Theater an der Wien, druhá vídeňská operní scéna, má ještě malou sestru, komorní operu, ve které dostávají příležitost nadějní zpěváci v zajímavých projektech. Médea je inscenace, ve které se propojil činoherní a operní svět na hudbu barokních skladatelů. Pásmo o problémech imigrace vytvořili režisérka Corinna von Rad a vedoucí hudebního nastudování Benjamin Bayl. Premiéra se konala 17. března, reflexe je psána ze třetí reprízy 23. března.

Komorní opera působí v hotelu Post na Fleischmarktu, který byl postaven na počátku 20. století a byl tehdy známý jako Český Dům. Byl v majetku české společnosti a divadlo bylo součástí života české komunity. Už tehdy to byl i hotel, a tak vedle například Richarda Wagnera či Ference Liszta zde při svých návštěvách ve Vídni bydlel i Leoš Janáček. Divadlo má zvláštní atmosféru, která snad zůstane zachovaná i po ohlášené a plánované rekonstrukci. Opery zde inscenované nesou pečeť divadelní laboratoře a operním pěvcům se zde otevírá slibná kariéra.

Projekt Médea vznikl jako reakce na současnou problematiku imigrace, kterou autorka a současně i režisérka Corinne von Rad promítá do prastarého příběhu. Využívá při tom textů ze hry Euripida, Senecy, ale především Franze Grillparzera (Das goldene Vlies 1821) a románu Christy Wolf (Medea. Stimmen 1996), stejně jako i svých vlastních textů. Hudební ukázky jsou použity ze skladeb barokních skladatelů, především z opery Georga Friedricha Händela, Jeana-Baptista Lullyho, zní tu ale také árie a ansámbly z opery Marc-Antoina Charpentiera z roku 1693 či Jeana-Philippa Rameaua, Marina Maraise, Henryho Desmaretse a v závěru zazní i sbor Der Gerechte kömmt um Johanna Sebastiana Bacha. Je to hudební panorama ze 17. a 18. století a zní tu němčina, angličtina, italština i francouzština. Árie či ansámbly z oper o Médee jsou proloženy texty a vytvářejí pásmo, které je složeno z několika velkých scén, které na sebe volně navazují, aniž by nutně vytvářely plynulý děj. Vzniká z toho kaleidoskopické pásmo, které má v sobě překvapivě silný náboj a dramatickou gradaci. A to jak díky citlivému režijnímu zpracování, tak zejména díky silné a dramatické postavě Médey, kterou živelně, až živočišně a sugestivně ztělesnila herečka Lisa-Katrina Mayer. Po celou dobu – hraje se bez přestávky – je na scéně a drží postavu, kterou postupně graduje až do obrovského monologu z Grillparzerovy hry v závěru, kterou podává strhujícím způsobem. Neváhá přitom plnit někdy absurdní nápady režisérky, kdy si nezadá s hadí ženou a na část role se poskládá do akvária, aby prokázala, že pro soužití s majoritou udělá i nemožné, i když je to v závěru k ničemu. Postava je středem celého dění na jevišti, všichni ostatní jsou jen její doplňky, byť důležité.

Iásón neodpovídá představě chrabrého vůdce Argonautů, ostříleného mořeplavbou a boji. Je to způsobný a hodný mladý muž, dobře vychovaný a nechá se manipulovat svými nejbližšími. Johannes Bamberger mu dal příjemný tenor a uhlazené milé a submisivní vystupování. Kreusa je zde dcerou Kreona, i když je tu poněkud zmatení, neboť v řecké mytologii je Kreusa dcerou krále Priama. Dcerou Kreona je u Euripida Glauké, kterou si Iásón bere za ženu. V tomto projektu se rivalka Médey jmenuje Kreusa a hraje ji a zpívá Johanna Rosa Falkinger. Má poněkud menší hlas, který se ale dobře nese, je ohebný, s flétnovou barvou a herecky je velmi tvárná. Výrazná je role Kreona, ztělesnil ho Felix Pacher, člen souboru Campus, což je spolupracující spolek s univerzitou. Zaujal výrazným exteriérem, ale především sonorním hlubokým basem, s hutnou barvou a nosností. Nenechal nikoho na pochybách, že hybatelem akcí a myšlenek všech je on a že je to také on, který stojí v nesmiřitelné opozici proti Médee. Doplňující, přidanou postavou je tu postava se jménem Ammé (kojná, chůva), připomínající minulost a děti. A je to jediný člověk, který na jevišti Médee rozumí a snaží se ji utěšit. Ztělesnil ho Alois Mühlbacher s krásným, plným a barevným kontratenorem, kterým přednesl dvě árie. Dalším dobrým nápadem je postava Perkussionisty, který nejprve plní úlohu zapisovatele všeho, co se s Médeou děje. Je to její „znějící stín“, píše na psací stroj, který klape do rytmu hudby a postupně vrcholí akce boucháním na vše, co je po ruce, včetně gongu a činelů, když vytryskne nenávist Médey vůči trýznitelům. Hraje ho Hannes Schögl, ze kterého se stává najednou spojenec a snad i životopisec Médey.

Režisérka a autorka Corinna von Rad vytvořila silné melodramatické pásmo, ve kterém Médea není divoškou a krvelačnou vražedkyní ze své podstaty. Je to sebevědomá žena, vědoma si své hodnoty, je dcerou krále a kouzelnicí, a bez ní by Iásón nikdy nesplnil svůj úkol. Odmítá, že by byla něčím méněcenným. Není ani feministka, odmítající nadvládu muže a priori. Jen požaduje rovný přístup, uznání svébytnosti své osobnosti, kterou si silně uvědomuje. K jejímu činu ji dohání bezvýchodnost situace a odmítání světa, který je kolem ní. Mateřská láska dovedená k vraždě dětí je tak paradoxně chrání. Velký monolog Médey v závěru je nesmírně dramatický a silný, a herečka ho naplnila vášní, zoufalstvím i agresivitou.

Scéna Ralfa Käselaua je náznaková a současná, strohá kancelář, na boku je velká mapa části Evropy a navazující Malé Asie, ke které se Médea upíná. Změny prostředí udávají jen malé rekvizity, nejsilnější je velké akvárium, do kterého se Médea směstná jako hadí žena, byť je zkrvavená, přesto se snaží plnit zadání okolí. Kostýmy Sabiny Blickenstorfer jsou soudobé a jsou na nich uplatněny prvky zlata, či naopak divošství Médey naznačuje kožešina, kterou má přes sebe zpočátku přehozenou.

Inscenace se na základě historických paralel a uměleckého zpracování obrací k dnešnímu vnímání problematiky vyrovnání se s vykořeněním z vlastní kultury a s tlakem kultury, ve které se člověk ocitá. Je tedy velmi sdělná a využívá především kooperace hudby a slova. Hudební vyjádření zde obstaral orchestr Bach Consort Wien s velmi malým obsazením historických nástrojů, pod vedením dirigenta Benjamina Bayla. Obdivuhodné bylo zvládnutí historických nástrojů a jejich propojení s hlasy, které se měkce nesly prostorem a vytvářely iluzi barokní estetiky. Silné představení v podání mladých umělců s krásnými svěžími hlasy a naplněné velkými emocemi strhlo publikum k dlouhotrvajícím ovacím.

foto: TADW / Herwig Prammer

Facebook X E-mail WhatsApp