„Dirigent Rustioni Berliozovu operu výstižně charakterizoval třemi slovy: efektní, spektakulární, naturalistická.“

„Jestliže Trójané se vyznačovali režijní bezradností, inscenace Ďáblů z Loudunu byla po této stránce dokonalá.“

„Na těchto dvou inscenacích si divák mohl zcela jasně uvědomit, co je to moderní operní divadlo 21. století a co jen sled prázdných nápadů s vnějším kalkulem zaujmout.“

Mnichovskými slavnostními hrami každoročně vrcholí operní a baletní divadelní sezóna v Bavorské státní opeře. Na mezinárodní festival, který se letos pořádá ve dnech 24. června až 31. července, se každoročně sjíždějí milovníci oper doslova z celého světa. Však také má festival každoročně co nabídnout. Letos jsou vedle třinácti oper uvedeny také čtyři balety, pět komorních koncertů, písňové recitály… Podívejme se blíže na dvě inscenace první poloviny letošního programu – operní bilogii Les Troyens od Hectora Berlioza, uvedenou 6. a 10. července, a na festivalovou premiéru inscenace opery Ďáblové z Loudunu od Krzysztofa Pendereckého.

Mnichovské slavnostní hry obsahují písňové recitály Iana Bostridge, Anjy Harteros, Jonase Kaufmanna a Marlis Petersen. Ve třech písňových koncertech provede písně Huga Wolfa Christian Gerhaher – pokaždé s jinou partnerkou: Julií Kleiter, Annou Lucií Richter a Annou Prohaska. V rámci každoročního přenosu na velkoplošnou obrazovku před divadlem, za velkorysé podpory firmy BMW, je uvedena nová inscenace opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky v režii Barrieho Koskyho. Místo původně ohlášené dirigentky Mirgy Gražinytė-Tyly, která operu nastudovala, dvě festivalová představení řídí český dirigent Robert Jindra.

Není to ovšem jediná změna oproti původnímu plánu. Za Valerije Gergijeva bude řídit operu Richarda Strausse Žena bez stínu Sebastian Weigle, Lady Macbeth ve Verdiho opeře Macbeth místo Anny Netrebko zazpívá Ekaterina Semenchuk, Macbetha místo Artura Rucińskiho Craig Colclough, Banca místo Vitalije Kowaljowa Christian van Horn, Énéa v Berliozových Trojanech místo Brandona Jovanoviche Gregory Kunde a došlo i k dalším změnám. Nicméně vedení divadla se snaží, aby všichni umělci v Mnichově vystupující měli mezinárodní kvalitu. Tak před náročným publikem vystoupí, mimo už výše jmenovaných, takové pěvecké hvězdy jako například Diana Damrau, Elena Tsallagova, Ailyn Pérez, Aida Garifullina, Anja Harteros, Lisette Oropesa, Brenda Rae, Camilla Nylund, Nina Stemme, Charles Castronovo, Pavol Breslik, Stuart Skelton, Wolfgang Koch, Sergei Leiferkus, Gerald Finley, Vito Priante, Michael Volle, Franz Hawlata a mnoho dalších. Operu dirigují tak významní dirigenti jako například šéf opery Vladimir Jurowski, dále Daniele Rustioni, Lothar Koenigs nebo Stefan Soltesz.

Na letošním festivalu, jako každým rokem, jsou uvedeny dvě operní premiéry – opera Krzysztofa Pendereckého Ďáblové z Loudunu (27. června) a Capriccio Richarda Strausse (17. července).

Zastavme se u dvou inscenací první poloviny letošních slavnostních her – u operní bilogie Hectora Berlioza Les Troyens, uvedené 6. a 10. července, a u festivalové premiéry inscenace Krzysztofa Pendereckého Ďáblové z Loudunu. Ta měla obzvlášť smůlu, protože po premiéře 27. června bylo uvedeno až poslední z celkem čtyř plánovaných festivalových představení (vzhledem k vracejícímu se covidu jedno představení odpadlo bez náhrady, místo druhého byla na programu La Traviata).

Berliozovi Trójané zazněli u nás pouze v Brně v roce 1940, kde je nastudoval Rafael Kubelík. Ten tuto operu nesmírně miloval a v podstatě všude, kde působil, ji nastudoval: v roce 1957 v londýnské opeře Covent Garden, v milánské La Scale v roce 1960, dirigoval i její první uvedení v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1973 (jako svůj debut v tomto divadle). Mnozí mnichovští návštěvníci mají ještě v dobré paměti minulou inscenaci z roku 2001, kterou hudebně nastudoval Zubin Mehta ve vynikající režii Grahama Vicka. Věřím, že při zhlédnutí této nové inscenace mnozí na Vickovu inscenaci vzpomínali. Po hudební stránce bylo i letos všechno v pořádku (je to velká devíza Bavorské státní opery, že i když inscenace není režijně dobrá, je profesionálně hudebně nastudována a účinkují v ní vynikající pěvci ve všech rolích).

Začněme tedy tím pozitivním, což bylo už zmíněné hudební nastudování. Nová inscenace měla premiéru 9. května 2022 a za vyzdvižení hned stojí hudební nastudování italského dirigenta střední generace Daniela Rustioniho, narozeného v roce 1983. Rozsáhlou a náročnou Berliozovu partituru dirigoval s plným zaujetím, evidentně ji měl prostudovanou do nejmenších podrobností a snažil se, aby všechny sebemenší detaily v jeho interpretaci zazněly (jen by při dirigování neměl vydávat nepatřičné rušivé zvuky). Mohutný aparát držel pevně ve svých rukou, jemně, až přímo filigránsky, modeloval všechny interpretační nuance. Uvádět Berlioze není snadné, v jeho průzračné harmonii i instrumentaci se sebemenší kolize nedá přeslechnout. A k té, s výjimkou samého začátku opery, během celého večera nedošlo. V rozhovoru s dramaturgyní v programové knížce Rustioni Berliozovu operu výstižně charakterizoval třemi slovy: efektní, spektakulární, naturalistická.

Ano, je to opera, v níž se zračí doznívající francouzská grand opéra, ale v níž, zejména v prvním díle, nepřeslechnutelně slyšíme i vliv Christopha Willibalda Glucka. Náročné jsou v opeře vlastně všechny pěvecké partie. Všem výkonům ovšem dominovala mezzosopranistka Ekaterina Semenchuk v roli Dido, královny Kartága, která se s touto úlohou nesetkává poprvé, což jistě umocnilo suverenitu jejího, zejména pěveckého, projevu. V prvním díle opery je dominantní ženskou postavou Kassandra, kterou vytvořila Jennifer Holloway, také velice suverénně, jen její hlasový materiál by mohl být pro prostor Národního divadla v Mnichově objemnější. Hlubokým altem zaujala Eve-Maud Hubeaux v roli Ascania (v příšerném kostýmu a masce, vypadající spíš jako Viktorka z Němcové Babičky a režisérem zcela rezignující na skutečnost, že se jedná o mladého muže – což navíc sama zpívá) i Lindsay Ammann v roli Didoniny sestry Anny. V podstatě každý sólista by zde mohl být za svůj výkon pochválen, za všechny zmiňme ještě Stéphana Degouta jako Chorèbe a dva vynikající lyrické tenoristy Martina Mitterrutznera (Iopas) a Jonase Hackera (Hylas).

Každý musí smeknout před pěveckým výkonem amerického tenoristy Gregoryho Kundeho, ročník 1954, v roli Énéa, který prochází oběma díly opery. Tento pro média nepříliš zajímavý pěvec si krok za krokem vybudoval svou pěveckou kariéru, v níž se potkal mimo jiné i s postavou Otella v Rossiniho i Verdiho opeře (patrně jako jediný tenorista na světě), který se od lyrických partií prozpíval až k rolím dramatickým. Jeho výkon, včetně vysokých tónů této náročné a choulostivé partie, patřil k ozdobám inscenace. Bohužel už fyzicky jako antický hrdina příliš nepůsobí, což je ovšem především vina režiséra a výtvarníka, protože vhodný kostým by jeho postavu jistě zvěrohodnil (vypadal jako venkovský důchodce). Vinu na tom má především režisér, který s ním měl pracovat i na hereckém pojetí role, protože pan Kunde chodil po jevišti jako stařík s vyvaleným břichem a bolavýma nohama, na čemž se jistě mohlo zapracovat.

A nyní se dostávám k nejbolavějšímu místu celé inscenace – k režii Christopha Honorého. Jeho režie by se dala jedním slovem charakterizovat jako bezradná. Honoré ničemu nepomohl, nic nevyřešil, vše mu bylo jedno. Tak impotentní režii jsem v Bavorské státní opeře ještě neviděl (a od roku 2000 jsem zde viděl desítky zajímavých inscenací). Jistě, někdo musel pana Honorého oslovit, někdo – intendant divadla – musel zhlédnout inscenaci před premiérou. Vina za nezdařilé představení samozřejmě padá i na hlavu intendanta Serge Dornyho, od roku 2021 intendanta Bavorské státní opery (po Siru Peteru Jonasovi a Nikolausovi Bachlerovi).

Honoré si absolutně nevěděl rady se sborem – na jeviště přišel v koncertních šatech, postavil se a odzpíval. V některých momentech část sboru v divadelních kostýmech alespoň předstírala hru divadla (proč?). Trójského koně vyřešil spuštěním neónového nápisu „Kůň“, nekonečnou „pláň radosti“ ve třetím dějství charakterizuje jakýmsi betonovým bazénem, kde leží asi sedm nahých mužů, mezi nimiž prochází Dido v černém kombiné. Pan režisér nepochopil, že Dido je královna a má být na tomto místě sborem (který je ovšem za scénou) oslavována. Ve finále třetího dějství přichází za Didonou Narbal se zprávou o blížícím se vojsku a klidně před královnou sedí (ona stojí). V opeře je také celá řada baletů, které mohou být zcela funkčně naplněny. Pro dnešní režiséry jsou balety v romantických operách problémem (ani naši režiséři si s nimi například ve Smetanových operách nevědí rady a se svolením pánů dirigentů je škrtají nebo netvoří).

Christoph Honoré řadu baletů nahradil promítáním tvrdého gay porna na plátna na jevišti. Pobouřil tak většinu diváků v hledišti, kteří po čtvrtém jednání v proudech opouštěli divadlo. Nevím, zda je pobouřilo promítání porno filmu, nebo nekonečná nuda celé inscenace, protože tímto promítáním se děj absolutně nezdramatizoval. Myslím, že divák, který chce sledovat gay porno, nechodí kvůli tomu do opery na Trójany. Ti diváci, kteří zase na Trójany přijdou, nemají sebemenší zájem sledovat při opeře gay porno, které navíc s dějem opery ani v nejmenším nesouvisí. I závěrečný duet čtvrtého dějství – dlouhý duet Dido a Énéa – rušily milostné hrátky dvou gayů v pozadí scény.

Velké bučení se o druhé přestávce ozývalo hledištěm a řady diváků na poslední jednání znatelně prořídly. Odnesli to samozřejmě i pěvci, jejichž výkony byly po pěvecké stránce vynikající. Také při závěrečné děkovačce všichni sklidili zasloužený aplaus. O režii opery by se dalo psát – negativně – ještě dlouho. Ale proč tím unavovat… V Mnichově se alespoň daly zavřít oči a poslouchat interpretaci přetěžké opery na vysoké úrovni (ostatně Berliozovy opery naše operní scény spíš ignorují). Tak by si divák/posluchač například uvědomil nejen překrásná sóla klarinetu v orchestru, ale i báječný zvuk jednoho z nejlepších orchestrů světa.

Naše operní scény neignorují jen opery Hectora Berlioze – je jich daleko víc a je to velice smutné konstatování. Škoda, že se mezi našimi divadelníky nenajde nový Karel Kovařovic, který by se soudobé opeře věnoval soustavně a pravidelně. I další recenzovaná operní inscenace z Mnichova – Pendereckého Ďáblové z Loudunu – dosud u nás nebyla uvedena. Naše divadla dokonce neuvedla jedinou ze čtyř dokončených Pendereckého oper, vzniklých v letech 1968 až 1991. V případě Pendereckého se jedná o jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století.

Už bylo zmíněno, že novou inscenaci Ďáblů z Loudunu v Mnichově provázela smůla. Po premiéře mohlo být uvedené až poslední z plánovaných čtyř festivalových představení. Opera byla hrána za velkého zájmu festivalového publika a téměř před vyprodaným hledištěm. V Mnichově je publikum pravidelně seznamováno s operními novinkami nebo už klasickými díly opery 20. století, která publikum bere jako nedílnou součást dnešního operního repertoáru. Sám si vzpomínám na beznadějně vyprodaná představení Henzeho Bassaridek na festivalu v roce 2008, kdy před divadlem marně diváci chtěli koupit vstupenky…

Ďáblové z Loudunu zazněli v Mnichově pouze na premiéře 27. června 2022 a potom až na posledním plánovaném představení 7. července. Byla to letošní první festivalová operní premiéra (inscenace se bude hrát i v příští operní sezoně, kdy jsou naplánována tři představení v březnu). Opera byla skvěle hudebně nastudována novým hudebním ředitelem Vladimirem Jurowskim a i v této inscenaci všichni pěvci podali vynikající výkony. Skvělá byla Ausrine Stundyte v hlavní ženské roli Jeanne, v níž se ukázala nejen jako vynikající zpěvačka, ale také zpívající herečka; postihla do nejmenších detailů všechny psychologické momenty, které její postava na jevišti prožívá. V obtížné roli Philippe na sebe upozornila Danae Kontora, přičemž v hlavní mužské roli kněze Grandiera se zaskvěl Wolfgang Koch, opora Bavorské státní opery zejména v operách Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Wolfgang Koch je nejen vynikajícím pěvcem a hercem, ale také se výborně zhostil mluvených částí své role. V roli kněze Barrého zaujal svým sonorním basem Martin Winkler, groteskní protipól k tragickému ději vytvořili v rolích Adama a Mannouryho Kevin Conners a Jochen Kupfer.

Jestliže Trójané se vyznačovali režijní bezradností, inscenace Ďáblů z Loudunu byla i po této stránce dokonalá. Režisér Simon Stone (zaujala jeho inscenace Donizettiho Lucie z Lammermooru z MET v závěru uplynulé sezóny) vytvořil naprosto dokonalou režii a inscenaci, do posledního detailu souznící s hudebním nastudováním Vladimira Jurowského. Celá opera plyne přes dvě hodiny jako nepřetržitý tok scén, které jsou vytvořeny po vzoru filmového scénáře. Aby inscenace byla plynulá, nechal si režisér Stone od scénografa Boba Cousinse na jevišti postavit obrovskou kostku s několika dějovými prostory (schodiště, kaple, kostel, cela, vězení a podobně), umístěnou na točně, takže jevištní děj ruku v ruce plynul s dějem hudebním.

Celé představení se hrálo bez přestávky (je to dnes v německých divadlech dost móda, myslím si, že pro diváky je více než hodina a půl bez přestávky na hranici udržitelnosti) a ve svém tahu hned s prvními tóny opery vtáhlo diváky do děje a teprve na konci opery je propustilo. Publikum doslova ani nedýchalo nad dokonalou syntézou hudebního a režijního nastudování. Ani Stoneova režie nebyla zasazena do historického období první poloviny 17. století, kdy se opera, napsaná podle skutečného příběhu, odehrává. I v této inscenaci byly na scéně mobily, notebooky, fotoaparáty, moderní mučicí prostředky a samozřejmě současné kostýmy. Ale režisér Stone naprosto dokonale propracoval vztahy mezi jednotlivými postavami, vytvořil opravdu strhující operní režii moderní opery, jejíž příběh vyprávěl dnešnímu publiku, příběhu věřil a na práci režiséra nijak nerezignoval, ba naopak. Na těchto dvou inscenacích si divák mohl zcela jasně uvědomit, co je to moderní operní divadlo 21. století a co jen sled prázdných nápadů s vnějším kalkulem zaujmout.

Jestliže Honorého režie nezaujala, ba přímo diváky pobouřila, režie Simona Stonea nadchla a přiměla publikum na konci opery k ovacím ve stoje a k bouři nadšení nad stěžejním operním dílem 20. století a jeho strhujícím provedením.

Foto: Wilfried Hösl