čtvrtek, 02 duben 2020 13:15

Penderecki byl komponista v tom nejlepším, muzikantském smyslu slova

Autor:

„Publiku neváhal nabídnout trochu efektu i hodně afektu, trochu skandálnosti či senzačnosti.“

 „Koupil zámeček u Krakova, skoupil pozemky všude kolem, založil arboretum a začal obchodovat se stromy. „Stromy už mě zajímají víc než hudba“, dal se slyšet, nevděčník.“

„Géniem byl spíše notograf, který malůvky mladého Pendereckého převedl do hratelné partitury.

 

11

 

Březen 2020 se do historie zapíše nejen kvůli pandemii koronaviru, ale také jako datum odchodu jednoho z hudebních velikánů. 29. 3. zemřel Krzysztof Penderecki. Nad jeho osobností, dílem a odkazem jsme se zamysleli nejen my, ale také hudební skladatel a šéfredaktor Českého rozhlasu D-dur Lukáš Hurník pro naši rubriku OsobnostPlus.

Před pár dny umřel Krzysztof Penderecki a mnohé z nás to opět přivedlo k úvahám, jaká je role novátorství v hudbě. Modernisté padesát let hlásali, že umělecké dílo je tak hodnotné, kolik nového přináší. Jenomže tohle pravidlo zjevně neplatilo pro Bachovu Mši h moll, ani pro Straussovy Poslední písně, ani pro Rachmaninovovy koncerty, protože ve své době nepřinesly žádný stylový objev. Hodnotit něco „přes styl“ a „přes objevy“ je velmi lákavé, protože je to snazší, než provést důkladnou analýzu díla a hledat invenci uvnitř jeho struktury. Budiž, h moll mše vznikla o patnáct let později, než měla vzniknout. Ale zajímá nás to dnes, když je to tak zatraceně dobrá mše?

 

8

 

Tryzna za oběti Hirošimy měla premiéru v roce 1960. Sedmadvacetiletý Penderecki si od kamaráda půjčil stříbrný Cadillac, nebo takového něco, a přijel v něm před koncertní sál, aby vzbudil náležitou pozornost. Marketing mu šel už tehdy. Dílo samotné bylo neslýchaně novátorské v tom, jak zdestruovalo vše, co se v hudebním vývoji do té doby odehrálo. Pryč byly melodie, harmonie i rytmus. Zbyly jen zvuky. Před lety jsem na výstavě viděl Pendereckého autograf tohoto díla. Byla to čmáranice hozená na papír barevnými fixy, zcela nepečlivá, docela odpuzující. Napadlo mě, že skutečným géniem byl spíše notograf, který Pendereckého malůvky převedl do hratelné partitury.

Řekl bych, že v notovém zápisu spočívá určité úskalí tohoto typu hudby. Pokud se autor vzdá taktů, nemůže tak přesně definovat dění v ansámblu, jako u klasického zápisu. Partitura zapsaná v taktech a koordinovaná dirigentem umožňuje určit každému z hráčů stočlenného orchestru, co má dělat v každém okamžiku, na setinu vteřiny přesně. Pendereckého partitury z témbrového období (a noty všech jeho následovníků) jsou proti tomu jen přibližné a tím se hodně zužuje paleta výrazových prostředků. Po vyslechnutí desáté, dvacáté skladby tohoto typu zjistíte, že jde většinou o sled zvukových ploch, některé gradují, jiné vyhasínají a občas se – na dirigentův signál - ozve rána, odborně akcent. Pro tento styl tektoniky se vtipně hodí pojem „panelová výstavba“. Zvuková nápaditost je ovšem v některých Pendereckého dílech fascinující – pro mě nejvíc v De natura sonoris II.

 

4

 

Pendereckému tento hudební jazyk vydržel tři, čtyři roky. Řekl bych, že pro něho to byl jakýsi základní výzkum. Pak nastal čas ho začít aplikovat. To se odehrálo v Lukášových Pašijích. Témbrová hudba se stala nástrojem, jak vyjádřit obrazy z posledních událostí Kristova života. Ve srovnání s Bachovými pašijemi se tu nedočkáme nějaké teologické hloubky. Bolest je bolest, naděje je nadějí, radost tryská z čistého kvintakordu D dur. Ale možná právě v té teatrální přímočarosti můžeme hledat důvod, proč dílo tak ohromilo nejširší publikum a z Pendereckého udělalo skladatelskou celebritu jezdící teď už ve vlastním cadillacu.

Penderecki se stal jedním z vůdců hudební moderny. Na rozdíl od svých mnohých následovatelů si vždy uvědomoval, že pro dosažení úspěchu na světové úrovni potřebuje odezvu poměrně širokého publika. S ním dokázal komunikovat, neváhal nabídnout mu trochu efektu i hodně afektu, trochu skandálnosti (třeba podávání klystýru v opeře Ďáblové z Loudunu) či senzačnosti. Pro své modernistické následovníky pak v 70. letech připravil překvapení par excellence: napsal nádhernou operu Ztracený ráj. Velkolepou, barevnou, strhující – ale tonální.... Mistr témbrové hudby se vrátil k k tónice a dominantě... Barevných efektů je tu stále dost, ale jsou ve službách velmi klasického hudebního tvaru, s rytmy, melodiemi, ničím nenahraditelným kouzlem harmonické modulace. V modernistických kruzích se mluvilo o zradě, ovšem neprávem, Penderecki jim nikdy nic nesliboval. Navíc si koupil u Krakova zámeček, skoupil pozemky všude kolem, založil arboretum a začal obchodovat se stromy. „Stromy už mě zajímají víc než hudba“, dal se slyšet, nevděčník.

 

10

 

V posledním období jeho tvorby je mistrův ochabující zájem o hudbu trochu slyšet. Trochu se opakuje, přepisuje celé pasáže z jedné skladby do druhé. V některých dílech je hodně znát, že vznikla „na objednávku“. Jenomže jsme zase u toho. Když od nové Pendereckého skladby nečekáte, že bude novější, než ta předchozí, s chutí si ji poslechnete. Objednávku na veledílo k oslavám tří tisíc let založení Jerusaléma splnil dokonale. Symfonie Sedm bran Jeruzalémských má vše, co od oslavné kompozice očekáváme: patos, pompu, bubny a bicí, jimž vévodí dva patentované tubafony, žesťové ansámbly rozestavěné v prostoru. A jásavé E dur ve fortissimu na konci.

Pendereckého hudbu z posledního období si opravdu rád pouštím. Viděl jsem premiéru třetí symfonie v Mnichově a její poslední větu jsem pak vykradl v jedné ze svých skladeb. Nikdo na to zatím nepřišel, ale já se k tomu na tomto místě přiznávám, abych neměl s mistrem nevyrovnané účty. Jeho Pátá symfonie je jednovětá a udrží vás v pozornosti celých 40 minut bez jakéhokoli členění s jedinou sadou tématického materiálu. Úžasné. Mám také na kazetě Pendereckého operu Ubu rex. Vysílala se kdysi na Vltavě v přímém přenosu přes EBU a já si ji natočil. Je to komická opera, místy skutečně legrační, v němčině, uhání vpřed v ostrých rytmech ve zběsilém tempu. Hledejte další takovou ve 20. století...

 

9

 

Penderecki byl novátor, objevitel a průkopník, ale také velký skladatel. Komponista v tom nejlepším, muzikantském smyslu slova.

 

5

 

2

 

14

 

13

 

12

 

1

 

Foto: Facebook, archiv KlasikyPlus, Fb Evropského Centra hudby Krzysztofa Pendereckiego

Lukáš Hurník

Šéfredaktor hudebních stanic Českého rozhlasu, skladatel, publicista a moderátor.

Jako hudební publicista vytvořil stovky hudebně vzdělávacích pořadů pro Český rozhlas i Českou televizi, moderuje koncerty a přenosy, píše scénáře. Byl šéfredaktorem stanice Vltava, v roce 2005 založil stanici Český rozhlas D-dur, která od té doby vysílá 24 hodin denně klasickou hudbu opatřenou autorskými komentáři hudebních odborníků. Jeho skladatelská tvorba vyšla na dvou autorských CD, nejzávažnějším dílem je oratorium Křížová cesta.

 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.