„Vyvést hudbu z olympijské haly a z kongresového centra do okolní alpské přírody.“

„Sázka na přírodu vyšla, přitáhla nové publikum.“

„Vrcholem byly dva koncerty pod širým nebem na nádvoří kláštera.“

„Historický čin – zařazení Sinfonietty, která na festivalu zazněla poprvé.“

„Odvaha změnit zaběhnuté pořádky ve velmi tradičním prostředí.“

Leoš Janáček a Richard Strauss, historizující Brno a krávy na alpských loukách, koncertní fraky a bavorské dirndly, Romeo s Julií a Zarathustra … ne, nezbláznila jsem se letošním vedrem, jen se snažím dát dohromady dojmy z jednoho festivalu.

Když přebíral umělecké vedení letošního třicátého ročníku významného festivalu Richarda Strausse v bavorském Garmisch-Partenkirchenu dirigent Alexander Liebreich, šéf katovických a brzy již i pražských rozhlasových symfoniků, přišel se zásadním uměleckým impulsem. S myšlenkou, která se přímo nabízí, ale na niž zřejmě kvůli zajetým festivalovým kolejím nikdy nedošlo – „Top Music at Top Locations“. Jinými slovy vyvést hudbu z uzavřených prostor zimní olympijské haly a podobně studeného kongresového centra do okolní majestátní alpské přírody a nádherných historických objektů zámků a klášterů. Asi nejvíce tato myšlenka posloužila samotnému Richardu Straussovi, který v Ga-Pa dlouhá léta žil, tvořil, zemřel – o jeho vilu se tam stále stará rodina v čele s vnukem dr. Christianem Straussem. Jeho hudba je pochopitelně na festivalu „povinná“, ale Alpská symfonie i Zarathustra dostanou zcela jiný rozměr, když vám oči bloudí po horských velikánech a hudebníkům sekundují švitořící vlaštovky nebo vzdálené kravské zvonce, nemluvě o potřebě obrovského volného prostoru, který tato hudba evokuje.

Sázka na přírodu nepochybně vyšla – hudební vycházky do hor, komorní skvosty v bavorských zámeckých salónech a piknik na velkých open air symfonických koncertech v klášteře Ettal přitáhly nové publikum, které se rekrutovalo v naprosté většině z místních posluchačů. Stejnou pozornost publika i médií ale přitáhla programová dramaturgie. Poctivé hledání festivalových hudebních souvislostí na koncertech, v rozhovorech a na mistrovských kurzech přineslo bavorskou lidovou muziku, hornový soubor na horském útesu, rozhovor se slalomářem i virtuální realitu Kafkovy Proměny (ve spolupráci s Goethe Institutem v Praze). Ostatně Proměna/Metamorfóza byla mottem znovuzrození festivalu a Straussovy Metamorfózy festival zahájily spolu s Purcellovým dílem Dido a Aeneas, to vše s berlínským souborem Akamus pod taktovkou uměleckého ředitele festivalu.

Vrcholem dvoutýdenní akce byly nepochybně dva koncerty pod širým nebem na nádvoří benediktinského kláštera Ettal. Byly očekávány s velkým napětím, protože nic podobného se zatím v historii festivalu nekonalo a alpské počasí je nevyzpytatelné. Při open air premiéře ale pořadatelům přálo a mohl se tak blýsknout hlavní host festivalu, Filharmonie Brno. Hodnocení jeho výkonu kvůli střetu zájmů pomíjím, dohledat se ale dá v archívu FAZu či Münchner Merkur. Pominout však nemohu programovou náplň obou koncertů. První večer pod taktovkou Antonella Manacordy nechal zaznít Janáčkově Sinfoniettě a Straussově Alpské symfonii. Konfrontace dvou „master pieces“ velkých současníků je sama o sobě velmi atraktivní, historickým činem bylo ale zařazení Sinfonietty, která na festivalu zazněla poprvé. Českým uším notoricky známé dílo bylo v Ettalu novinkou, které by se asi divil sám hostitelský Richard Strauss. Publikum bylo ale dobře připraveno – hodinu před koncertem probíhaly v klášterní aule přednášky o obou dílech v sympatické gesci studentů hudby a hudební vědy a bylo tak plno, že se muselo stát. Působivá Sinfonietta je – jak známo – logistickým oříškem kvůli obsazení, proto se bohužel moc do zahraničí nevyváží. Zde to pořadatelé vyřešili velmi dobře, když angažovali skvělé žestě z Bavorské státní opery, které Brňané velmi oceňovali.

Druhý večer pod taktovkou Alexandra Liebreicha byl rovněž plný souvislostí. Jedním z témat festivalu bylo výročí Mnichovské dohody 1938, neslavný a traumatický bod v historii soužití Čechů a Němců. Festival se snažil tento moment připomenout, ale především se ho snažil překonat díky hudbě – pozváním českého orchestru z kdysi vícenárodnostního Brna, zařazením Janáčka a jeho pocty mladé republice i zazněním vybraných částí z Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Mimo Brno asi není všeobecně známý fakt, že světová premiéra později slavného baletu se konala v roce 1938 právě díky vizionářskému šéfovi brněnského baletu Ivo Váňovi Psotovi, který měl s Prokofjevem přímý kontakt. Brněnští filharmonici, pro něž je toto dílo referenční, poté krásně navázali Prokofjevovým druhým houslovým koncertem s hvězdnouu Lisou Batiashvili. Samozřejmě i zde byla souvislost – Prokofjev tento koncert napsal právě v Ettalu v době kolem kompozice Romea a Julie a k tomuto místu měl zvláštní vztah.

Závěrečná symfonická báseň Also sprach Zarathustra byla vyvrcholením večera i festivalu, na který se bude dlouho vzpomínat. Kvůli promyšlené koncepci, jdoucí daleko za hranice běžného uměleckého podniku, kvůli odvaze změnit zaběhnuté pořádky ve velmi tradičním prostředí, kvůli skvělé organizaci a znovunavázání lidských kontaktů, přetrhaných historickými peripetiemi střední Evropy, i kvůli kráse a majestátu přírody.

Foto: Filharmonie Brno, Petr Veber a archiv