Noc se Smetanou. Z nouze ctnost v Plzeňském Prazdroji
„Zářijový termín koncertu předjímal datum říjnového založení várky plzeňského ležáku a jeho první listopadové konzumace v roce 1842.“
„Chuhei Iwasaki zvolil tempo kvapíku bajadérek citlivě s ohledem na pohybové možnosti.“
„Úspěch Duetu Jeníka a Kecala byl pro mnohé jistě umocněn přítomností nefalšovaného moku, jímž si oba protagonisté mohli na svůj úspěšný výkon připít.“
Smetanova noc – smetanová moc. Tak zněl podtitul pátečního koncertu Plzeňské filharmonie připravovaného 13. září in open air na nádvoří Plzeňského Prazdroje. Víkendovou předpověď počasí varující před prudkými dešti a povodněmi s doporučením zrušit plánované venkovní akce vyslechlo mnoho pořadatelů, bylo tedy dosti pravděpodobné, že se neuskuteční ani tento pečlivě připravovaný pořad spojující hudbu, mluvené slovo a tanec. A zde byli Plzeňané, hrdí na svoji pivovarnickou i hudební tradici, příjemně překvapeni.
Oba subjekty se domluvily na tzv. mokré variantě. Bez velkoplošných obrazovek a světelných efektů poskytlo Návštěvnické centrum Plzeňského Prazdroje dost prostoru pro to, aby se do něj vešel symfonický orchestr ve zredukovaném obsazení smyčců, zároveň pak i velké množství diváků (bylo jich cca 270), kteří – soudě podle sportovního oblečení – byli zřejmě ochotni koncert zhlédnout i ve vytrvalém dešti.
Důvod, proč Smetanova hudba zazněla právě v prostorách plzeňského pivovaru, byl několikerý – Smetana v Plzni v letech 1841–43 studoval, a to pod bedlivým dozorem svého o mnoho let staršího bratrance, profesora Josefa Františka Smetany (1801–1861). Ačkoliv se o kvalitě tamějšího piva ve svých denících přímo nezmiňuje, jistě byla příležitost ho ochutnat. Ostatně pocházel z pivovarnické rodiny, jeho otec byl v Litomyšli sládkem. V Plzni se toho času mohl setkat (a zde uvažujeme v rovině čistě spekulativní) s jistým mužem, který měl pro nově vznikající měšťanský pivovar a jeho pravovárečníky stejný význam, jaký měl Smetanův otec v Litomyšli. Byl jím sládek Josef Groll (1813–1887) pocházející z bavorského Vilshofenu an der Donau. Tam ho totiž při svém pátrání po schopných sládcích na svých cestách objevil plzeňský stavitel Martin Stelzer (1815–1894), mimo jiné stavitel pivovaru, ale i plzeňského Německého divadla. Pozval Grolla do Plzně, aby své rodinné profesní zkušenosti uplatnil při výrobě nového ležáku. Někdo hovoří o šťastné náhodě, jiní o příznivé konstelaci, další o letitých zkušenostech Grollovy rodiny s výrobou spodně kvašeného bavorského piva. Jisté je, že během svého plzeňského pobytu v letech 1842–1845 Groll svoje poslání splnil na jedničku. S pomocí žateckého chmele, pšeničného sladu a měkké plzeňské vody se mu podařilo vytvořit ležák zlatavé barvy a nezaměnitelné, mírně nahořklé chuti. Plzeňané ho poprvé ochutnali 11. listopadu 1842 při příležitosti svatomartinských trhů.
Zářijový termín koncertu měl tedy svoji symboliku, i když přesné datum říjnového založení várky a první konzumace vlastně o několik týdnů z povětrnostních důvodů předjímal. Všechny tyto informace si diváci připomněli díky průvodcům celého večera, herci Marku Mikuláškovi alias studentu Smetanovi a Martinu Pášmovi alias sládku Grollovi. Takto jsme byli svědky několika humorně laděných fiktivních rozhovorů, v nichž se Groll objevil jako Smetanův inspirátor (hudba budoucího skladatele by podle něj měla být sličná jako venkovanka, pivo musí chutnat jako hubička, musí mít pěnu podobnou smetaně…). Do těchto rozhovorů se posléze vmísil i starší sládek Plzeňského Prazdroje Václav Berka. Ten s sebou na ukázku přinesl tyč, pomocí níž se kdysi kontrolovala várka v kotli, a srovnal ji s dnešním přesným měřícím přístrojem. Dalším ukázkovým artefaktem byla kožená zástěra, kterou v místní restauraci Na Spilce podnes nosí výčepní jako záruku čistoty a dobře načepovaného piva.
Hudební část koncertu zahájilo Scherzo ze Smetanovy Triumfální symfonie E dur, op. 6, komponované v letech 1853–54 u příležitosti sňatku císaře Franze Josefa. V provedení orchestru řízeného šéfem filharmonie Chuheiem Iwasakim vyzněla s patřičnou rytmickou pregnancí smyčcové sekce. Ze skladatelova pozdějšího období (1879) pocházela další ukázka, polka Venkovanka, a naopak z rané tvorby (1842) Menuet D dur. Smetanovu vášnivou zálibu v tanci v programu posléze demonstroval Kvapík bajadérek, náležející svým vznikem do stejného roku 1842. Chuhei Iwasaki zvolil jeho tempo velmi citlivě s ohledem na pohybové možnosti. To ostatně platí i pro všechny zde uvedené taneční skladby.
Diváci sice přišli absencí baletu Divadla J. K. Tyla o požitek z tance, nikoliv však o požitek ze zpěvu. Na malém prostoru v bezprostřední blízkosti publika se představili naši přední sólisté – sopranistka Jana Sibera, tenorista Josef Moravec a basista Jozef Benci. Byl to právě posledně jmenovaný slovenský pěvec, který si árií Palouckého z opery Hubička díky svému temperamentnímu a vtipnému podání okamžitě získal pozornost publika. Jozef Benci má náležitou techniku i požadovaný hlasový rozsah, takže této krátké, ale pro mnoho současných pěvců problematické árii nezůstal nic dlužen. Svůj barvitý hlas mohl náležitě uplatnit i k árii žalářníka Beneše ze skladatelova Dalibora. Smetanova Hubička byla připomenuta ještě dvakrát, a sice populární árii, jímž Barče vítá na začátku třetího dějství skřivánčí zpěv, a árií nešťastného Lukáše, který si ve druhém dějství zoufá nad svým počínáním. Jana Sibera se svého partu zhostila s nadhledem, její perfektní výkon jistě vyvolal u mnohých silné emoce, Josef Moravec zde s úspěchem zdolal záludnost výšek, stejně dobře se pak vyrovnal i s následující árií Jeníka ze třetího dějství Prodané nevěsty. Všemi jistě toužebně očekávaný duet Jeníka a Kecala z naší národní opery byl pro mnohé jistě umocněn přítomností nefalšovaného moku, jímž si oba protagonisté mohli připít na svůj úspěšný výkon. Prodaná nevěsta byla sólisty naší první scény Janou Siberou a Josefem Moravcem dále připomenuta árií Mařenky z prvního dějství a duetem Věrné milování. Velký ohlas prozradil, že se stále jedná o jeden z emblematických motivů české kultury, zdomácnělý nejen ve své původní hudební, ale i výtvarné podobě na mnoha reprezentačních či užitkových předmětech.
Text Smetanova a Grollova rozhovoru, jehož autorem byl představitel sládka Grolla Martin Pášma sice v závěru evidentně směřoval k Vltavě, v komornějším obsazení by však tato skladba nemohla být provedena. Závěr tedy vytvořil orchestrální doprovod k úvodnímu sboru z Prodané nevěsty Proč bychom se netěšili, v samotném závěru pak předehra k opeře Hubička. Téměř sto minut hudby bez jediné přestávky odehráli členové Plzeňské filharmonie v Návštěvnickém centru Plzeňského Prazdroje, a to před velmi pozornými posluchači. Vstup na tento koncert byl zcela zdarma, čehož zřejmě rády využily i rodiny s dětmi.
Škoda jen, že v tomto prostoru zní v současné době hudba jen sporadicky.
Foto: Filharmonie Plzeň / Dominik Beránek
Příspěvky od Marta Ulrychová
- Plzeňská filharmonie pod taktovkou Chuheie Iwasakiho potvrdila své kvality
- Vrabčáci řezenského dómu na českém turné
- Zdařilá inaugurace Aleny Hron v Českých Budějovicích
- Porporova Ifigenia in Aulide vzkříšena na scéně Markraběcího operního domu v Bayreuthu
- Onemocnělého Orlińského nahradil Bruno de Sá. A bayreuthské publikum rozhodně nezklamal