„Chce-li někdo dnes tuto operu inscenovat, musí mít především kvalitní sbor.“

„Je to opera pro náročné publikum.“

„Režisér Claus Guth vytvořil barvité představení, pravou historickou fresku.“

Předposlední premiérou letošní bohaté operní sezóny v berlínské Státní opeře Pod lipami bylo lidové drama Modesta Petroviče Musorgského Chovanština z roku 1886. Vůbec první inscenace této opery v daném operním domě měla premiéru 2. června. Pod jejím nastudováním jsou podepsáni dirigentka Simone Young a režisér Claus Guth, který si za své spolupracovníky zvolil scénografa Christiana Schmidta, výtvarnici kostýmů Ursulu Kudrnu, mistra světel Olafa Freese a choreografku Sommer Ulrickson. Opera měla být inscenována již před čtyřmi roky, ale z důvodu tehdejší covidové pandemie byla odsunuta až na konec této sezóny.

Ruské opery se u nás poměrně málo hrají (není to jen současnou válkou na Ukrajině) a tak ani Chovanštinu asi většina diváků z našich scén nezná, protože naposledy ji uvedla opera tehdejšího Státního divadla v Brně v roce 1985 (tedy skoro před čtyřiceti lety) a krátce po válce Opera Národního divadla v Praze v roce 1947. U zrodu obou těchto inscenací stáli zapálení divadelníci a znalci ruské hudby – v Brně Václav Nosek, který ji přeložil a dramaturgoval, v Praze pak dirigent Zdeněk Chalabala. Od té doby se žádné naše divadlo k uvedení této opery neodvážilo (určitě také pro její interpretační náročnost). Obě inscenace uváděly operu v redakci Nikolaje Rimského-Korsakova, což by dnes bylo naprosto nepřijatelné. Opera se v současné době v zahraničí uvádí v instrumentaci a redakci Dmitrije Šostakoviče z roku 1960 (existuje např. i redakce Maurice Ravela), rozdílný bývá závěr. V Berlíně, podobně jako v roce 1989 Claudio Abbado s Alfredem Kirchnerem při prvním uvedení této opery ve Státní opeře ve Vídni, zvolili závěr Igora Stravinského (byl hrán např. i v Mnichově v roce 2007). Každopádně Chovanština v repertoáru našich, zejména velkých operních divadel, citelně chybí (ale není to jediný dramaturgický dluh našich scén). 

Chce-li někdo dnes tuto významnou operu inscenovat, musí mít především velký a kvalitní sbor a celou plejádu výborných sólistů, zejména hlubších hlasů. Opera trvá čistého času 170 až 200 minut, záleží na škrtech a na zvolené verzi (liší se nejen instrumentací). Je to opera pro náročné publikum, v Berlíně po premiéře následovalo dalších pět představení (v příští sezóně nebude uvedena). Hrálo se před vyprodaným hledištěm a vzdělané publikum nadšeně aplaudovalo nejen po jednotlivých dějstvích, ale zejména na konci opery samotné. Však také bylo čemu tleskat. Především hudební nastudování Simone Young bylo perfektní. Staatskapelle Berlin hrála pod její taktovkou perfektně, nádherně vyzněla i jednotlivá sóla (klarinet, hoboj i fagot hned v předehře), zvuk orchestru byl plný a přitom měkký, nezůstal nic dlužen ani dramatickým místům opery. Významnou roli v opeře má sbor (sbormistr Dani Juris), ať už byl dělený na dámy a pány nebo zněl kompletně (navíc režisér Guth uměl se sborem pracovat i po herecké stránce). I všichni sólisté byli bezchybně obsazeni a podali skvělý výkon. Těžko lze někoho upřednostnit před druhým. Vynikající byla Marina Prudenskaya jako Marfa, v níž dokázala zachytit nejen oddanou příslušnici starověrců, ale i svou nenaplněnou lásku k Andrejovi. Taras Shtonda v roli Dosifeje zpíval koncentrovaným basem, výborná byla knížata Chovanských v podání Miky Karese a Najmiddina Mavlyanova, Golizyna zpíval Stephan Rügamer, Šaklovitého sytým a zvučným basbarytonem George Gagnidze, v nemalé roli Písaře se blýskl svým jistým tenorem Andrei Popov, Emmu zpívala s pevnými výškami Evelin Novak. Jen Anna Samuil v roli Zuzany zněla příliš rozbitě. Její výšky byly ostré, tremolovala v celém rozsahu, hloubky byly málo znělé. V některé verzi této opery je part Zuzany rozdělen mezi tři starověrce. 

Úspěšný režisér Claus Guth vytvořil barvité představení, pravou historickou fresku, aniž by nějak do děje zasahoval nebo hrál o něčem úplně jiném, než o čem je dílo napsáno. Byl si vědom složitosti děje a skutečnosti, že většina diváků operu nezná a tak se ji snažil přiblížit nejen běžnými anglickými a německými titulky (zpívalo se v ruském originále), ale často promítal na kulisy i některá dějová fakta a také jakési „who is who“ jednotlivých postav. Opera se odehrává v letech 1682 až 1689. Guth přivedl na jeviště i postavu cara Petra I. (němá role), na které demonstruje, jak roste, dospívá a stává se vládcem (v příběhu opery je mu mezi desátým a sedmnáctým rokem). V roce 1672 se narodil a byl prohlášen za cara. Jelikož nebyl plnoletým, vládla za něj jeho nevlastní sestra carevna Sofie až do roku 1689, kdy se stal plnohodnotným vládcem Ruska. V témže roce, kdy opera končí hromadným upálením starověrců, mu bylo sedmnáct let. I tak renomovaný režisér, jakým bezesporu Claus Guth je, se nevyhnul módě mnohých dnešních inscenací: po jevišti chodí kameraman a snímá detaily účinkujících, které jsou pak promítány na spuštěné velké obrazovce nebo na dekoraci v pozadí. Tento okoukaný a nadužívaný efekt ovšem přinesl jednu velice zajímavou skutečnost: i diváci vzdálení od jeviště viděli detail tváře snímaných sólistů i sboru. Na těchto detailech si mohli uvědomit, jak vysoce profesionální jsou všichni účinkující, protože nikdo ani na okamžik „nevypadl z role“. Naopak musíme vyzdvihnout, jak Guth dokázal pracovat se všemi aktéry na jevišti, jak zobrazil jejich politické i náboženské rozpory, boj o moc. Vytvořil představení, na jaké se nezapomíná a jaké bylo velkým hudebním i divadelním zážitkem.

Foto: Berlínská státní opera / Monika Rittershaus