy oba dva. Tradiční, kterému vyhovuje to, jak se věci dějí v naší současnosti, a netradiční, který je hledačský. A nebo snad nalezené detaily poslouží k dalšímu posílení pozitivních emocí na jedné straně a negativních vášní na straně druhé…?

Výsledek je pravdu jiný, než jak Smetanu prezentují moderní symfonické orchestry. Hudba tady zní měkce i břeskně, kontrastně a svěže, obnaženěji a průhledněji, s vypíchnutím basových linek, hlubokých tónů žesťů, hřmotných úderů tympánu a třesku činelů, zároveň však samozřejmě i zastřeněji co do rejstříku nuancí. Pokus o někdejší zvuk a starší cítění důvěrně známé hudby. Skladba zní surověji, obyčejněji, se slyšitelnými limity zejména dechových nástrojů, občas pomaleji, zní zajímavě, působivě, občas jako i nově nasvícená. Minimum vibrata je samozřejmostí.

Srovnávat tyto dva světy totiž opravdu není potřebné. Odstíny emocí, finesy a jemnosti, koncepce využívající technické a umělecké schopnosti nejlepších moderních symfonických těles, přinejmenším v případě České filharmonie i zažitých a poměrně často upevňovaných zkušeností, to vše nemá mysl dávat na druhou misku vah proti tomu, co z této nahrávky vnímáme. Stejně jako nemá smysl tam pokládat všechny dirigentské matadory světových i tuzemských symfonických kreací, formující své prožitky, představy i gesta na velkých plochách a obloucích partitur německých romantiků a pozdních romantiků. Václav Luks se převážně zabývá starší hudbou, určitěji artikulovanou, mnohdy virtuózní, emoce vyjadřující afektovaněji. Přináší si z ní vynalézavý a emotivní přístup, entusiasmus, nadšenecký ponor a směřování k dokonalosti.

Poslech nahrávky potvrzuje, že v dikci, artikulaci, frázování a výkladu bylo a je nastudování Václava Lukse ojedinělým svébytným činem, který byl a je slovem do pranice. Staví alternativu ke všem ostatním pojetím a provedením. Je dobře, že se stal, je dobře, že je zaznamenán.

CD labelu Accent, na kterém Collegium 1704 vydává i Zelenku nebo Bacha, není dlouho připravovanou studiovou nahrávkou. Naopak – jako „live“ zachycuje provedení „tady a teď“. A navíc důležitý okamžik. Václav Luks přišel k dirigování zahajovacího koncertu Pražského jara řízením osudu, neplánovaně a poměrně narychlo. Asi by se to jednou tak jako tak stalo, v tomto případě však šlo o záskok za německé těleso, které kvůli pandemii nemohlo přijet. Dirigent – specializovaný převážně na starou a starší hudbu – příležitost zvanou „výzva“ využil, jak nejlépe mohl. Dostal právem důvěru a obstál.

Nad hudbou otazníky nejsou potřebné. Nad obalem CD, i když to není podstatné, ano. Se snahou o nalezení lety zasunutého interpretačního přístupu ke Smetanovu dílu Koudelkova fotografie Václavského náměstí ze srpna 1968 na první ani na druhý pohled nesouvisí. Tak snad vzdáleně souvisí jen s tím, že Má vlast zaznívala a zaznívá v jedinečných historických okamžicích.

V květnu 2021 zahajovací festivalový koncert zvláštním okamžikem byl, přinejmenším pro hudebníky a pro ty, kdo se za mimořádných a výlučných protipandemických opatření po měsících uzávěry veřejného života zase jednou dostali do sálu na živě sdílenou hudbu. Ale vzpomínat na tu dobu nečiní žádné potěšení.

Bedřich Smetana: Má vlast

Accent. Note 1 Music GmbH. ACC24378

Collegium 1704, Václav Luks

Produkce festivalu Pražské jaro. Nahráno živě v Obecním domě 12. a 13. května 2021 Hudební režie Markéta Janáčková, zvuková režie Filip Beneš  

Vydáno 2022, 1 CD, celkový čas 78:53 

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská