„Hned v ten okamžik mě napadlo, že jediné, co městu chybí, je profesionální orchestr zaměřený na hudbu osmnáctého století.“

„Oprostit se na týden od shonu a neklidu moderní doby, věnovat se pouze hudbě a prožít takový týden v klášteře je myslím mimořádně duchovně obohacující.“

„Pro provozování má Rybovka nevýhodu díla, které ‚každý zná a každý to hrál‘. O to více je ale potřeba se nad její interpretací zamýšlet.“

Činorodý dirigent Marek Štilec nezahálí. Hudba je jeho hlavním zájmem, zejména ta z osmnáctého století. Za poslední dobu v rámci projektu nazvaného Češi ve Vídni vydal několik CD s hudbou Leopolda Koželuha a Pavla Vranického. Založil Wranitzky Kapelle a právě v těchto dnech vyšla nová nahrávka se světovými premiérami Vranického orchestrálních děl se sólovým hobojem a flétnou. O tom a o dalších hudebních projektech přináší KlasikaPlus s renomovaným umělcem rozhovor.

Marku, jak u tebe probíhá letošní advent? Je klidný, nebo ho máš spojený se spoustou muziky?

Obvykle s muzikou spojený bývá. Doba adventu patří vždy k vrcholům koncertní sezóny, již druhý rok je ale ze známých důvodů situace trochu jiná.

I přes to všechno, určitě se hudbou zabýváš. Tento týden jsi, pokud vím, natáčel s orchestrem. S jakým?

Ano, natáčel jsem s vynikajícím Českým národním symfonickým orchestrem, se kterým jsem nahrál mimo jiné velkou část orchestrálního díla Zdeňka Fibicha.

Již nějaký čas je slyšet o tvém projektu spojeném se jménem Pavla Vranického. Jak vznikla myšlenka o Wranitzky Kapelle, můžeš našim čtenářům soubor blíže představit?

Když jsem mapoval místa spojená s osobnostmi českých skladatelů působících ve Vídni, dostal jsem se do Nové Říše. Je to rodiště bratří Vranických. V tamním klášteře získávali základy svého hudebního vzdělání. Nová Říše je krásné městečko – krásný klášter, úhledné náměstí, hospoda, vinotéka, zkrátka vše, jak má být. Hned v ten okamžik mě napadlo, že jediné, co městu chybí, je profesionální orchestr zaměřený na hudbu osmnáctého století. Tento „nedostatek“ se však rychle podařilo napravit. A ani na minutu jsem neváhal, jaké hudebníky k tomu oslovit.

A jaké tedy? Jsou to vesměs Češi, nebo má orchestr mezinárodní složení?

Jako zakládající členy jsem oslovil houslistu a nynějšího koncertního mistra Jiřího Sychu a cembalistu Filipa Dvořáka. Jejich historicky poučené, ale přesto plnokrevné a procítěné muzikanství mne vždy silně inspirovalo. Jsem rád, že tyto dvě renomované osobnosti na poli staré hudby k sobě soustředily hudebníky podobného stylu, a řídit takový orchestr je pro člověka opravdu ctí a potěšením. Náš orchestr má silnou vazbu na Rakousko, dokonce o něm v Rakousku tvrdí, že to je jediný český orchestr s vídeňským zvukem. To se nám líbí natolik, že je to takové naše motto. Často hrajeme s vídeňskými sólisty, rádi budeme naše obsazení takto směrovat, v současnosti je to však trochu komplikované vzhledem k současným omezením.

Kdy tento projekt vlastně vznikl a co všechno už máte za sebou?

Orchestr svoji činnost zahájil koncertem ve vídeňském Karlskirche v dubnu 2019, a to na nejvyšší společenské úrovni. Kromě představitelů slavných šlechtických rodů byli přítomni i členové habsbursko-lotrinské dynastie, dále také naše velvyslankyně Ivana Červenková, která se velmi zasloužila o obecný rozkvět vztahů Rakouska a Česka, stejně jako o kulturní odkaz těchto zemí. V Rakousku koncertujeme pravidelně na festivalu Allegro Vivo a na dalších koncertech. V Čechách pak na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka či Gustava Mahlera, letos jsme poprvé pořádali abonentní řadu přímo v klášteře v Nové Říši.

Wranitzky Kapelle se soustředí na určitá jména skladatelů. Můžeš to rozvést? Souvisí s tím i nedávný Koželuhovský projekt, nebo se mýlím?

Samozřejmě, že čeští autoři žijící ve Vídni v druhé polovině osmnáctého století jsou pro nás repertoárovou dominantou. Stejně tak Haydn či Mozart. Jsme rádi, když na našich koncertech vždy pro publikum objevíme nějakou skladbu, která zůstala v toku dějin neprávem opomenuta. A pokud ji kromě koncertu můžeme i natočit, je to ještě lepší.

Jaké projekty na vás čekají v příštím roce? A co tvá spolupráce s Boni Pueri?

Příští rok čeká orchestr zájezd na festival barokní hudby do Helsinek, koncert se světovou hvězdou, trumpetistou Gáborem Boldoczkim, festival Allegro Vivo v Rakousku, koncert ve Vídni, abonentní řada Canonia Neorisensis, natáčení pro společnost Naxos, a především srdcový projekt – mše Missa Sancti Aloysii Leopolda Hofmanna s Wranitzky Kapelle a Boni Pueri. Moje spolupráce s Boni Pueri vznikla právě díky duchovní hudbě osmnáctého století. Chlapecký sbor je totiž pro podobnou hudbu naprosto autentický. Je mi ctí v tomto oboru navázat na práci Marka Štryncla u tohoto věhlasného tělesa. Naše společné působení se během uplynulých dvou let velmi prohloubilo. Jsem za to rád. Boni Pueri jsou v pravdě profesionálním tělesem se špičkovým vedením a umělecká práce je tam pro mne velkou radostí.

Skvělé! S jakými orchestry jsi tento rok pracoval a je v příštím roce v plánu nějaký další orchestr, se kterým jsi ještě nehrál?

S Komorní filharmonií Pardubice spolupracuji vždy velice rád, počet našich společně natočených CD se v tomto roce dostal ke krásným patnácti kompaktním diskům. Nemohu opomenout mimořádné týdny při natáčení hudby Josefa Bohuslava Foerstera a Vítězslava Nováka s Janáčkovou filharmonií Ostrava, stejně jako Sedmou symfonii Gustava Mahlera s tím samých orchestrem. Příští rok se těším na své první setkání s filharmonií v Sarajevu. K Balkánu obecně mám velmi kladný vztah, tak uvidíme…

To jsou samé pěkné zprávy! Nemohl jsem si nevšimnout, že v tomto měsíci vyšlo tvé další CD, právě s Wranitzky Kapelle a skvělým sólistou Vilémem Veverkou. Představíš CD našim čtenářům? Jak probíhalo natáčení, kde se to dělo?

Přesně tak, v současných dnech vychází CD se světovými premiérami děl Pavla Vranického pro hoboj a orchestr se skvělým sólistou Vilémem Veverkou na labelu ArcoDiva. Natáčení probíhalo v autentickém prostředí kláštera v Nové Říši a byl to mimořádně inspirativní týden. Týden jsme v klášteře žili, natáčeli a koncertovali. S Wranitzky Kapelle sice nemáme ambici jezdit místo aut koňskými povozy, místo SMS si posílat dopisy psané husím brkem, ale oprostit se na týden od shonu a neklidu moderní doby, věnovat se pouze hudbě, ještě intenzivněji se do ní ponořit a prožít takový týden v klášteře je myslím mimořádně duchovně obohacující.

To jsi popsal moc hezky! Ještě se vrátím ke tvé spolupráci se sbory. V čem je specifická spolupráce se sborem jako takovým a konkrétně s Boni Pueri?

Chlapecký sbor obecně má mimořádnou barvu, chlapecký soprán či alt je tím ženským prostě nenahraditelný a je třeba s ním pracovat zcela odlišně. A s Boni Pueri mne vlastně v dobrém zaskočila jejich profesionalita. Zkoušky probíhají v perfektním soustředění. Když si tedy připadáte jako ve špičkovém tělese či orchestru, lehce zapomenete, že našim zpěvákům je třeba i deset jedenáct let a že tedy nemusejí ještě znát všechny termíny či způsoby interpretace jako dospělí. Jsem rád, že se vždy mohu opřít o zkušenosti ředitele tělesa Pavla Horáka, který se sborem spojil většinu své kariéry a není tudíž povolanějšího rádce.

S tímto obdobím je spojena Česká mše vánoční, lidově Rybovka. Pamatuji si, jak jsi ji několikrát dirigoval a velmi mě zaujala tvá tempa. Rychlé části jsi vypointoval. Nezapomenu, jak jsi na zkoušce říkal Pražskému filharmonickému sboru, že když se pospíchá k Betlému, tak se pospíchá rychle a ne pomalu. Zůstáváš u této koncepce nadále, nebo jsi na tempa v Rybovce změnil názor?

Rybova Česká mše vánoční je opravdu moje srdcová skladba. Stejně tak jako postava samotného Jakuba Jana Ryby. Člověka s velkým talentem a vzděláním, který místo učených debat na univerzitách pozvedával národ a učil děti sázet stromky či se mýt. A kromě toho napsal řadu skvělých a jedno nesmrtelné dílo, které je v srdci každého Čecha. Pro provozování má Rybovka nevýhodu díla, které “každý zná a každý to hrál“. O to více je ale potřeba se nad její interpretací zamýšlet. A na tempa jsem příliš názor nezměnil. Stejně jako na to, že když někam spěchám, spěchám většinou rychle.

Marku, nyní se však useberme. Děkuji, že ses ve svém tempu zastavil a udělal sis čas pro KlasikuPlus. Přeji ti krásné Vánoce vše dobré do roku 2022!

I já přeji čtenářům vše dobré, hlavně hodně zdraví a krásné muziky!

Foto: Antonín Bína