„Markéta Cukrová svému Brittenovi rozumí.“

„Čím náročnější skladba, tím přesvědčivější výkon Terézie Hledíkové.“

„Praženicův správný mix pokory a zdravého sebevědomí mu umožňuje hluboký ponor do partitury.“

Spolek Hudba mezi obrazy, který v pražské Galerii Lapidárium většinou pořádá komorní koncerty mladých a začínajících umělců, tentokrát přivítal sólistku zvučného jména – Markétu Cukrovou. Večer 18. prosince se nesl v duchu písní Bohuslava Martinů, Maurice Ravela a Benjamina Brittena. Zakladatelé spolku, houslistka Terézia Hledíková a klavírista Pavol Praženica, se připojili v komorních skladbách týchž autorů, čímž večer dostal soudržný a působivý rámec.

Poklidný prostor Galerie Lapidárium působil sám o sobě uklidňujícím dojmem a nabízel útočiště uprostřed předvánočně přelidněného centra města. O to výraznější a půvabnější byl zážitek z hudby, kterou si umělci připravili. Jako první zaznělo šest písní z Nového špalíčku Bohuslava Martinů. Toto dílo patří k nejpoetičtějším skladatelovým opusům, v němž navazuje na lidovou inspiraci a svět dětských říkadel, písní a her. Vzniklo v pařížském exilu ve třicátých letech jako vědomý návrat k českým kořenům. Nový špalíček osciluje mezi naivitou a rafinovaností, mezi prostotou lidové písně a kompoziční vytříbeností – právě v této rovnováze se zrcadlí Martinův jedinečný vztah k domovu i k dětskému světu jako zdroji fantazie a svobody. Hlas si uchovává folklórní linii, zatímco klavír jej doprovází v modernějších kompozičních obratech.

Pro umělkyni, jako je Markéta Cukrová, jsou takové písně samozřejmostí a nepředstavují zásadní výzvu. Přesto na nich demonstrovala, že dokáže zpívat s prostotou i vřelostí. Její mladě zrající, mrštný hlas umožnil vystihovat nálady a emoce jednotlivých písní a zároveň působil jako nenápadné ‚zahřátí’ pro následující části programu. Na koncertu zaznělo šest vybraných písní z tohoto cyklu. Dramatickou polohu svého vyrovnaného, vyzrálého a plného hlasu Cukrová demonstrovala v písni Zvedavá dievča, jímavou a posmutnělou náladu přinesla v písni Opuštěný milý a cyklus uzavřela niterně podanou skladbičkou Smutný milý. Ani u jedné z písní nepřestala respektovat lidový nápěv a všechny podala s potřebnou prostotou.

Po přestávce se Markéta Cukrová předvedla jako dokonalý chameleon ve třech písních z Ravelova cyklu Chansons populaires, v nichž se skladatelova vytříbená hudební řeč setkává se syrovou emocionalitou folkloru. U Ravelových písní je však důležité, že folklor nepřebírá doslovně: lidový materiál, je filtrován jeho osobitým, rafinovaným stylem a přídavné jméno populaires zde neznamená „populární“ ve smyslu populární hudby, ale „pocházející z lidové tradice“. Každá z písní má vlastní charakter a barevnost, přesto celek působí kompaktně a přirozeně. Marice Ravel zde mistrně pracuje s náznaky exotiky, aniž by překročil hranici vkusu či stylové čistoty, a zároveň dává najevo svou pověstnou lehkou, inteligentní ironii.

Z cyklu zazněly tři písně: Chanson espagnole, Chanson française a Chanson italienne – každá odrážející folklór své země. Interpret je zde vyzván, aby v každé písni vystihl odlišnou národní charakteristiku, což pro Cukrovou představovalo ideální úkol, který si očividně užila. Ve španělské písni, díky skvěle ukotvené hlasové technice, si mohla dovolit i nepředepsané vokální ozdoby a s lehkostí vystihla náladu iberského venkova. Francouzská píseň byla v jejím podání precizní a elegantní, inspirovaná francouzskou barokní operou, přičemž nezapomněla ani na jemnou dávku Ravelova humoru. Italská píseň přináší explicitní afekt, z něhož si Ravel zjevně chtěl udělat legraci – i tuto hozenou rukavici mezzosopranistka ochotně zvedla a zpívala ji se všemi nuancemi a náladami, s velkým smyslem pro humor, aniž by slevila z uměleckých nároků.

Vrcholným a závěrečným dílem koncertu se stala její interpretace Brittenových ,Ukolébavek‘. Písňový cyklus A Charm of Lullabies patří k nejjemnějším, ale zároveň nejznepokojivějším vokálním dílům Benjamina Brittena. Skladatel zhudebnil pět textů z různých období anglické literatury, v nichž ukolébavka není jen symbolem klidu a bezpečí, ale často nese ironii, hrozbu či temný podtext. V souvislosti s tím se někdy žertem uvádí, že anglické děti musí být na rozdíl od těch českých velmi zlobivé, když si zaslouží takto hororově laděné ukolébavky. Nenechme se však zmást – cyklus pracuje s ambivalencí dětství, s jemným napětím mezi nevinností a úzkostí, a zároveň odhaluje Brittenovu mimořádnou schopnost psychologického ponoru a subtilní hudební charakteristiky. Naprosto v jiné poloze budeme tuto umělkyni již brzy slyšet jako Dido v Purcelově ,masterpiecu‘ na prknech Stavovského divadla. Portál KlasikaPlus s ní vedl rozhovor. 

Markéta Cukrová se může pochlubit výbornou deklamací zpívané angličtiny a její hlas se zdá být Brittenově ironii ideálně přizpůsoben, jednoduše řečeno Cukrová svému Brittenovi rozumí; písně tohoto skladatele ostatně nahrála i na album s Ivem Kahánkem. Svůj hlas, vycvičený koloraturami a barokní operou, uplatnila při bězích po oktávách i při přechodech z lyrických do dramatických pasáží až po absurdní polohy – to platilo zejména u písní Sehestia’s Lullaby a A Charm, zatímco téměř hypnotickou The Nurse’s Song, s náznaky jazzových prvků, podala jako jímavou a hlubokou tečku za vydařeným večerem.

Klavírním partnerem ve všech písních jí byl Pavol Praženica, který jí poskytoval bezpečnou oporu a přizpůsobil se jejímu projevu tak, že ani náznakem nepůsobilo, že by s ním pěvkyně netvořila zavedené písňové duo. Dokazuje to, jak empatický a hudebně ponořený tento mladý klavírista je. Spolu s houslistkou Terézií Hledíkovou pak přednesli dvě komorní skladby, aniž by se jakkoli šetřili a ani jedno z těchto děl nepůsobilo jako pomyslná vata; šlo o náročnou komorní literaturu, která vyžaduje maximální soustředění a technickou i výrazovou preciznost.

Třetí (a poslední) sonáta pro housle a klavír patří k vrcholům komorní tvorby Bohuslava Martinů. Vznikla v americkém exilu a nese v sobě výrazné vnitřní napětí, neklid i naléhavou energii doby – byla napsána koncem roku 1944. Vedle rytmické dravosti a ostře řezaných motivů se zde objevují i lyrické plochy, v nichž se ozývá nostalgická vzpomínka na ztracený domov. Dialog houslí a klavíru je vyrovnaný a dramatický, bez hierarchie. Pavol Praženica hrál hudebně přesně, bez jakýchkoliv zaváhání, a vytvářel tak rozsáhlé plochy nálad i barev. Terézii Hledíkové nechybělo zdravé sebevědomí ani jasný záměr, s jakým chtěla skladbu interpretovat. V lyrických pasážích se jí však občas nedařilo zcela udržet prodloužený tón přes několik smyků, což vytvářelo lehce kolísavý zvuk, a v některých částech se hlas houslí příliš prosazoval na úkor klavíru. Nedokážu ale přesně posoudit, zda to bylo její hrou, akustikou sálu či kvalitou nástroje. Houslistka by si ostatně za svou preciznost a technickou brilanci zasloužila nástroj, který by její umění pomohl lépe definovat. Energické části skladby však oběma umělcům vyšly přesvědčivěji: Hledíková v závěrečné větě předvedla zvuk „ďábelských“ houslí, svou hru prožívala celým tělem, což bylo patrné v každém gestu i v každém tónu.

Tuto energii uplatnila spolu s klavíristou i v Ravelově Cikánovi. Tzigane je virtuózní dílo pro housle a klavír, známé spíše díky orchestrální verzi, v níž Maurice Ravel stylizuje představu romské hudby. Nevychází z autentických lidových témat, ale z jejich imaginárního obrazu – prudkých rytmů, ostrých akcentů, improvizační volnosti a výrazné melodické exaltovanosti. Úvodní, rozsáhlá houslová kadence působí jako spontánní improvizace a klade na interpreta mimořádné technické i výrazové nároky. V jedné větě lze shrnout, že čím náročnější skladba, tím přesvědčivější výkon Terézie Hledíkové.

Pavol Praženica své virtuózní pasáže prožíval, ale nijak nepřehrával. Také on hraje se zdravým sebevědomím, díky čemuž nemá sklony k afektu. Je to právě ten správný mix pokory a zdravého sebevědomí, jenž mu umožňuje hluboký ponor do partitury a činí z něj jednoho z našich nejnadanějších mladých klavíristů, v němž spatřuji veliký příslib do budoucna. S Terézií Hledíkovou jej navíc pojí společná radost z hudby a chvalitebná snaha pořádat koncerty a podporovat nejmladší generaci umělců, aby světu – či alespoň Praze – mohli předvést, co dokážou.

foto: Hudba mezi obrazy / Karel Šuster

Facebook X E-mail WhatsApp