„Obě představení Straussových oper v Mnichově byla bez nadsázky na světové úrovni.“

„Režisér Marton celou operu rozehrál do nejmenších detailů a vždy zcela v souladu s hudbou. Inscenace nepostrádá i vtip.“

„I při Růžovém kavalíru můžeme konstatovat to, co při představení opery Capriccio. Vynikající orchestr, moderní režie a výborné pěvecké i herecké výkony všech rolí.“

Na Mnichovských operních slavnostních hrách zazněly bezprostředně po sobě dvě opery Richarda Strausse. Capriccio v režii Davida Martona 23. července řídil Leo Hussain, o den později uvedeného Růžového kavalíra v pojetí Barrieho Koskyho dirigoval Vladimir Jurowski. V obou operách se sešlo vzácně vyvážené obsazení inscenačního týmu i interpretů.

Jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů 20. století Richard Strauss se v Mnichově narodil. Už v útlém dětství projevoval mimořádný hudební talent a jeho otec, sólohornista Národního divadla v Mnichově, ho podporoval. V Mnichově se také poprvé setkal s operou, ať už jako divák v hledišti, nebo, jak se traduje, sedával se svým otcem v orchestřišti Národního divadla a vnímal operní představení. Richard Strauss napsal za svůj požehnaný věk (zemřel v roce 1949 ve vysokém věku pětaosmdesáti let) celkem patnáct oper, jejichž kompozici se věnoval od svých zhruba třiceti let až skoro do své smrti. Po celý dlouhý život zůstal věrný svému kompozičnímu slohu a nikdy nepodléhal módním vlnám. O jeho duševní svěžesti svědčí i skladby napsané v posledním období jeho života, především opera Capriccio, Druhý koncert pro lesní roh a orchestr, Metamorfózy pro třiadvacet sólových smyčců, Hobojový koncert a Čtyři poslední písně.

Přestože se v Mnichově Strauss narodil, Mnichov se nikdy nestal hlavním městem v uvádění jeho oper. Na začátku 20. století měly raketový úspěch jeho opery Salome, Elektra a Růžový kavalír, které byly poprvé uvedeny v Drážďanech a Strausse rázem etablovaly mezi nejúspěšnější skladatele současnosti. Z jeho patnácti oper měly pouze dvě světovou premiéru v Mnichově (v roce 1938 Den míru a v roce 1942 Capriccio), devět jich zaznělo poprvé v Drážďanech a po jedné měly premiéru ve Výmaru, Stuttgartu, Vídni a v Salcburku. Strauss zpívání hodně rozuměl (také jeho chotí byla operní pěvkyně Pauline de Ahna), a přestože většina jeho oper je komponována pro velký orchestr, zpěvák (pokud správně zpívá) se přes orchestr prosadí. Však si také Strauss prošel kapelnickou dráhou řadou divadel (Meiningen, Mnichov, Výmar, Berlín, Vídeň) a patřil k zakladatelům Salcburského festivalu, který dodnes pečuje, vedle oper Wolfganga Amadea Mozarta, o jeho operní odkaz. Strauss 14. srpna 1922 řídil první operní představení v historii Salcburského festivalu – Mozartova Dona Giovanniho.

Bavorská státní opera v Mnichově se pravidelně věnuje operám svého slavného rodáka. V roce 1988 zde její tehdejší šéf Wolfgang Sawallisch provedl kompletně celé Straussovo operní dílo (byť některé opery zazněly pouze koncertně). Mnichovské operní slavnostní hry mívají každým rokem dvě operní premiéry. Letos to byla nejprve opera Krzysztofa Pendereckého Ďáblové z Loudunu, o které jsme už referovali, a 17. července poslední Straussova opera Capriccio. Vedle Capriccia byly na letošním festivalu ještě další tři starší inscenace Straussových oper: Mlčenlivá žena (2010 – Stefan Soltesz / Barrie Kosky), Žena beze stínu (2013 – Sebastian Weigle / Krzysztof Warlikowski) a Růžový kavalír (2021 – Vladimir Jurowski / Barrie Kosky), přičemž v nedávné době byly na repertoáru i Straussovy opery Elektra, Salome a Ariadna na Naxu.

„Opera je absurdní věc“ – zpívá v deváté scéně Hrabě ve Straussově poslední opeře Capriccio. Celá opera, vlastně Konverzační kus pro hudbu o jednom dějství, jak zní podtitul Capriccia, je určena pouze náročným, vzdělaným a kultivovaným divákům. Přestože i zde je naznačena milostná zápletka (hned dvakrát), není tak prvoplánová jako ve většině oper. Jak podtitul díla napovídá, opera je velkou intelektuální diskuzí na téma, zda je v opeře na prvním místě slovo, nebo hudba. Pod libretem k opeře je podepsáno celkem pět libretistů (jak uvádí program k inscenaci): Stefan Zweig, Joseph Gregor, Clemens Krauss, Richard Strauss a Hans Swarowsky. Strauss tuto operu psal uprostřed druhé světové války v nacistickém Německu, kdy záměrně volil apolitické téma, které nemuselo řešit současné politické události. Námět pochází z 18. století a jeho autorem je Giovanni Battista Casti, jehož libreto Prima la musica, poi le parole s úspěchem zhudebnil Antonio Salieri. Libretisté původní Castiho práci rozšířili dějově i myšlenkově. Celou operu situovali na „zámek poblíž Paříže v době, kdy tam Gluck začal s operní reformou – okolo roku 1775“. V celé Straussově operní tvorbě má tato opera jedinou příbuznou – operu Ariadna na Naxu. V těchto dílech Strauss opustil svůj více než stočlenný orchestr, který zaměnil za orchestr komorní. V Capricciu právě komorní orchestr a komorní muzicírování ideálně odpovídá konverzačnímu charakteru díla.

Hraběnka se svým bratrem Hrabětem hostí na svém sídle společnost. Hraběnku obletují básník Olivier a skladatel Flamand, její bratr Hrabě se zase dvoří herečce Clairon. Nechybí ani bas buffo – divadelní ředitel La Roche, pár italských operních pěvců a několik vedlejších postav. Operu v Mnichově nastudoval dirigent Lothar Koenigs, recenzované představení (23. července 2022) řídil Leo Hussain. Režii měl David Marton. Nejedná se o novou inscenaci, je to koprodukční představení divadel v Mnichově, Lyonu a Bruselu. Inscenace je více než zdařilá, a je tedy jen dobře, že se objeví ve více divadlech. Ostatně vhodně volené koprodukce mezi operními divadly mohou snížit náklady na inscenace a rozšířit operní repertoár. Koprodukce ovšem musí probíhat ve shodě jednotlivých zainteresovaných divadel a je žádoucí zejména u titulů, které nepatří k nejhranějším, ale spíše k operním lahůdkám pro znalce. Těch ovšem v Mnichově je dost, představení v Divadle prince regenta se hrálo před vyprodaným hledištěm. Celou inscenaci, kterou operní fandové už měli možnost vidět jako stream z Bruselu v sezoně 2016/17, v Mnichově pochopitelně nastudoval stejný tým inscenátorů jako v Bruselu, ze sólistů pouze basista Kristinn Sigmundsson jako La Roche vystoupil v obou inscenacích. Režisér Marton se svým scénografem Christianem Friedländerem přesunul děj opery ze šlechtického zámku do divadla. Na jevišti stojí neměnná scéna – jakýsi průřez divadlem. Po levé straně je zvýšené jeviště, pod ním zkušebny a jiné prostory (například je tam místnost pro cvičení baletky u tyče), na pravé straně je elevace hlediště, které je od jeviště odděleno orchestřištěm, kde hraje na začátku opery smyčcový sextet a později trio, proti divákům jsou divadelní lože. V tomto prostoru David Marton rozehrává celou operu.

Ač se jedná o jednoaktovku, je poměrně rozsáhlá (čistého času více než dvě hodiny) a inscenátoři po sedmé scéně udělali přestávku (přestože je dnes trend hrát opery bez přestávky – v Mnichově tak hrají například i Borise Godunova). Po vynucené přestávce začíná vše tak, jak skončilo před ní. Celý tok opery je několikrát přerušen pantomimickými scénami bez hudby, které jsou ovšem herecky naplněné a vůbec nepůsobí jako „díry“ v ději. Poprvé jsme čekali, až se probudí spící a chrápající La Roche v hledišti divadla na scéně, při další čekáme na příchod Hraběnky z lože a patrně nejpůsobivější z nich je, kdy Monsieur Taupe (Toby Spence) měří baletkám lebky, zda odpovídají árijským požadavkům. Ano, i tato inscenace je přesunuta z 18. století do doby vzniku opery. Šlechtická a umělecká společnost žije v jakémsi izolovaném světě, do kterého jen z dálky dopadají hrůzy druhé světové války. Režisér vše řeší nesmírně citlivě, nikoliv prvoplánově (náznak pochodu, informátor nacistů Taupe).

David Marton mimo režii vystudoval i dirigování, takže se v operních partiturách vyzná. Je to ostatně na inscenaci poznat, kontrastuje se všemi diletantskými režiemi režisérů bez hudebního vzdělání, kteří hudbu ignorují a kterým i hudba vadí a překáží. Opravdu nemůže dnes každý režírovat operu. Všichni pěvci v této inscenaci jsou také vynikajícími herci, všichni podali naprosto komplexní výkony. Režisér celou operu rozehrál do nejmenších detailů a vždy zcela v souladu s hudbou. Inscenace nepostrádá i vtip, například když italský tenorista pantomimicky předvádí Hraběnce, jak se má správně zpívat, nebo když domácí vychovatel nenápadně sleduje Hraběnku při scéně s Olivierem. Ústřední pozornost byla zaměřena na Hraběnku v podání Diany Damrau (jako nadšená hudební diletantka na jevišti i zkouší dirigovat), jejího bratra Hraběte vytvořil Michael Nagy, umělce Flamanda a Oliviera Pavol Breslik (Bršlík) a Vito Priante, La Roche už zmíněný Kristinn Sigmundsson, herečku Clairon Tanja Ariane Baumgartner a italský pěvecký pár Deanna Breiwick a Galeano Salas. Na vysoké úrovni hrál také orchestr Bavorské státní opery, který pod vedením Lea Hussaina evidentně s chutí muzicíroval. V podstatě každý z hráčů předvedl sólový výkon, ba ještě víc, protože respektoval své kolegy. Dokonalé ladění, frázování a naprostá souhra jsou u tohoto tělesa vždy samozřejmostí.

Představení bylo ovšem poznamenáno tragickou událostí předešlého dne, kdy při prvním jednání opery Mlčenlivá žena zkolaboval a záhy zemřel dirigent Stefan Soltesz. Tuto smutnou událost připomněl ve svém projevu intendant divadla Serge Dorny. Svůj smuteční proslov zopakoval i následující den před představením Růžového kavalíra, které se odehrálo v Národním divadle (24. července 2022). Inscenace Růžového kavalíra měla premiéru v covidové době 21. března 2021, kdy ještě v čele divadla stál Nikolaus Bachler. Operu po hudební stránce už nastudoval nový hudební ředitel Vladimir Jurowski, k režii byl pozván (po úspěšných inscenacích Mlčenlivé ženy a Ohnivého anděla) Barrie Kosky. Opět se hrálo před vyprodaným hledištěm a celé představení sklidilo obrovský aplaus u mezinárodního publika (v hledišti jsem pozoroval diváky všech věkových kategorií). Večer byl rámován proslovy intendanta Dornyho. Po představení oslavil dlouholetou činnost komorního pěvce Ulricha Reße, který se rolí Valzacchiho loučil po téměř čtyřiceti letech s Bavorskou státní operou, kde vytvořil nespočet tenorových partií. Přestože to v posledních letech byly role spíš menší, na kvalitě obsazení těchto rolí se vždy pozná úroveň celého souboru. A ty vytvářel Ulrich Reß mistrovsky.

I při Růžovém kavalíru můžeme konstatovat to, co při představení opery Capriccio. Vynikající orchestr (pod taktovkou ruského dirigenta zcela ovládal vídeňský styl opery), moderní režie a výborné pěvecké i herecké výkony všech rolí – od těch hlavních až po ty nejmenší. V dirigentu Jurowském získal tento významný operní dům důstojného nástupce Zubina Mehty, Kenta Nagana a Kirilla Petrenka. V Mnichově si správně uvědomují, že výbornou úroveň operního domu může zaručit jedině perfektní dirigent.

Barrie Kosky patří dnes k nejlepším a nejžádanějším režisérům na světě. Své pozoruhodné inscenace vytvářel především jako intendant Komické opery v Berlíně (kde skvělým způsobem režíroval i operety a muzikály), zaujal i v Bayreuthu inscenací Wagnerových Mistrů pěvců norimberských a samozřejmě všemi inscenacemi v Mnichově (poslední byly Příhody lišky Bystroušky). Ani on nehrál Růžového kavalíra v už poněkud okoukaném rokoku, navzdory předpisům skladatele a libretisty (Hugo von Hofmannsthal) operu posunul k naší současnosti, nerespektoval ani určená dějiště jednotlivých aktů, když první situoval na prázdnou scénu, kterou jen doplňovaly pojízdné kulisy (vše ve stříbrné barvě jako ohlas na předávání zásnubní stříbrné růže), kdy se i obešel bez konvenční postele. Druhé dějství se odehrávalo v obrazárně, kde na třech stěnách viselo čtyřiatřicet obrazů nejrůznější velikosti. Poslední dějství pak bylo situováno na jeviště jakéhosi malého divadélka (kina) o pěti řadách v přízemí s malým balkónem, kde Octavian, v převleku za komornou, svádí barona Ochse.

Kosky nijak nebořil vztahy mezi jednotlivými postavami, ty samozřejmě zachoval a celou operu, vlastně jak zní podtitul Komedii pro hudbu o třech dějstvích, do nejmenších detailů rozehrál. Měl k tomu, jak už bylo řečeno, nejen vynikající pěvce, ale také herce, z nichž na prvním místě stojí Octavian Samanthy Hankey, která si svoji dvojitou roli doslova užívala, přičemž se vyvarovala jakéhokoliv nevhodného přehrávání. V prvním jednání v převleku za komornou nevynechala jedinou příležitost, aby se eroticky dotkla Maršálky. Hereckým i pěveckým koncertem byla scéna Octaviana a Ochse ve třetím jednání. Maršálku zpívala osvědčená a renomovaná pěvkyně Marlis Petersen (mohla si dovolit se na začátku opery objevit jen v prádle), jejíž dlouhá scéna na začátku opery s Octavianem a pak na konci opery, kdy se k nim ještě přidává Sophie v podání Liv Redpath, byla nejen báječně zazpívaná, ale i zahraná. Závěrečný tercet pak byl ukázkou suverénního zvládnutí ansámblu, úžasně sezpívaného, který předjímal závěrečný duet Sophie a Octaviana, kteří se při něm – uneseni svou láskou – vznesou do oblak (provaziště). Náhle onemocnělého basistu Christofa Fischessera pohotově zaskočil Günther Groissböck, který přetěžkou roli Ochse ovládá do nejmenších detailů (má ji zažitou nejen z domovské Vídně, ale například i z Metropolitní opery) a v inscenaci se cítil jako „ryba ve vodě“ (vtipná scéna zhasínání svíček ve třetím dějství). Italského tenoristu – v barokním kostýmu – přesvědčivě ztvárnil Galeano Salas, opravdový italský spinto tenor (každé obsazení této role zpěvákem jiného hlasového oboru je mylné).

Obě představení Straussových oper v Mnichově byla bez nadsázky na světové úrovni. Obě byla výborně hudebně a pěvecky interpretována a obě ukázala jasnou cestu moderní operní režie 21. století, která důsledně vychází z hudby a která v souladu s dnešním trendem nerespektuje původní určení, kdy a kde se má opera odehrávat.

V době, kdy u mnoha režisérů základní neznalost řemesla, touha po originalitě za každou cenu a absolutní nerespektování autorova zápisu (skladatele i libretisty) nezná mezí, působily tyto dvě moderní režie naprosto dokonalým dojmem a ukázaly, že opera není mrtva a že existuje cesta, jak ji provozovat, aby oslovila diváky 21. století.

Foto: W. Hoesl