„Tón Kateřiny Krejčové je vrcholně propracovaný, promyšlený, zvládnutý, ideálně se hodící k interpretaci Bouleze.“

„Anna Paulová je mistrem v tvoření širokých dynamických škál, její plynulé přechody a zvukové vzdouvání od nejtišších poloh po ohlušující zvuk, od líbezných tónů po drásavé jsou jedinečné.“

„Lukáš Pospíšil byl skvělým interpretem, pozorným k tvorbě každého tónu, citlivým k výstavbě dynamických frází, jeho pianissima byla tak čitelná, a přesto velejemná.“

Koncert Cyklu soudobé hudby, který pořádá PKF – Prague Philharmonia v pražském divadelním prostoru NoD a který posluchači vyhledávají pro zajímavou dramaturgii, přinesl v úterý 16. května dvě francouzské hudební lahůdky. Anthémes 1 pro sólové housle Pierra Bouleze a Kvartet pro konec času Oliviera Messiaena. Obojí zahrané v mimořádné kvalitě.

Kompaktní program obsahující jen dvě položky byl vlastně poctou Messiaenově proslulé skladbě Kvartet pro konec času pro housle, klarinet, violoncello a klavír. Sevřenost prostoru, tma a tlumené světlo dopadající jen na pulty interpretů povyšovaly posluchačský zážitek na jedinečnou úroveň. Promyšleným dramaturgickým krokem bylo zařazení skladby Anthémes 1 pro sólové housle Pierra Bouleze, kromě jiného žáka Oliviera Messiaena. Dílo z roku 1991 vzniklo na objednávku houslové soutěže Yehudi Menuhina a pro houslisty znamená náročný úkol. Jak zmínila průvodkyně večerem Hana Dohnálková, ve zhruba desetiminutové skladbě musí interpret projevit jak technickou vyspělost, tak umělecký i intelektuální nadhled. V NoDu se kompozice chopila členka houslové skupiny PKF – Prague Philharmonie, houslistka s pozoruhodnými úspěchy a kvalitním studijním zázemím Kateřina Krejčová. Její tón je vrcholně propracovaný, promyšlený, zvládnutý, ideálně se hodící k interpretaci Bouleze. Působila suverénně, dokázala posluchače vtáhnout do Boulezova světa, který tlumočila obdivuhodně. Dvojhmaty, flažolety, pizzicato, rytmické nástrahy, vše zvládla s jistotou a bravurou.

Kdo slyšel lednové provedení Messiaenova Kvartetu pro konec času pro housle, klarinet, violoncello a klavír v Rudolfinu, možná si chtěl zavzpomínat a porovnat ho s výkony pánů Patočky, Nouzovského, Venyše a Kasíka. To nebylo třeba! Každé provedení této skladby je unikátní, svébytné, každý interpret do něj vkládá svou životní zkušenost, své emoce, své prožívání života… Pořadatel pozval tři mladé hráče – houslistku Kateřinu Krejčovou, klarinetistku Annu Paulovou a klavíristu Filipa Martinku –, které doplnil zkušený člen PKF – Prague Philharmonia, violoncellista Lukáš Pospíšil. Všichni čtyři si rozuměli výborně. Ostatně dosud nikdy jsem neslyšela provedení této skladby „bez chuti, bez vůně“, vždycky do ní každý muzikant vkládá maximum sebe samého. Existenciální dílo napsané v zajateckém táboře ve Zhořelci na přelomu let 1940/41 podněcuje interprety, aby se mu cele odevzdali. Aby znělo tak, jak tomu bylo při prvním provedení ve zhořeleckém baráku č. 27 B15. ledna roku 1941 při minus patnácti stupních Celsia.

Ve stejné intenzitě jsme ho slyšeli i v úterý večer. První část Křišťálová liturgie otevírá ticho nebe, meditaci, která provází celou skladbu a připravuje prostor pro následující Vokalízu pro anděla zvěstujícího konec času. Posluchače v ní nejvíce zaujme souzvuk houslí a violoncella, přestože klavír ani klarinet nemají druhořadou roli. Stupňující se výpověď smyčců, jejich souhra, splynutí v jedno, to je účinek této věty, která ústí v jedno z nejkřehčích a nejpůsobivějších hudebních sdělení – Údolí ptáků, sólo pro klarinet, v němž hráč osvědčuje své umění. Anna Paulová je mistrem v tvoření širokých dynamických škál, její pozvolné přechody a zvukové vzdouvání od nejtišších poloh po ohlušující zvuk (jak je tohle možné na dechový nástroj zahrát?), od líbezných tónů po drásavé jsou jedinečné. Skladatelem promyšleně vložená Mezihra je nádechem k následujícímu Velebení Ježíšovy věčnosti, dialogu violoncella a klavíru. Asi nejsilnější pasáž Messiaenova díla, zcela vtahující posluchače, pro které v danou chvíli neexistuje nic kromě stále plnějšího a plnějšího zvuku violoncella předávajícího silnou výpověď. Lukáš Pospíšil byl skvělým interpretem, pozorným k tvorbě každého tónu, citlivým k výstavbě dynamických frází, jeho pianissima byla tak čitelná, a přesto velejemná. Přestože se v této větě soustředíme na cellistu, je klavírista její nepominutelnou součástí. Dodává jí emocionální zabarvení, akcenty, podílí se na dynamické struktuře. Filip Martinka, student HAMU ve třídě Martina Kasíka, je velmi schopný, inteligentní klavírista, který nejen v této části, ale v průběhu celé skladby prokázal jak své mimořádné hudební cítění, tak velmi dobrou technickou vybavenost a smysl pro komorní souhru. Tanec hněvu pro sedm trubek upomíná na biblickou apokalypsu, je ohnivým vzedmutím všech nástrojů. Hráči se výborně vypořádali s rytmickými i tempovými nástrahami, potěšující byl dialog klavíru s klarinetem, souhra se odvíjela bezchybně. Velmi povedený byl přechod z energického modu do ztišeného, ani v tomto okamžiku hra neztratila na své působivosti. V předposlední části Vířící oblouk duhy pro anděla, zvěstujícího konec času, myšlenkovém i hudebním návratu k druhé větě, se interpreti nádherně vypořádali s rytmickými nástrahami i dynamickými odstíny svého nástroje, housle Kateřiny Krejčové měly daleko k líbeznosti, o to naléhavěji zněly. V malém ztemnělém prostoru měla tato věta silný účinek, všichni muzikanti hráli naplno, odevzdávali Messiaenovi svou duši. Závěrečné Velebení Kristovy nesmrtelnosti dosáhlo vrcholu meditativnosti, souhra houslí a klavíru se nesla v porozumění obou interpretů. Díky prostoru to přineslo ještě intimnější a jímavější vyznění než ve velkých sálech.

Kvartet pro konec času jsem živě slyšela mnohokrát. Pokaždé to bylo trochu jiné provedení, vyvolávající však obdobné emoce. Není možné, aby různí sólisté zahráli jednu frázi stejně, s totožným chvěním vibrata, s totožnou kvalitou pianissima. A to je na živé muzice to krásné. Přináší neopakovatelné zážitky. Pokud bych měla k večeru jednu výhradu, bylo by to až necitlivé zakončení mluveným slovem. Bylo s podivem, že jinak výborná průvodkyně večerem, dramaturgyně PKF Hana Dohnálková, neodhadla, že informace o následujícím ročníku Cyklu S asi málokdo bezprostředně po skončení skladby vstřebá, protože v posluchačích ještě dozníval zážitek z Messiaena. Škoda toho narušení katarze, která přichází tak zřídka.

Foto: Milan Mošna