„Jedinečné dílo Camilla Saint-Saënse žije u nás v povědomí více na koncertech a pěveckých soutěžích, kde árie Dalily z druhého dějství patří k vyhledávaným ukázkám kantilény v repertoáru mezzosopranistek.“

„Na obou premiérách byla pro mne imponující složkou choreografie baletních výstupů, nejen efektně a profesionálně vytvořeného slavného bakchanále.“

„Scéna byla racionálně a pragmaticky volena, aby jednotlivé přesuny a dílčí proměny bylo snadné realizovat, kostýmy neurčovaly přesněji dobu, ale míří k současnosti. Minimalistická scéna dávala ostatně od počátku naději na určitou nadčasovost.“

Biblické drama Camilla Saint-Saënse Samson a Dalila uvedla Opera Jihočeského divadla České Budějovice ve dvou premiérách, 5. a 6. května, v budově Domu kultury Metropol. V hudebním nastudování dirigenta Martina Peschíka a v režii Magdaleny Švecové. Scénu a kostýmy vytvořil Marek Cpin, choreografie byla v rukou osvědčeného Martina Šintáka, světelný design vytváří Michal Hör. Sbormistrem je Martin Veselý, operní sbor má v původně autorem zamýšlené oratorní koncepci díla významné postavení. V dlouhé historii Jihočeského divadla se toto dílo francouzského pozdního romantismu 19. století uvádí poprvé.

Ve Francii se novoromantismus projevil trochu později než v Německu, tradiční proud novoromantické francouzské operní tvorby reprezentuje Camille Saint-Saëns, skladatel klasicistně založený, flexibilní eklektik vytříbeného vkusu, hlubokých znalostí kompozičních, se smyslem pro hudební formu. Ve světě opery dominuje jeho biblické drama o lásce a zradě, Samson a Dalila, prvně provedené roku 1877. Inscenačně jde o dílo velmi obtížné. Původní záměr skladatele vytvořit na dané téma oratorium jakoby byl z operního díla cítit a režie je postavena před problém. Nejen jak překlenout pociťovanou statičnost díla, s oratorní koncepcí sborů, ale také jak inscenovat přesvědčivě zřícení chrámu v závěru opery, kdy najdou smrt pod troskami chrámu nepřátelé Izraele. Naopak příležitost dává baletu ve známém bakchanále, spolu s árií Dalily nejpopulárnějšího hudebního čísla v opeře. V české kotlině se nejedná o dílo často uváděné. Naopak například Metropolitní opera, na jejíž přenosy rádi chodíme do kin, má operu na repertoáru prakticky stále. Je zařazena mezi takzvanými „trvalkami“ populárního repertoáru, jež nekončí obvyklým vybráním titulu pro abonmá. Jedinečné dílo Camilla Saint-Saënse žije u nás v povědomí více na koncertech a pěveckých soutěžích, kde árie Dalily z druhého dějství patří k vyhledávaným ukázkám kantilény v repertoáru mezzosopranistek. Role Dalily a velký pěvecký formát mezzosopranistky může tuto operu učinit dodnes atraktivní.

Je zajímavé, že Camille Saint-Saëns se ale více věnoval hudbě instrumentální, byl předním členem Société Nationale de Musique od roku 1871, která podporovala svébytnost francouzského umění. Akcentovala ryzí hudebnost, ars gallica, projevovalo se značnou podporou především hudby instrumentální, brojila velice proti dobovému kultu opery. Odříkaného chleba největší krajíc, říká k tomu české přísloví.

Hudební nastudování na českém jihu poprvé v historii uvedeného díla bylo svěřeno dirigentovi Martinu Peschíkovi. Je to dnes již zkušený dirigent, žánr opery je mu navíc blízký. Dodnes rád vzpomínám na jeho interpretaci Verdiho vrcholné a dirigentsky obtížné opery Othello, jedné z nejlepších operních inscenací Jihočeského divadla posledních dvou dekád. Měl jsem možnost zhlédnout ji vícekrát. V tomto směru na sebe upozornila celkovou inscenační přesvědčivostí i šťastným obsazením klíčových rolí.

V pojetí nově nastudované opery Camilla Saint-Saënse Samson a Dalila bylo cítit, že dirigent sází na zjemnění dynamiky hry orchestru, na citlivý doprovod pěvců, byla zřetelná snaha přizpůsobit dynamiku i méně průbojným hlasům či přesněji artikulováno, jejich méně prostorově nosným nižším polohám. V samostatných vstupech orchestru zaujala příjemná homogenita zvuku i schopnost dynamických odstínů, zjemnění zvuku smyčcových skupin v plastických frázích, kdy na sebe několikrát výrazněji upozornila zejména skupina violoncell. Možná že někdy trochu na úkor větší barevnosti a plnosti zvuku ve forte. Martin Peschík vládne přehledným, exaktním a pro ansámbl srozumitelným gestem, ve kterém je jistě příjemné participovat. Z mého osobního úhlu pohledu bylo hudební nastudování, souhra mezi orchestrem a jevištními složkami na spolehlivé úrovni. Nejen sólisté mohli býti spokojeni s vedením dirigenta, ale třeba baletní soubor Jihočeského divadla, jenž se blýskl opravdu profesionálním výkonem, vděčí za základ úspěchu dirigentovi, který dovede dobře vycítit tempické potřeby ansámblu.

Tím jsem již vlastně prozradil, že na obou premiérách byla pro mne imponující složkou choreografie baletních výstupů, nejen efektně a profesionálně vytvořeného slavného bakchanále, ale opravdu všech vstupů členů baletu do proudu děje, i těch zdánlivě drobných, dokreslujících adekvátně výraz hudby a vývoje děje. Choreografii vede Martin Šinták.

Ta byla jistě podřízena záměrům režie Magdaleny Švecové, vytvářené na scéně Marka Cpina, který navrhl i kostýmy, samozřejmě v duchu představ režisérky. Režie je pojata v duchu nenásilné aktualizace biblického příběhu ze Starého Zákona do současnosti. Podle vyjádření režisérky bylo hlavní snahou režie zjednodušit a přiblížit publiku vzdálený biblický příběh, byť sama podstata lásky, vášně a zrady je věčná a stále bude přítomná. Režie se v dobré víře soustřeďuje na podstatu příběhu o střetu povinnosti muže se silně vnímanou touhou k ženě. Co zvítězí u hrdiny Samsona v ději opery? Scéna byla racionálně a pragmaticky volena, aby jednotlivé přesuny a dílčí proměny bylo snadné realizovat, kostýmy neurčovaly přesněji dobu, ale míří k současnosti. Minimalistická scéna dávala ostatně od počátku naději na určitou nadčasovost. Židle plní svůj prvotní účel, ale stávají se i symbolem zbraně. Ve druhém dějství se na stejně volené ploše objeví konkrétní postel vystlaná polštáři, vše vyvrcholí ve třetím dějství spuštěním automatu. Tento okamžik vnímám trochu jako nesourodost s počáteční scénou, nikoliv jako gradaci, podtrhující blahobyt Filištínských. Jejich hamižnost by snad šla inscenovat jednodušeji, přesto trochu výstižněji. Jako tentokrát trochu zvláštně málo funkční, ba až občas rušivé, pociťuji vyhledávání míst na jevišti v blízkosti mikrofonu. Operní sbor tak vytváří forte, vymykající se již přirozenosti počtu sboristů, zatímco v úvodu jsou členové sboru usazeni na židlích, zpívají tak říkajíc do všech světových stran v pianu, leč v nenosném pianu, bez pregnance souhlásek. Dirigent se snaží orchestr ztišit (jak je již výše řečeno), ale i tak sbor zde zvukově zaniká. Hudba je ovšem první, proč divák na operu směřuje. Režie asi musí vyjádřit záměr jinak a nosnost zvuku vyřešit v jinak zvoleném obrazci. Totéž se totiž zopakovalo ve druhém dějství. Zdůvodněním není ani záludná akustika sálu Metropolu, pokud se již používá jako pomocník mikrofon a nazvučení, korigované technikem. Na straně druhé ozvučení moc nepomáhalo oběma představitelkám role Dalily, kde se zvuk středních a nižších poloh vícekrát prostorově méně prosazoval. Zpívá se v originálu, francouzským jazykem s jeho nesnadnou výslovností. Jazykovou výhodu zde měl mezi sólisty zřejmě především Kanaďan, narozený v Montréalu, Philippe Castagner, představitel Samsona na druhé premiéře. Překlady jsou promítány na čtecím zařízení v češtině a němčině, s ohledem na časté zájezdy z příhraničí. Připomenout je nutné promyšlený světelný design, často v popředí pozornosti; vytváří ho Michal Hör.

Tím se dostávám k nejpodstatnější složce takzvané pěvecké opery (používám výstižné adjektivum muzikologa Kurta Honolky), jíž je vždy výběr pěvců pro dominantní partie. Zaslechl jsem o pauze na první premiéře z kruhu lidí, fanoušků opery, jezdících po republice za operou, že tentokrát se volba sólistů hlavních rolí prý moc nevydařila. To je ona jednoduchá možnost konstatování, kterou ale nemá nikdy pisatel reflexe. Zmiňuji daný konstatovaný názor skupinky fandů opery proto, že zjednodušeně vzato, nebyl tak daleko od reality. Protože není vítané, zejména na jihu Čech, porovnávat výkony, zůstanu cíleně více u druhé premiéry a zmíním poté stručněji, leč bez srovnávání, pro úplnost, informace o pěvcích klíčových rolí v prvním večeru 5. května 2023. Vždy mám neblahý pocit u premiér operních divadel, že takzvané druhé obsazení zůstává bez povšimnutí referentů a recenzentů, jako kdyby nebylo… Na první premiéře bylo recenzentů dost, na druhé již nikdo. Ale dva měsíce poctivé práce, snahy, nasazení, musí přece přinášet všichni, naprosto bez výjimky.

V hlavní roli Dalily byly obsazeny dvě mezzosopranistky jistě zvučných jmen a zásluh, leč skladatelem vymezená poloha role Dalily není podobná partům např. Verdiho Eboli či Amneris, posazeným do vyšších poloh. Dalila se více opírá o kantabilní plochy středních a hlubších poloh. Bylo zajímavé, že na druhé premiéře 6. května byla pozorovatelná určitá analogie prvního premiérového večera. Totiž, že pro roli Dalily chybí inscenaci výraznější hlasový formát pro tuto romantickou operu, u obou zvolených mezzosopranistek. Ani zmiňované ozvučení jeviště oběma mezzosopranistkám výrazněji nepřispělo. Osvědčená a zkušená Šárka Hrbáčková má jistě výborné jevištní dispozice i zkušenosti pro ztvárnění role Dalily. Vyšší polohy role jí pěvecky vycházejí velmi pěkně, hlasově nosně, nedisponuje však, škoda, kýženou větší nosností nižších středních a hlubokých poloh. Vyšší polohy nejsou v této partii tak dominantní pro celkový dojem. Jevištně vytvářela Šárka Hrbáčková roli svým vlastním, osobitým způsobem, měla i jiný zvolený typ oblečení než její alternantka. Režisérka vsadila na trochu odlišný charakter hereckého ztvárnění zvolených protagonistek, což je jistě chvályhodné. Philippe Castanger je představitelsky vhodným typem pro roli vojevůdce Samsona, francouzský jazyk coby rodák z Montreálu ovládá výborně (ovládá dobře i český jazyk, podotýkám). Jeho nosný spinto tenor, rozsahově suverénní, obsáhne náročnou roli Samsona pěvecky bez problémů. S pevnými výškami i příjemným citem pro kantabilitu daného partu, s promyšleným frázováním. Velekněze boha Dagona ztvárnil herecky znamenitě mladý barytonista Jakub Hliněnský. Jeho výkon pěvecký pro mne nebyl překvapením, hlas výborně ukotvený v masce je znělý a nosný. Spíše se trochu divím, proč mu byla role Velekněze poskytnuta inscenátory jako pouhý „studijní úkol“, jak čtu v programu. Čili s původním otazníkem, zda ji bude či nebude veřejně interpretovat. V inscenaci je ovšem interpretem výrazným, čitelně je v mimice vykresleno, jakým je Velekněz vlastně manipulátorem, jenž rozehraje své osobní mocenské hry, jejichž se stává Dalila spíše obětí. Tak jsem četl i způsob jevištního podání role Dalily, více oběť manipulace, než vlastní silná pomstychtivost. V prvním inscenátory zvoleném obsazení se představila Markéta Cukrová, mezzosopranistka, která na sebe výrazně upozornila v letní produkci Händelova Mesiáše. Upoutala opětovně velkou kultivací kantabilních ploch Dalily, ale Saint-Saëns představuje přece jen jiný styl než Händel a hlasová nosnost nižších středních poloh nebyla plně přesvědčivá. Kompenzovala však tento handicap osobnostně, ve výsledku byl celkový dojem z komplexního jevištního ztvárnění příznivý. Pěvecká očekávání naplnil tenorista Richard Samek, který disponuje hlasem průbojným, tónově důsledně koncentrovaným ve všech polohách, s leskem jistých výšek. Pro dramatickou roli hrdiny Samsona vhodným. Pro první večer byl do role Velekněze boha Dagona zvolen osvědčený barytonista Alexandr Beň, jenž právě oslavil své významné životní jubileum, a podal pozoruhodně soustředěný, přesvědčivý výkon. Mohl se setkat v inscenaci se svým kolegou z Ukrajiny, basistou Jevhenem Šokalem, se kterým začínal působit na jihu Čech v devadesátých letech, oba patřili brzy k hvězdám operního souboru. Šokalo účinkoval na druhé, mnou v textu cíleně akcentované druhé premiéře, v roli Starého Hebrejce.

Tato francouzská opera je trochu zvláštní tím, že dvě role jsou v ní dominující, do tria bychom mohli zařadit ještě poněkud méně obsáhlou zmíněnou roli Velekněze, a ostatní party jsou podstatně menšího rozsahu, sopranistky si tento titul neužijí vůbec, ba ani v drobné epizodní roli. V rámci těchto drobnějších rolí vyjmenuji jejich představitele na druhé premiéře. Vedle Jevhena Šokala (Starý Hebrejec) se představil Josef Kovačič v roli Abimelecha, Peter Malý v partii Posla.

Sbor opery Jihočeského divadla připravil sbormistr Martin Veselý, svoji roli plnil pod „dozorem“ mikrofonu, jenž ovlivňoval více právě sbor než sólisty, což je ovšem pochopitelné. Zachytit homogenitu celku mikrofony je vždy obtížnější u sboru, aby celistvost zvuku zůstala zachována při různě voleném jevištním postavení. Sbor plnil spolehlivě celou řadu jevištních úkolů, vycházejících z požadavků režie. Z jevištních složek zapůsobil velmi profesionálně výkon souboru Baletu JD, nejen ve slavném bakchanále, ale ve všech vstupech členů baletního souboru. Publikum obou premiér odměnilo výkon v bakchanále dlouhým potleskem.

Přeji novému titulu, aby dosáhl podobného pronikavého úspěchu u diváků, podobně jako Boitův Mefistofeles, ale i Mozartova Kouzelná flétna. Premiéry byly navštíveny zhruba podobně, to jest velmi solidně, ne však stoprocentně. Samson a Dalila byla druhou a poslední premiérou operní sezóny v Českých Budějovicích, před operním souborem již stojí tradiční letní Český Krumlov, produkce na divácky atraktivním Otáčivém hledišti.

*******

Foto: Jihočeské divadlo / Martina Root