„Výlety páně Broučkovy jsou ryzí Janáček, sarkastický, zkratkovitý, pichlavý a úderný, nemilosrdně tepající českého maloměšťáka.“

„Režisér posouvá děj do obecnější roviny, právě aby to bylo srozumitelné i mimo český prostor.“

„Vše je psáno hrozně vysoko; je to exaltované, exponované a fragmentální zpívání. Zejména tenoři mají obtížné party.“

Dirigent a skladatel Marko Ivanović působí od roku 2015 jako šéfdirigent opery Národního divadla v Brně. Za tu dobu má za sebou mnoho úspěšných inscenací, jeho největší inspirací jsou však opery Leoše Janáčka. Čerstvě realizoval 1. listopadu premiéru Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy, která se současně stala i slavnostním zahájením festivalu Janáček Brno.

Opera Výlety páně Broučkovy není běžně v operních divadlech hrána. Je to vhodný titul na zahájení festivalu?

Určitě ano! A právě proto, že není často uváděna. Ale je to ryzí Janáček, sarkastický, zkratkovitý, pichlavý a úderný, nemilosrdně tepající českého maloměšťáka; skvěle si rozumí se Svatoplukem Čechem. Není tam sice moc jímavých melodií, dokonce ani žádné zastavení, žádná katarze, která by nás poučila a dojala. Ale je to mistrné dílo, které se vysmívá všemu falešnému patosu. Ať je to na Měsíci, kde si Janáček spolu s Čechem utahují z hyperintelektuálů, nebo ať jsou to husité, naši vzoroví hrdinové, na kterých vyrostlo národní obrození, a nakonec i naše národní samostatnost. Vlastně je to opera nesmírně současná, moderní a odvážná.

Inscenaci režijně připravil Robert Carsen a jde o koprodukci s operními domy v Madridu a Berlíně. Může vůbec zahraniční umělec a publikum takovému libretu rozumět?

Robert Carsen už několikrát přesvědčil o svých kvalitách a o schopnosti podat publiku zajímavé pohledy na operu, že nepochybuji, že zaujme i v cizině. Jeho osobnost je vlastně jedinou jednotící linkou všech tří inscenací v rámci koprodukce. Myslím si, že jeho režijní přístup je natolik zajímavý, že osloví jakékoli publikum. Samozřejmě je trochu problém s výletem do 15. století, husitská tradice je u nás vnímána zcela jinak než v cizině. Byla to vyhrocená doba, která s předstihem a po svém řešila problémy, které Evropu teprve čekaly, ať už to byla reformace či sociální otázky. Režisér posouvá děj do obecnější roviny, právě aby to bylo srozumitelné i mimo český prostor. Robert Carsen má na svém kontě již šest Janáčkových oper, ale operu o Matěji Broučkovi ještě nikdy nedělal, to byl asi hlavní důvod, proč nabídku přijal.

A co hudba? Hrajete ji tak, jak ji Janáček napsal, nebo v úpravách? 

A vy víte, jak to Janáček napsal? Je s tím totiž problém, Janáček nikdy neměl zcela hotovo. Ještě po uvedení opery dílo dotvářel, upravoval, aby lépe vyznělo. Není tedy vůbec pravda, že to, co zaznělo na první premiéře, je to pravé autentické. Jako autentické se musí brát to, co je ještě upravováno rukou Janáčkovou. Tady má velkou zásluhu Jiří Zahrádka, který očistil všechny Janáčkovy opery od nánosů. Podle jeho edice operu hrajeme.

Další úpravy totiž dělali ještě všichni dirigenti, kteří operu následně uváděli. Musím přiznat, že i my jsme přistoupili k některým škrtům, aby byl podpořen divadelní spád, ale hudbu jsme nikde neupravovali; ta je skutečně tak, jak ji Janáček napsal. Dokonce jsme se i vrátili k některým instrumentačním zvláštnostem, které z technických důvodů dosud nebyly uplatnitelné. A tak budou mít letos diváci poprvé možnost slyšet v této opeře i skleněnou harmoniku nebo dudy. I když se jedná o elektronické samply. Janáček prostě předběhl svou dobu, vytvořil skutečně odvážné dílo, moderní, dramatické, životné, sdělné. 

Co pěvci? Traduje se, že za Janáčkova života odmítali v jeho operách zpívat, neboť to ničí hlas…

To je pravda. Opravdu, pěvec zvyklý na techniku bel canto si musí najít jiný technický způsob, jak k partu přistoupit. Nejen, že tu jde vlastně o mnohdy izolované, krátké melodické úseky, ale navíc je vše psáno hrozně vysoko, je to exaltované, exponované a fragmentální zpívání. Zejména tenoři mají obtížné party, ale týká se to vlastně všech postav. Dokonce ani titulní postava, pan Brouček, tu nemá nějakou typickou „árii“, na které by se jako operní pěvec mohl „předvést“. Zpívá ho fenomenálním způsobem anglický tenorista Nicky Spence, který se na Janáčkovu hudbu specializuje. Ale skvělé výkony předvádí i další pěvci, jako je Doubravka Novotná, Daniel Matoušek, Jan Šťáva, David Szendiuch, Vít Nosek,Tadeáš Hoza, Ondřej Koplík…

Hudba Leoše Janáčka je už sto let stará a pořád ji mnozí lidé nechápou, dokonce zatracují. Čím to je?

Má to asi víc historických konotací, ale klíč je zřejmě v konzervatismu a v určité pohodlnosti. Lidé jsou zvyklí na pohodovou, přehlednou, tonální hudbu. Do divadla si prostě chodí odpočinout – což chápu a nijak jim to nezazlívám. Janáček je ale jiný, on nekonejší, naopak, burcuje, provokuje, je ježatý a urputný, snaží se být ve vyjádření maximálně pravdivý. Proto často porušuje zažitá operní pravidla a vytváří si nová; v tom je naprosto geniální. A proto také nemůžeme předpokládat, že by byl někdy předmětem obdivu širokých mas. Zároveň je ale pravda, že je Janáček velmi uznávaný a hraný právě v zahraničí, kde ho objevují jako zvláštního, neobvyklého a inspirativního skladatele. Ale i naše publikum stále víc Janáčka přijímá, ostatně vidíme to i na ohlasu našeho janáčkovského festivalu a jeho návštěvnosti. Věřím, že budou vyprodány i reprízy našeho Broučka a že budeme moci hrát tuto operu i v příštím roce. 

A co vás osobně vlastně přitahuje na Janáčkově hudbě? 

Nejspíš právě její provokativnost, to burcování, dráždivost, že nenechá člověka ukolébat. A že je tvárná a sdělná. V tom je právě síla divadla, v té interakci s publikem, kterého provokujete a tím současně probouzíte jeho „lepší já“ – schopnost dělat společnost lepší…

Jaké jsou vaše další umělecké plány? 

Já nejsem jen dirigent, ale také skladatel. Rád dělám projekty, které komunikují s publikem. S Divadlem bratří Formanů a s Českou filharmonií navazujeme na naši velmi úspěšnou taneční inscenaci Kniha džunglí a připravujeme nový, netradiční, divadelně-loutkově-taneční projekt na téma Má vlast. S Českou studentskou filharmonií hrajeme Osmou symfonii Antonína Dvořáka a Biblické písně, které bude zpívat Richard Novák. Tyto výkladové koncerty (Kroky do nového světa) mají mezi mladými velký ohlas, provozujeme je v Rudolfinu a jsou pravidelně vyprodané, jezdí na ně školy ze všech koutů republiky – dokonce i z Brna…

Děláváme je i pro večerní publikum a mě nejvíc baví ta součinnost publika při výkladu. Hudba je sice především médium emocí, ale pokud je posluchač zároveň poučen o okolnostech jejího vzniku, o příběhu, který se k ní váže, bývá jeho posluchačský zážitek podstatně silnější. Takové projekty mě baví a jsou relaxací a inspirací do další práce i do života. Chrání mě před vyčerpávající rutinou, která v přísném divadelním provozu hrozí.

Foto: David Konečný, Marek Olbrzymek, Facebook NdB, Petra Hajská