„V rámci studií v New Orleans museli studenti jazzu absolvovat rovněž klasické školení.“

„Hrej vabank. Tu je můj poslední pětifrank!“

„Tak jak to tedy vlastně bylo: vyhrál Voják, nebo Ďábel? Nebo to byl všechno jenom prchavý sen někde mezi Brnem a New Orleans?“

Festival Maraton hudby Brno přinesl v neděli 16. 8. 2020 další zajímavou podívanou. Nádvoří Domu pánů z Kunštátu bylo svědkem jazzové adaptace původního Stravinského Příběhu vojáka, kterou zkomponoval známý hudebník Wynton Marsalis. Zjednodušené a brněnským reáliím přizpůsobené představení Fiddler‘s Tale (Příběh šumaře) vycházející z překladu Václava Renče dirigoval Američan Paul Mauffray. V hlavních rolích se představili Arnošt Goldflam jako Voják a Martin Dvořák coby Ďábel. Exponovaného partu trubky se ujal vynikající Vít Otáhal.

Jak Paul Mauffray vzpomínal při svém úvodním slovu, v rámci studií v New Orleans museli studenti jazzu absolvovat rovněž klasické školení. Jako jeden z inspiračních zdrojů jim byla za příklad dávána tvorba Igora Stravinského a tam někde zřejmě můžeme hledat Marsalisovu inspiraci pro zkomponování vlastní adaptace Příběhu vojáka. Co úvodní tóny kontrabasu naznačily abstraktně, to sdělil Arnošt Goldflam slovem: „Mezi Brnem a New Orleans kráčí voják po poli.“ – a představení začalo. V prvních zhruba patnácti minutách jako kdyby na sebe dva kontrastní hudební světy – klasický a jazzový – narážely, otíraly se o sebe, praly se mezi sebou… koneckonců tak jako hlavní hrdinové příběhu: „Dejte mi ty housle vojíne!“ – „Ne!“ – „Prodejte mi je!“ – „Ne!“

Náznak určitého splynutí pak přinesla hudební plocha doplňující uskutečněnou výměnu a Vojákův pobyt v Ďáblově domě: „Naučil děda na housličky a sebe číst v knize všechny kličky.“, což následně hezky rezonovalo také v tónech sedmičlenného ansámblu. Vtipný a poněkud mysticky působící moment nastal záhy, při verši: „Nu, líbí se Ti tahle jízda? Vůz letí nad poli, jen hvízdá.“, což ve stejný moment doplnila burácející motorka projíždějící nezávisle na představení po Dominikánské ulici… Teskně působilo následné Vojákovo poznání, že za pobytu u Ďábla přišel o své přátele. Jak dlouho asi mohly trvat tři lidské dny, ve kterých učil hrát ďábla na housle a sebe číst v magické knize? „Vdaná! Dvě děti!… Nevěrnice.“ – replika o Vojákově nastávající nevěstě časovou relativitu záhy vysvětlila.

V následující hudební ploše odkazující, řekněme, k expresionismu byla opět cítit dramata provázející Vojákovo poznání reality, po kterém se náš hrdina dostává do určitého materiálně uspokojujícího stavu: „Byl nejdřív obchodník a obchodoval, až se k věcem ducha dopracoval. – Teď vládnu lidmi jako zvěří, protože já vím, kde druzí jenom věří. To je ta kniha… pokladna. Všechno v ní je a nemá dna…“ Což ovšem předcházelo krutému vystřízlivění, když Voják uviděl hrát si děti na zlatou bránu: „Ti nemají nic, a mají vše, já mám všecko a nemám nic!“ Hudební vstupy v těchto momentech už nabíraly na síle a podpořily tak sugestivní moment, kdy Ďábel prodává Vojákovi housličky zpět, ale ty už bohužel mlčí…

Ve druhé části příběhu už v hudbě jednoznačně převládly jazzové prvky, při kterých se ukázali ve výborném světle všichni hráči ansámblu, složeného hned z několika moravských orchestrů. Ti si také náležitě užívali své sólo vstupy. Vynikající práci předvedli rovněž oba scéničtí umělci Goldflam s Dvořákem. V paměti zůstane zejména scéna partičky karet, ve které Voják Ďábla porazí tím, že naschvál prohraje úplně všechno: „Hrej vabank. Tu je můj poslední pětifrank!“ výrazově podtrhávalo vrcholící představení. Po následném Vojákově získání housliček nazpět, uzdravení princezny a získání království Ďábel varuje: „Ej není vaše štěstí stálé, protože království je malé.“ Načež drama kulminuje filozofickým poznáním: „Nemůžeš být tím, čím jsi, a zároveň i tím, čím jsi byl…“ , které svým způsobem předznamenalo Vojákovi nemožnost udržet princeznu na své cestě životem i neodvratný konec.

Tak jak to tedy vlastně bylo: vyhrál Voják, nebo Ďábel? Nebo to byl všechno jenom prchavý sen někde mezi Brnem a New Orleans? Přiznám se, že když jsem se o projektu Fiddler’s Tale (Příběh šumaře) dozvěděl, měl jsem mírné obavy, jak Marsalisova úprava známého melodramu bude vypadat, ale byl jsem mile překvapen – vynikající muzikanti, sympatický dirigent i oba herci ve spojení s příjemným open-air prostředím udělali z celého večera mimořádně zdařilý klasicko-jazzový koktejl!

Foto: Jiri Slama (c) C.E.M.A., Fb festivalu