„Letní jízdárnu použil letos Festival Krumlov pro uspořádání open-air koncertu po dlouhých letech.“

„Violeta provází Zuzanu Markovou po celou její dosavadní kariéru. Účinkovala už ve čtrnácti různých inscenacích.“

„V rámci estetiky ozvučení těžko posuzovat. Jemné nuance takováto reprodukce nepodchytí.“

Sobotní večer uprostřed července. Zřejmě nejteplejší den letošního roku se pomalu zklidňuje, ale horko přetrvává. Cesta do Letní jízdárny českokrumlovského zámku, která vede ze starého města poměrně strmě nahoru, je v tom nejpříkřejším místě z ošlapaného dřeva. Utkví vám v paměti. Stejně jako pohled od zámeckých zahrad na zákruty Vltavy, okolní stráně a střechy, nad nimiž se tyčí gotický kostel. A v paměti utkví i prostor upravený pro open-air koncert. Vysoká krychlová scéna obklopená poloprůsvitnými černými látkami, projekční plocha, tisícovka bílých židlí pro publikum, mohutné staré stromy okolo, světla, obloha měnící barvy… Druhý z programů Festivalu Krumlov je operní a jeho pěveckými protagonisty jsou Zuzana Marková a Charles Castronovo.

Operní recitál otvírají tóny od Julese Masseneta. Navarraise, Navařanka, je jeho méně známá opera, ale v tomto případě stejný název patří docela jemně vyznívající taneční ploše z opery Le Cid. Pak přichází tenorista Charles Castronovo a opírá se do působivé kantilény. Po něm přibližuje sopranistka Zuzana Marková dívčí svět Julie zachycený Charlesem Gounodem v opeře Roméo et Juliette a po předehře k Belliniho opeře I Capuleti e i Montecchi přichází ještě s o něco vypjatější árií z Donizettiho Lindy di Chamounix. V prvních řadách se ještě mísí značně uměle znějící zvuk z reproduktorů s tóny zaznívajícími živě z pódia. Ale co je asi slyšet a jak se poslouchá v druhé polovině auditoria…?

Vkrádá se vzpomínka na odpolední vedro. Při besedě pro publikum v rozpálené Festivalové zóně, místopisně řečeno v Klášterní zahradě, Charles Castronovo prozrazuje, že árii Rodriga z Massenetovy opery Le Cid zařazuje dnes úplně poprvé. Možná proto je před ním na notovém pultu tablet, do kterého občas pohlédne? Asi ne. Kradmé záchranné pohledy tam na text vrhá i v dalších číslech, až do konce večera. Castronovo je Američan zpívající ve slavných evropských divadlech zejména Mozarta, Donizettiho, Verdiho a Pucciniho. Pomýšlí však už dál. Zmiňuje dokonce, že by jednou rád ztvárnil rytíře Lohengrina ve Wagnerově stejnojmenné a „nejitalštější“ opeře.

Zajímavý je však i dirigent stojící za pultem orchestru PKF–Prague Philharmonia, jako vždy při těchto příležitostech hrajícího pohotově a nerutinně. Španěl David Giménez Carreras má svou dostatečnou kariéru, dnes už víc věnovanou symfonické hudbě než hudbě operní. Za známé příjmení se schovávat nemusí. Že ale právě ve vokální sféře začínal, není divu. Je synovcem tenoristy Josého Carrerase. A připouští, že jistě i díky němu se jako dítě dostal do světa opery přirozeněji a snadněji.

Následují dvě čísla z Donizettiho Nápoje lásky. V hudbě se mísí vtip a soucit, cit a šarm. Oba sólisté spolu na pódiu pěkně komunikují. A západní obloha pomalu šedne… Nastává čas přestávky.

Letní jízdárnu použil letos Festival Krumlov pro uspořádání open-air koncertu po dlouhých letech. Při úvodním pátečním slavnostním večeru, Francouzské noci, a nyní. Další programy jsou už pak jinde. Mohutné okolní stromy dodávají prostoru vznešenost, pozice nad zámkem vzdušnost a doleva dílčí pohled na jeho hlavní věž, rozlehlé prostory poskytují zázemí pro stany s občerstvením a blízké interiéry kryté Jízdárny umožňují další využití. Koncert má příjemnou letní atmosféru, o kterou jde na prvním místě…. O necelou půlhodinku později se poměry světla a tmy na obloze výrazně proměňují. Už je po desáté, začíná druhá polovina koncertu. Verdiho La Traviata. Předehra. Árie Violetty. Árie Aldreda. Duet obou…

Na mysl přichází další vzpomínka na odpolední besedu, kdy Zuzana Marková hovoří o debutu v Travitě v Marseille v roce 2014. Pro zpěvačku jde podle ní o těžkou roli – jak po pěvecké, tak po herecké stránce. Violeta ji provází po celou její dosavadní kariéru. Účinkovala už ve čtrnácti různých inscenacích, včetně Velkého divadla v Moskvě nebo Opery Bastille v Paříži. „Tíhnu k italským autorům, k Donizettimu, Bellinimu… a k Verdimu. Ale že mám někoho nejoblíbenějšího, to se asi říci nedá,“ přiznává. Neméně plaše hovoří pak dál. „Vysněné role mám, ale svoje sny nerada říkám a sdílím, protože pak se třeba neuskuteční…,“ odpovídá vyhýbavě na obvyklou otázku. Po chvilce zaváhání je nakonec trochu sdílnější. „Pravděpodobně se budu posouvat k dalším verdiovským rolím, ale je nutné poslouchat hlas. A ten je zatím tam, kde je. Není dramatičtější a ani se k tomu nechci nutit – pak je to nebezpečné,“ říká a dodává, už opět vyhýbavě: „Miluju to, co dělám, co zpívám. Ale i nějaké sny jsou. Uvidíme, jestli přijdou, nebo ne.“

Operní program Festivalu Krumlov svou dramaturgií upozorňuje, že letos uplynulo dvě stě deset let od Verdiho narození. Ale i kdyby takové malé jubileum neexistovalo, určitě by se Verdiho hudba v sestavě árii objevila. Je vděčná, výstižná, nesmrtelná. Zuzana Marková ji obdařuje hlasem, který se jeví jako spolehlivý, dobře školený, odvážný, ve výškách trochu ostřejší… Ale kdo ví, jak je to doopravdy? V rámci estetiky ozvučení těžko posuzovat. Jemné nuance takováto reprodukce nepodchytí. Ani u Charlese Castronovy, příjemně rozkročeného mezi lyrický a o něco závažnější projev, občas nicméně trochu na hlas tlačícího. Možná kvůli akustice prostoru, který zpěvákům nevrací, co potřebují slyšet. Ale kdo ví?

Tištěný program cituje vždy břitkého George Bernarda Shawa, který oblíbený žánr kompletně shodil slovy, že „…opera je, když se tenor a soprán chtějí milovat, ale brání jim v tom baryton.“ Barytonista v tomto festivalovém večeru neúčinkuje, ale při uvažování nad dějem oper, z nichž se zpívá, posluchač musí během večera opakovaně připustit, že na zmíněném bonmotu něco je…

Po předehře k opeře Nabucco přichází na řadu ještě velký duet Gildy a Vévody z Verdiho Rigoletta, rozezpívaný do značných emocí. Téměř symbolicky ho uzavírají slova: „…addio, addio!“ Končí oficiální program. Velký potlesk, květiny. Většinou však ještě bývá něco dál. Co to bude?

Tenorista zpívá proslulou píseň Granada, sopranistka árii Musetty z Pucciniho Bohémy. Pak spojí hlasy ve slavném, houpavě pomalém, trochu dekadentním duetu „Lippen schweigen“ z Lehárovy operety Veselá vdova. A nakonec přichází na řadu neméně oblíbený operní duet – Libiamo ne’lieti calici, čili Brindisi, přípitek, z Verdiho Traviaty. Publikum, konečně trochu rozehřáté, při potlesku – v plenéru se dost ztrácejícímu – už poněkolikáté vstává, tentokrát naposledy. Byl to závěrečný přídavek. Pěvci při odchodu mávají, orchestr se loučí. Pro umělce konec práce, pro posluchače návrat do reality.

Sobotní pozdní večer uprostřed července. Je čtyřicet minut před půlnocí, končí druhý z programů Festivalu Krumlov, jehož pěveckými protagonisty byli Zuzana Marková a Charles Castronovo. Zřejmě nejteplejší den letošního roku se už zklidnil, ale ještě stále panuje velmi příjemné, až neobvyklé středomořské teplo. Je už tma, jen na severozápadě lze na obloze tušit poslední tyrkysově zbarvené zbytky světla. Na jedné straně je shora od Letní jízdárny vidět nasvícená kulatá zámecká věž, na druhé straně lze v šeru tušit parkové cesty vedoucí k Otáčivému hledišti.

Lidé se rozcházejí. Někteří míří nahoru k parkovišti, další dolů do města. Pěší cesta tam vede po proslulém patrovém mostě na nevelká zámecká nádvoří. Ke konci pak padá poměrně příkře dolů. Přejdete úsek z ošlapaného dřeva, které dobře brzdí vaše kroky, ale s vysokými podpatky by se moc nepřátelilo. Minete výběh medvědů a už se blíží uličky starobylého Latránu. První na ráně je tu pod Červenou bránou Apotheka. Jediné podobné zařízení v okolí otevřené denně dlouho přes půlnoc. Působí už teď, po půl dvanácté, trochu spiklenecky. Živo je uvnitř i venku. Odolat pivu v tom okamžiku nelze.

Foto: Festival Krumlov / Libor Sváček