Na festivalu Smetanova Litomyšl se vedle velkých programů na zámeckém nádvoří konají i menší koncerty využívající dobře vybrané prostory. V minulých dnech tak v Jízdárně zpívala Kateřina Kněžíková písně francouzských autorů a v piaristickém kostele jednak varhanice Kateřina Chroboková alias Katta uhranula publikum autorskou tvorbou, jednak se tam Michal Nejtek se souborem Tiburtina pokusil zaujmout současnými ohlasy na středověkou hudbu. Jednoznačně však v tomto bezděčném srovnávání zvítězil kontratenorista Maayan Licht, který v zámeckém barokním divadélku vychrlil gejzír barokní pěvecké virtuozity doprovázený mimořádně kontaktní osobní prezentací.   

Izraelský falzetista Maayan Licht, kontratenorista pohybující se s až neuvěřitelnou pěveckou brilancí i extrovertní pódiovou suverenitou, skoro až drzostí, v altových i sopránových polohách, je na mezinárodní scéně objevem několika málo posledních let. Tuzemské publikum ho zná už z kreací v Národním divadle Brno. Na Smetanovu Litomyšl přijel v pondělí 22. června s obdobně muzikálním a suverénním cembalistou Guyem Maorim s áriemi z Händelových a Vivaldiho oper. V devadesátiminutovém programu, v barokním divadélku doslova face to face, pobláznil publikum svrchovaně usazenou interpretací, plnou dobových hudebních emocí i současného nadhledu. Licht exceloval i exhiboval jak absolutním ovládáním dechu, tak perlivými koloraturami a uvolněným zdobením kantilén, nebál se až afektovaného vystižení výrazu výjevů, které navíc vždy přiblížil slovně. Do árie z oratoria Triumf Času a Pravdy se pustil v naprosto extrémním a – naprosto zvládnutém – rychlém tempu hraničícím s lidskými možnostmi, do árie z opery Rinaldo s maximálním možným dramatickým nábojem, do árie z opery Farnace s vyhroceným výrazem trýznivého zoufalství. Jako interpret je svůj, nesmlouvavě normotvorný; pochybnosti, zda by se věc dala zazpívat třeba i jinak, vlastně vůbec nepřipouští. Pokud by s někým na současné scéně mohl pomyslně soupeřit ve virtuozitě, pak jedině s podobně extrovertní Cecilií Bartoli. A když v árii Kleopatry z opery Giulio Cesare da capo pasáž místo zpěvu stejně virtuózně zapískal, bylo jasné, že jako hudební bavič dokonce nemá srovnání.

Zcela jedinečnou interpretkou je také Kateřina Chroboková, která pod uměleckým jménem Katta už celé desetiletí boduje u publika v autorských projevech a projektech jako varhanice a osobitá zpěvačka. Na festivalu Smetanova Litomyšl prezentovala v chrámu Nalezení sv. Kříže v pozdním, magicky nasvíceném koncertu v pátek 19. června před půlnocí svůj originální program nazvaný Varhanní mše – a obecněji Sonic Meditation. Za spolupráce komorního vokálního ansámblu Societas Incognitorum a bicisty Stanislava Abraháma nabídla mysteriózně poutavou, plně soudobou hudební meditaci – alternativní, až improvizačně působící tvar oscilující kolem hranice mezi křesťanským a pohanským a užitou latinou i staroslověnštinou zároveň kolem hranice mezi západním a východním světem. Její drsný i něžný zpěv, ani trochu neumělý, osobitý a velmi osobní, těží ze staré liturgie i z folklóru. Varhanní vstupy zvukově atakují i tiše navozují atmosféru. Katta nic nehraje – je jako divoženka, která se naplno a bez stylizace pokládá do toho, co sděluje. Současně hraje a amplifikovaně zpívá, k tomu nenápadně diriguje ostatní. Poctivě, hudbou i světelnými, zvukovými a dalšími okolnostmi, poutá pozornost a nabízí silný zážitek, který není třeba nijak přesně pojmenovávat. Jde o vemlouvavé, značně původní neoposlouchané podněty. Slovo meditace při nich vůbec neznamená jen tiché tóny, ale na druhou stranu nikdy nejde o nic agresivního. Katta má k dispozici své mobilní elektronické varhany, ovládané nikoli pomocí rejstříků, ale z laptopů, jinak však zcela „varhanní“. Hodinovou kompozici uzavřela překvapivě, ale ústrojně působícím, regulérním provedením známé Bachovy varhanní kompozice.

Sopranistka Kateřina Kněžíková v Zámecké jízdárně, pro takové produkce ve festivalové Litomyšli zcela vhodném a zavedeném sále, byla v sobotu 20. června pozdě večer protagonistkou klasicky koncipovaného písňového recitálu, koncertu s přestávkou, který byl netradiční jen doprovodem: byl to nejen automaticky předpokládaný klavír, u kterého seděl Martin Kasík, ale byly to navíc smyčcové nástroje – Bennewitzovo kvarteto, občas dokonce ještě s kontrabasem. Písně Gabriela Faurého, Ernesta Chaussona, Camilla Saint-Saënse, Julese Masseneta a méně známých autorů Josepha Jongena a Guillaume Lekeua různými autorskými přístupy ilustrovaly obecné rysy komorní francouzské vokální hudby přelomu devatenáctého a dvacátého století: apartní zvukovost, náladovost pojící se s básnickými texty a s jazykem, citovost a noblesu. Kateřina Kněžíková má pro takové charakteristické nuance k dispozici vhodnou barvu hlasu i kontrolovaně emotivní projev, interpretační inteligenci a také ochotu i empatii se takovému repertoáru na rozdíl od mnohých jiných tuzemských pěvců soustavně věnovat. Že do jejího přístupu zřetelně prosvítá operní zkušenost, zrovna v tomto případě nevadilo.

Koncert ženského souboru Tiburtina Ensemble vedeného Barborou Kabátkovou a řízeného v tomto případě Michalem Nejtkem, autorem hudebního projektu Trubadúrky, vychází v naznačených souvislostech ze čtveřice „malých“ koncertů jako nejslabší. Do piaristického kostela se samozřejmě hodil, ale utrpěl absencí textů a akustikou. Nejtkův soudobý ohlas na středověkou světskou hudbu okcitánských autorek je zcela ztišeným, až příliš nekontrastním pásmem vyžadujícím buď absolutní pozornost – pak ale publiku zásadně chyběl kontakt s texty, nebo umožňujícím v ambientním modu bohužel jen jakýsi nepříliš soustředěný příposlech… – či snad alespoň sváteční vytržení ze současného času a prostoru, to je ale málo. Zvukově je tato kompozice užitím jen několika hlasů a neprůrazných, téměř neslyšně hrajících nástrojů (typu středověká harfa, organetto či hackbrett) jistě zajímavá, ale zároveň až příliš abstraktní, statická, odtažitě nekontaktní. Taková ostatně byla i interpretace, od strojově taktujícího dirigenta nic mimořádného nevyzařující. A reprodukovaný přednes dlouhého, zřejmě básnického textu v úvodu, v chrámové akustice téměř nesrozumitelného, byl omylem zvukovým i dramaturgickým.

Foto Smetanova Litomyšl

Facebook X E-mail WhatsApp