KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Marek Štilec: Řídit takový orchestr je pro člověka opravdu ctí a potěšením english

„Hned v ten okamžik mě napadlo, že jediné, co městu chybí, je profesionální orchestr zaměřený na hudbu osmnáctého století.“

„Oprostit se na týden od shonu a neklidu moderní doby, věnovat se pouze hudbě a prožít takový týden v klášteře je myslím mimořádně duchovně obohacující.“

„Pro provozování má Rybovka nevýhodu díla, které ‚každý zná a každý to hrál‘. O to více je ale potřeba se nad její interpretací zamýšlet.“

Činorodý dirigent Marek Štilec nezahálí. Hudba je jeho hlavním zájmem, zejména ta z osmnáctého století. Za poslední dobu v rámci projektu nazvaného Češi ve Vídni vydal několik CD s hudbou Leopolda Koželuha a Pavla Vranického. Založil Wranitzky Kapelle a právě v těchto dnech vyšla nová nahrávka se světovými premiérami Vranického orchestrálních děl se sólovým hobojem a flétnou. O tom a o dalších hudebních projektech přináší KlasikaPlus s renomovaným umělcem rozhovor.

Marku, jak u tebe probíhá letošní advent? Je klidný, nebo ho máš spojený se spoustou muziky?

Obvykle s muzikou spojený bývá. Doba adventu patří vždy k vrcholům koncertní sezóny, již druhý rok je ale ze známých důvodů situace trochu jiná.

I přes to všechno, určitě se hudbou zabýváš. Tento týden jsi, pokud vím, natáčel s orchestrem. S jakým?

Ano, natáčel jsem s vynikajícím Českým národním symfonickým orchestrem, se kterým jsem nahrál mimo jiné velkou část orchestrálního díla Zdeňka Fibicha.

Již nějaký čas je slyšet o tvém projektu spojeném se jménem Pavla Vranického. Jak vznikla myšlenka o Wranitzky Kapelle, můžeš našim čtenářům soubor blíže představit?

Když jsem mapoval místa spojená s osobnostmi českých skladatelů působících ve Vídni, dostal jsem se do Nové Říše. Je to rodiště bratří Vranických. V tamním klášteře získávali základy svého hudebního vzdělání. Nová Říše je krásné městečko – krásný klášter, úhledné náměstí, hospoda, vinotéka, zkrátka vše, jak má být. Hned v ten okamžik mě napadlo, že jediné, co městu chybí, je profesionální orchestr zaměřený na hudbu osmnáctého století. Tento „nedostatek“ se však rychle podařilo napravit. A ani na minutu jsem neváhal, jaké hudebníky k tomu oslovit.

A jaké tedy? Jsou to vesměs Češi, nebo má orchestr mezinárodní složení?

Jako zakládající členy jsem oslovil houslistu a nynějšího koncertního mistra Jiřího Sychu a cembalistu Filipa Dvořáka. Jejich historicky poučené, ale přesto plnokrevné a procítěné muzikanství mne vždy silně inspirovalo. Jsem rád, že tyto dvě renomované osobnosti na poli staré hudby k sobě soustředily hudebníky podobného stylu, a řídit takový orchestr je pro člověka opravdu ctí a potěšením. Náš orchestr má silnou vazbu na Rakousko, dokonce o něm v Rakousku tvrdí, že to je jediný český orchestr s vídeňským zvukem. To se nám líbí natolik, že je to takové naše motto. Často hrajeme s vídeňskými sólisty, rádi budeme naše obsazení takto směrovat, v současnosti je to však trochu komplikované vzhledem k současným omezením.

Kdy tento projekt vlastně vznikl a co všechno už máte za sebou?

Orchestr svoji činnost zahájil koncertem ve vídeňském Karlskirche v dubnu 2019, a to na nejvyšší společenské úrovni. Kromě představitelů slavných šlechtických rodů byli přítomni i členové habsbursko-lotrinské dynastie, dále také naše velvyslankyně Ivana Červenková, která se velmi zasloužila o obecný rozkvět vztahů Rakouska a Česka, stejně jako o kulturní odkaz těchto zemí. V Rakousku koncertujeme pravidelně na festivalu Allegro Vivo a na dalších koncertech. V Čechách pak na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka či Gustava Mahlera, letos jsme poprvé pořádali abonentní řadu přímo v klášteře v Nové Říši.

Wranitzky Kapelle se soustředí na určitá jména skladatelů. Můžeš to rozvést? Souvisí s tím i nedávný Koželuhovský projekt, nebo se mýlím?

Samozřejmě, že čeští autoři žijící ve Vídni v druhé polovině osmnáctého století jsou pro nás repertoárovou dominantou. Stejně tak Haydn či Mozart. Jsme rádi, když na našich koncertech vždy pro publikum objevíme nějakou skladbu, která zůstala v toku dějin neprávem opomenuta. A pokud ji kromě koncertu můžeme i natočit, je to ještě lepší.

Jaké projekty na vás čekají v příštím roce? A co tvá spolupráce s Boni Pueri?

Příští rok čeká orchestr zájezd na festival barokní hudby do Helsinek, koncert se světovou hvězdou, trumpetistou Gáborem Boldoczkim, festival Allegro Vivo v Rakousku, koncert ve Vídni, abonentní řada Canonia Neorisensis, natáčení pro společnost Naxos, a především srdcový projekt – mše Missa Sancti Aloysii Leopolda Hofmanna s Wranitzky Kapelle a Boni Pueri. Moje spolupráce s Boni Pueri vznikla právě díky duchovní hudbě osmnáctého století. Chlapecký sbor je totiž pro podobnou hudbu naprosto autentický. Je mi ctí v tomto oboru navázat na práci Marka Štryncla u tohoto věhlasného tělesa. Naše společné působení se během uplynulých dvou let velmi prohloubilo. Jsem za to rád. Boni Pueri jsou v pravdě profesionálním tělesem se špičkovým vedením a umělecká práce je tam pro mne velkou radostí.

Skvělé! S jakými orchestry jsi tento rok pracoval a je v příštím roce v plánu nějaký další orchestr, se kterým jsi ještě nehrál?

S Komorní filharmonií Pardubice spolupracuji vždy velice rád, počet našich společně natočených CD se v tomto roce dostal ke krásným patnácti kompaktním diskům. Nemohu opomenout mimořádné týdny při natáčení hudby Josefa Bohuslava FoersteraVítězslava NovákaJanáčkovou filharmonií Ostrava, stejně jako Sedmou symfonii Gustava Mahlera s tím samých orchestrem. Příští rok se těším na své první setkání s filharmonií v Sarajevu. K Balkánu obecně mám velmi kladný vztah, tak uvidíme…

To jsou samé pěkné zprávy! Nemohl jsem si nevšimnout, že v tomto měsíci vyšlo tvé další CD, právě s Wranitzky Kapelle a skvělým sólistou Vilémem Veverkou. Představíš CD našim čtenářům? Jak probíhalo natáčení, kde se to dělo?

Přesně tak, v současných dnech vychází CD se světovými premiérami děl Pavla Vranického pro hoboj a orchestr se skvělým sólistou Vilémem Veverkou na labelu ArcoDiva. Natáčení probíhalo v autentickém prostředí kláštera v Nové Říši a byl to mimořádně inspirativní týden. Týden jsme v klášteře žili, natáčeli a koncertovali. S Wranitzky Kapelle sice nemáme ambici jezdit místo aut koňskými povozy, místo SMS si posílat dopisy psané husím brkem, ale oprostit se na týden od shonu a neklidu moderní doby, věnovat se pouze hudbě, ještě intenzivněji se do ní ponořit a prožít takový týden v klášteře je myslím mimořádně duchovně obohacující.

To jsi popsal moc hezky! Ještě se vrátím ke tvé spolupráci se sbory. V čem je specifická spolupráce se sborem jako takovým a konkrétně s Boni Pueri?

Chlapecký sbor obecně má mimořádnou barvu, chlapecký soprán či alt je tím ženským prostě nenahraditelný a je třeba s ním pracovat zcela odlišně. A s Boni Pueri mne vlastně v dobrém zaskočila jejich profesionalita. Zkoušky probíhají v perfektním soustředění. Když si tedy připadáte jako ve špičkovém tělese či orchestru, lehce zapomenete, že našim zpěvákům je třeba i deset jedenáct let a že tedy nemusejí ještě znát všechny termíny či způsoby interpretace jako dospělí. Jsem rád, že se vždy mohu opřít o zkušenosti ředitele tělesa Pavla Horáka, který se sborem spojil většinu své kariéry a není tudíž povolanějšího rádce.

S tímto obdobím je spojena Česká mše vánoční, lidově Rybovka. Pamatuji si, jak jsi ji několikrát dirigoval a velmi mě zaujala tvá tempa. Rychlé části jsi vypointoval. Nezapomenu, jak jsi na zkoušce říkal Pražskému filharmonickému sboru, že když se pospíchá k Betlému, tak se pospíchá rychle a ne pomalu. Zůstáváš u této koncepce nadále, nebo jsi na tempa v Rybovce změnil názor?

Rybova Česká mše vánoční je opravdu moje srdcová skladba. Stejně tak jako postava samotného Jakuba Jana Ryby. Člověka s velkým talentem a vzděláním, který místo učených debat na univerzitách pozvedával národ a učil děti sázet stromky či se mýt. A kromě toho napsal řadu skvělých a jedno nesmrtelné dílo, které je v srdci každého Čecha. Pro provozování má Rybovka nevýhodu díla, které “každý zná a každý to hrál“. O to více je ale potřeba se nad její interpretací zamýšlet. A na tempa jsem příliš názor nezměnil. Stejně jako na to, že když někam spěchám, spěchám většinou rychle.

Marku, nyní se však useberme. Děkuji, že ses ve svém tempu zastavil a udělal sis čas pro KlasikuPlus. Přeji ti krásné Vánoce vše dobré do roku 2022!

I já přeji čtenářům vše dobré, hlavně hodně zdraví a krásné muziky!

Foto: Antonín Bína

Josef Zedník

Zpěvák, publicista

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál také na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal). Také pracoval několik let pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Má rád své nejbližší a pejska Endyho. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.



Příspěvky od Josef Zedník



Více z této rubriky