Olomoučtí filharmonici zahráli na počest republiky. I při stávkové pohotovosti
„Na místo hymny slovenské, zahájil dirigent hymnu Evropské unie.“
„Koncert pro violoncello a orchestr h moll Antonína Dvořáka je šperkem, který vždy spolehlivě ozdobí koncertní program.“
„Smyčcový kvartet č. 1 e moll ‚Z mého života‘ nezazněl v původní kvartetní podobě, ale v úpravě pro orchestr, kterou vytvořil George Szell.“
Moravská filharmonie Olomouc existuje od roku 1945, v září tedy zahájila 79. sezónu. A je to sezóna pestrá. Ve čtvrtek 24. října v sále Reduty filharmonici potěšili své abonenty a příznivce koncertem v upomínce Dne vzniku samostatného československého státu. A protože je stále ještě Rok české hudby, nemohla zaznít jiná díla než klasických českých autorů. Dirigoval český dirigent Jiří Rožeň.
Nejprve to ale byla česká hymna, která zněla sálem Reduty s nasazením a s emocionálním nábojem, neboť si dirigent dával záležet na romantickém výrazu. Na místo ještě stále v mnohých myslích očekávané hymny slovenské následně dirigent zahájil hymnu Evropské unie. V souladu s vlajkami, které visely vedle sebe na čelní stěně za orchestrem. Óda na radost zněla oproti české hymně zpočátku poněkud rozpačitě a publikum opět, tentokrát poněkud nejistě, vstávalo. Proč oslava Unie v kontextu vzniku naší republiky? Rostoucí dynamika však přinesla i nárůst jistoty a Beethoven vedle Františka Škroupa nakonec stál se ctí.
Program koncertu odstartoval Předehrou pro orchestr Bohuslava Martinů, skladbou z roku 1953 určenou pro Mannes College of Music v New Yorku. Má formu concerta grossa a odvíjí se ve svižném tempu na bázi imitací, kdy jednotlivé skupiny nástrojů přebírají téma. Vrcholem je fanfára trubek, po které následuje pomalá část s hobojovým sólem (Jan Kučera). Coda uvozená trubkou (Ondřej Moťka) se rozvinula do mírného ritardanda, které vplynulo do závažného, ale klidného závěru. Úvod to byl důstojný a orchestr jej podal pod vedením Jiřího Rožně barevně a s precizní rytmizací.
Hlavním bodem programu byla pro mnohé návštěvníky následující skladba. Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 Antonína Dvořáka je šperkem, který vždy spolehlivě ozdobí koncertní program. Ke spolupráci byl přizván mladý rumunský umělec Andrei Ioniţă původem z Bukurešti. O držiteli mnoha ocenění napsal časopis Gramophone, že je to „violoncellista s vynikajícími schopnostmi, hudební představivostí a oddaností hudbě naší doby“. Umělec zaujal především krásným tónem, zejména v jímavých melodických pasážích, hlubokým ponorem do hudebního proudu, kdy jeho nástroj dokonale spolupracoval s orchestrem, někdy se stával jeho součástí, aby se po chvíli znovu „vyloupl“ nad hlavní tok a rozzářil ho sólovým vstupem. Nešetřil emočním výrazem ani technickou ekvilibristikou. 2. Adagio ma non troppo po úvodu dřevěných nástrojů dalo prostor violoncellu v nostalgickém projevu, podloženém klarinetem Lukáše Brody, a měkká kantiléna orchestru přešla do náhlého fortissima. Expresivní violoncellové sólo podepřela flétna Petra Hladíka spolu s ostatními dřevěnými nástroji a funerálním tématem orchestru ve fortissimu. Kvarteto lesních rohů přineslo krásně sladěnou klenutou frázi, kterou dovedlo violoncello spolu s klarinety, hoboji a flétnou do klidného závěru. 3. Finale. Allegro moderato nastoupilo z nenápadného pianissima, aby připravilo v gradaci pochodové části nástup sólového violoncella. Úderný rytmus se snoubil s energií sólisty i orchestru a přešel do radostné nálady. Varovné sólo hoboje Jana Kučery uvedlo vášnivou a zpěvnou melodickou linii violoncella. Zdvih a následné sladké téma prvních houslí Jakuba Látala bylo vystřídáno dalším vstupem sólisty, podloženého hornou Radka Malého, a pak už se měkká melodie rozrostla do vítězného, plného závěru, který zvedl publikum ze sedadel.
Nadšené volání „bravo“ patřilo jistě všem hráčům filharmonie, ale především mladému sólistovi. Ten se nenechal dlouho pobízet, sedl k nástroji a zahrál excelentně technicky náročnou, posluchačsky vstřícnou skladbu s názvem Black run od současného švédského skladatele Svante Henrysona. Pak ještě prozradil, že hraje na nástroj z roku 2004, který postavil Filippo Fasser z italské Brescie. Sympatický mladík si ještě chvíli užíval nadšené ovace a pak už se posluchači odebrali na přestávku.
Po ní zazněla neméně efektní skladba. Autorem byl Bedřich Smetana a na programu Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“. Nikoli však v původní, kvartetní podobě, ale v úpravě pro orchestr, kterou vytvořil George Szell. Původně intimní životní zpověď osudem zkoušeného skladatele zde zněla v instrumentální šíři, která dodala hutnost výpovědi. Maďarsko-americký skladatel, dirigent a klavírista, za první republiky působící v německém divadle v Praze, touto úpravou vzdal hold českému kolegovi.
1. Allegro vivo appassionato vpadá „in medias res“ bez varování a energicky, tvrdé akordy pléna střídá téma viol, pevných a zvučných, jako volání osudu, pod vedením Pavla Hány. Střídají je žestě a housle, v široké kantiléně přiznávající romantické sny skladatele, stejně jako prolínající se dřevěné dechové nástroje, kterým vévodila flétna Elišky Honkové. 2. Quasi polka kreslí obrázek šťastného mládí skladatele, které se odvíjelo ve znamení tohoto tehdy moderního tance. Fanfáry trubek i vstupy smyčcové skupiny se nesly v tanečním, radostném rytmu. 3. Largo sostenuto zahájilo violoncellové sólo Nikity Ruzhavinského, měkké a vemlouvavé, a zahájilo milostně laděnou větu. Crescendo pléna orchestru zvyšovalo napětí, s jasným hobojovým sólem, které vystřídala měkká melodie horny, následovaná klarinetem. Celá věta se nesla v láskyplné náladě a v odevzdání se krásné hudbě. Něžné sólo houslí primária Jakuba Látala spolu s ostatními smyčci uzavřelo větu v pianissimu. 4. Vivace. Meno presto. Radostný úvod jako vystřižený z Prodané nevěsty. Roztančená polka s energickými přiznávkami, to je šťastné období skladatele. Orchestr hrál s viditelnou radostí živelně muzicíruje. Střih, tragický akord, ostrý tón pikoly a následují temné akordy v žestích. Housle se chvějí a ustupují hornám, oznamujícím nezvratnou skutečnost. Smutek a rezignace celého orchestru…
Po celou dobu se dirigent snažil o plastické vyjádření orchestru zejména v dynamice. Nicméně tam, kde se zvuk dostával do forte a stával se silovým, byl poslech hraniční. Sál Reduty je poměrně malý, jen pro pět set návštěvníků, a dřevo v obložení akustiku umocňuje. Snad je to v silách dirigenta zvuk mírnit… nebo to byl neskrývaný vzdor a hořkost z vývoje, který nyní orchestr postihuje? Už je jasné, že svůj boj o samostatnost nevyhráli, nepomohla ani stávková pohotovost, ve které stále jsou. Tak hrají a bojují alespoň svými nástroji tak, jak nejlépe umí.
Foto: Moravská filharmonie Olomouc / Šimon Kadula
Příspěvky od Karla Hofmannová
- Marko Ivanović: Janáček nikdy nebude mainstream
- Janáček Ensemble jako za Janáčka. Matiné ve foyeru Mahenova divadla
- Precizní Martinů Voices malým drahokamem festivalu Janáček Brno
- Raritní opus György Kurtága ve Vídeňské státní opeře
- MusicOlomouc zahájila. Soudobá hudba zněla v podání rakouského souboru