„Opera je především krásná stránka života.“

„Jsem velice rád, že jsem se mohl podílet na světové renesanci Pucciniho Vlaštovky, lidé si na ni už zvykli a mají ji rádi.“

„Janáčka považuji za jednoho z nejlepších skladatelů, kteří kdy chodili po planetě!“

V mládí měl Marco Armiliato našlápnuto na mezinárodní kariéru klavírního virtuosa. Dnes je jedním z nejvyhledávanějších a nejvytíženějších operních dirigentů na světě.  V Metropolitní opeře v New Yorku dirigoval více než pět set představení, což je rekord mezi žijícími dirigenty. Ve Vídeňské státní opeře, kde byl v roce 2019 jmenován čestným členem, vystupoval více než třistakrát. Pravidelně vystupuje ve Veronské aréně, v obou operních domech v Berlíně, Královské opeře v Londýně, milánské La Scale nebo třeba v opeře v Monte Carlu. Tam jsme ho zastihli a požádali o rozhovor v předjímce poloscénického provedení Donizettiho opery Don Pasquale, jež se pod Armiliatovou taktovkou uskuteční 29. listopadu ve Smetanově síni Obecního domu. 

Jste jedním z nejvytíženějších a nejžádanějších operních dirigentů. Jak to zvládáte? 

Zvládám to, protože mě to baví. Beru si jeden úkol za druhým a z ničeho se nehroutím. Dneska dělám Bohému, zítra máme generálku Tosky s úplně jinými umělci. Dnes ještě nesmím nemyslet na Tosku a zítra už nebudu myslet na Bohému. Pak se to dá zvládnout.

Přesto, máte nějaký recept, jak se zbavit stresu, jak si vyčistit hlavu. 

Myslím, že je důležité si ten stres hlavně nevytvářet a nepřipouštět. Snažím se všechno dělat s klidem, s lehkou a čistou hlavou, i když toho mám zrovna hodně. Pokud si jste schopni udržet čistou hlavu, potom si ji nemusíte čistit žádnými meditacemi. Nemám žádné tajemství ani recept, jen se život snažím brát, jak přichází. Pěkně den po dni, představení za představením.

Co děláte, když zrovna máte volno?

To se moc často nestává, ale víte, já strašně rád lenoším. Dny mého mládí, kdy jsem byl blázen do sportů a dělal jsem je dokonce závodně, jsou pryč. Ve vzácných chvílích volna se natáhnu a dám si něco dobrého a nedělám vůbec nic. Většinou to ale nevydržím a po chvíli se začnu věnovat nějaké partituře. Takže zase pracuji. Nikdy jsem třeba nebyl ve fitness centru, jako ti blázniví Američané. Moje fitness jsou partitury. (smích) 

Pomáhá tomu i sklenka dobrého italského vína?

Ano, ale nikdy před představením. To musím mít naprosto čistou mysl, být připravený, vidět věci ve všech souvislostech. Ale po představení určitě. Někdy i dvě. A k vínu patří samozřejmě i dobré jídlo, v Praze třeba kachnička se zelím. (smích)

Ve vašem kalendáři převažuje italská a francouzská opera. Je v tom záměr?

Obvykle si mě vyžadují na tento repertoár a smlouvy podepisuji hodně dopředu, a pak to prostě mám v kalendáři a musím se podle toho zařídit. Ale jako hudebník jsem otevřený jakékoliv opeře. Snad s výjimkou současné hudby, to je můj jediný limit. Nepovažuji se za dirigenta soudobé hudby. Nemyslím si, že pro ni mám ten správný cit a vlohy. 

Italská opera byla loni přidána na seznam UNESCO. Dokázal byste definovat, čím je pro Itala opera?

Opera je především krásná stránka života. Italská opera nabízí nepřeberné množství témat, emocí a barev. Najdete v ní kdeco, od bel canta až po verismus: Umberto Giordano nebo Rugerro Leoncavallo, to byli italští skladatelé par excellence! Pak přišel ještě Puccini, o němž se traduje, že byl posledním italským skladatelem. To určitě není pravda, na druhou stranu ale od té doby neměla italská opera žádné veliké jméno. V té zlaté éře od Verdiho po Pucciniho byla pro Italy opera hlavním zábavním průmyslem. Byla to samozřejmě jiná doba a jiná situace, ale opera tenkrát byla ve středu světa, chodilo se na ní, dýchalo se s ní. Když se premiéroval Rigoletto, všichni ho museli vidět! Dnes to máme do jisté míry usnadněné tím, že stiskneme tlačítko a na Youtube se nám přehraje cokoliv. Takto se dá opera poslouchat, ale nedá se žít, není to operní realita. Tou jsou tři hodiny představení, kdy my reagujeme na publikum a publikum reaguje na nás. A když se třeba tenorovi podaří vystavit frázi a vydaří se očekávaná vysoká cé, nebo sopranistka, když krásně vyzpívá vysoké tóny a vzbudí to spontánní aplaus, to je pro nás největší pocta, to vyloženě milujeme.

Je o vás známé a pro mnohé nepochopitelné, že všechny opery dirigujete zpaměti a ještě si se zpěváky prozpěvujete. Jak je to vůbec možné?

To jsou výsledky toho mého fitness s partiturami. (úsměv) Ale vážně, mám štěstí, že mám velice dobrou paměť. Navíc je pro mě jako pro umělce důležité se niterně ponořit do díla, a to se mi moc nedaří, když mám před sebou pultík a mám číst noty. S pěvci si rád pobrukuji, protože rád zpívám, ale především, pokud má maestro být autoritou v provedení opery, musí být schopen pěvcům ukázat, jak mají vystavět frázi, kde musí nechat důraz, a hráčům v orchestru zase musí být schopen přehrát part, který jim činí potíže. V tom mám ohromnou výhodu, že jako klavírista jsem se naučil rozumět nástrojům i po technické stránce a později jsem se na další naučil alespoň základně hrát, právě abych mohl správně demonstrovat kolegům v orchestru. Víte, takhle se buduje dirigentská autorita, je to daleko účinnější nežli na někoho řvát a mlátit taktovkou. 

Je pravda, že všechno korepetujete sám?

Všechno ne, ale to důležité ano. Pomáhá mi to lépe pochopit hlasy i osobnosti sólistů. Když se pak lépe poznáme, můžeme spolu tvořit hudbu na daleko vyšší úrovni. Také nevidím důvod, proč si najímat nějakého korepetitora, když umím na klavír hrát sám. Určitě by to dopadlo tak, že by dělal chyby, což by odvádělo mou pozornost. (smích) Takto mám možnost se soustředit výlučně na sólistu. 

Kdo by měl v opeře mít poslední slovo? Dirigent, nebo režisér?

Sám jsem ještě zažil dobu, kdy svět opery byl jiný a maestro měl takřka neomezenou moc. Vezměme si třeba Toscaniniho. Byl to skvělý dirigent, ale také o něm bylo známo, že na hráče i sólisty byl vyloženě hrubý, rád lidi urážel a choval se jako diktátor. Toto se už naštěstí neděje; naopak, žijeme v době, kdy si mnozí režiséři, a nejen oni, myslí, že to, co se děje na pódiu, je důležitější než to, co se děje v orchestřišti. Mou úlohou samozřejmě je bojovat za hudbu, za krásu hlasů a na tom vystavět úspěch celé produkce. Problém je, když do produkcí začne mluvit moc lidí, protože si samozřejmě všichni myslí, že mají pravdu. Tento střet názorů se poté odrazí na kvalitě provedení.

…………….

Abychom si udělali komplexnější obrázek o osobnosti Marca Armiliata, požádali jsme o vyjádření Pretty Yende, světoznámou sopranistku, která s ním má mnoho jevištních zkušeností, naposledy z Hoffmannových povídek z newyorské Met. Odpověděla obratem:

„Marco je jedním slovem miláček. My pěvci ho všichni zbožňujeme. Nikdy jsem se nesetkala s dirigentem, ani člověkem, ve kterém by se snoubilo takové nadání s tak milou osobností. Pokaždé nás velmi citlivě vede a respektuje, nad nikoho se nevyvyšuje, což je mezi dirigenty vzácná výjimka. Každého si získá svými znalostmi a schopnostmi, každého nakazí svým zápalem, ale také smíchem. Marco se rád směje, je na něm vidět, že miluje život. Kéž by bylo více takových lidí.“

…………….

Je podle vás nějaký skladatel, který neprávem upadnul v zapomnění a zasloužil by si rehabilitaci?

Určitě bych zmínil Riccarda Zandonaie, což byl současník Pucciniho. Zandonai není zdaleka tak známý Puccini, dle mého názoru ale jeho práce dosahují stejných kvalit. Nebo jejich další vrstevník Ottorino Respighi. Způsob, jak skládali hudbu, to je přímo magie. Měl jsem to štěstí, že jsem před nějakými deseti lety dělal v Met Zandonaiovu operu Francesca da Rimini. Při práci jsem se neustále divil, proč není více známá, vždyť jeho hudba je nebeská, všichni jsme se do ní během zkoušek zamilovali. Proč někteří skladatelé upadají v zapomnění, nevím. Dělají to dějiny. Ale jsou to i naše návyky: lidé si raději jdou podruhé, potřetí poslechnout Tosku nebo Bohému, než aby šli na Francesku. Ale pozor, nejsou jen zapomenutí skladatelé, jsou i zapomenutá díla! Jsem velice rád, že jsem se mohl podílet na světové renesanci Pucciniho Vlaštovky, lidé si na ni už zvykli a mají ji rádi. To je velká satisfakce!

Existuje vůbec nějaká opera, kterou jste si vždycky přál nastudovat, ale nikdy jste se k tomu nedostal? Máte nějaký dirigentský sen?

Vše, co jsem měl v mládí v hlavě, jsem si už víceméně oddirigoval. Samozřejmě jako hudebník neustále objevuji něco nového a díky tomu se mi ten seznam nabaluje. Jako mladý, když jsem ještě hodně vystupoval jako klavírista, jsem hrál Tristana a Isoldu. Nicméně jako dirigent jsem se k Wagnerovi nikdy nedostal. Jednou to určitě změním, alespoň s tím Tristanem, už kvůli vzpomínkám na mládí.

U nás slavíme Rok české hudby, a tak se nemůžu nezeptat na váš vztah k české hudbě. 

Českou hudbu miluji, Janáčka považuji za jednoho z nejlepších skladatelů, kteří kdy chodili po planetě! Samozřejmě si vážím i práce Smetany a Dvořáka a také si velice vážím českých muzikantů. Částečně je to asi dané vaší hudební tradicí, ale přijde mi, že čeští hudebníci i české publikum k opeře přistupují s větší vážností, nežli je tomu ve zbytku světa. I proto se do Prahy pokaždé rád vracím.  Aleně Kunertové z agentury Nachtigall Artists nemohu odmítnout opakovaná pozvání, vždy se moc těším na báječný čas strávený v Praze. A na české muzikanty, zpěváky i publikum.

Nyní se tedy do Prahy vracíte s poloscénickým nastudováním Donizettiho opery Don Pasquale. Jak byste ji popsal svými slovy? 

Je to velmi lehká, direktní komedie. Pro mě má zvláštní význam, protože na počátku mé kariéry všichni považovali Nápoj lásky za Donizettiho operu číslo jedna. Já jsem ale vždy měl za to, že Nápoj – ač ho mám velmi rád – nedosahuje kvalit Dona Pasqualeho, alespoň ne hudebně. Operu jsem uváděl nesčetněkrát po celém světě a snad jsem přispěl k její popularizaci. Dnes už ve světě její popularita dosáhla k Nápoji lásky a je to tak dobře. Jsem moc rád, že tuto operu budu konečně moci dělat i v Praze. Na Prahu mám báječné vzpomínky už z doby, kdy jsem tam koncertoval s Lucianem Pavarottim. Pokaždé, když se k vám vracím, je to trochu jako návrat domů. Těším se, že k vám brzy přijedu, hned jak skončím práce tady v Monte Carlu. 

Pokaždé se ptám hudebníků, s jakým skladatelem z jakékoli doby by si chtěli vypít skleničku vína a popovídat si. Něco mi ale říká, že s vaším záběrem ta odpověď nebude jednoznačná.

To by bylo opravdu hodně dotazů na hodně skladatelů, a především hodně lahví vína. Už jenom těch otázek, co mám na Verdiho, na Pucciniho, na Saint-Saënse: proč postupovali tak a tak, proč udělali v opeře to a to… vybrat jednoho, to by bylo šílené. (smích) Těším se na sklenku vína s báječným pražským publikem!

Foto: Johannes Ifkovits, Facebook Wiener Staatsoper, MET / Aerofilms