„Smyk vybírali dirigent, sólista a orchestr hodně dlouho. Z pódia se nekontrolovaně ozývaly akordy, za které by se nemusel stydět skladatel o půlstoletí mladší.“

„Provedení, v němž si zřetelně ani dirigent, ani sólista nevěděli s obsahem hudby příliš rady.“

„Přes všechna pěkná místa s harfami, flétnami a opalizujícími plochami výsledek rozhodně ne nezapomenutelný.“

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro zakončilo posledním jedenačtyřicátým koncertem renomované francouzské těleso Orchestre National du Capitole de Toulouse řízené Tuganem Sochijevem. Druhá polovina úterního večera v Obecním domě s Debussyho Mořem a Stravinského Ptákem Ohnivákem byla dobrá, ale Dvořákův Houslový koncert bude pro dirigenta a sólistu Renauda Capuçona patrně ještě dlouho noční můrou.

Spadnul řemen, to říkají muzikanti v okamžiku, kdy se provedení skladby rozpadne a zastaví. To se ve Dvořákově Houslovém koncertu sice úplně nestalo, ale ve třetí větě k tomu moc nechybělo… A pomyslný smyk vybírali dirigent, sólista a orchestr hodně dlouho. Z pódia se nekontrolovaně ozývaly akordy, za které by se nemusel stydět skladatel o půlstoletí mladší. Plavali všichni slyšitelně – a dokonce několikrát, opakovaně. Proud hudby vždy dlouhé vteřiny mátožil – a když se nějak dal dohromady, nervozita vykonala své. Sólista byl pak ještě dlouho v šoku, smazával pasáže, utíkal, pomyslně kolem sebe ještě nekontrolovatelně máchal rukama. Průšvih. Něco podobného se nedalo na Pražském jaru, ani během roku, slyšet od špičkových profesionálů už hodně dlouho; pokud vůbec někdy.

Ale způsob, jakým hosté celkově „odvezli“ Dvořákův Koncert a moll, měl i další aspekty. Od první věty šlo o provedení, v němž si zřetelně ani dirigent, ani sólista nevěděli s obsahem hudby příliš rady. Zněla až moc pomalu, nezajímavě, nehezky, těžkopádně. Druhá pomalá věta byla lepší, ale třetí začala zbrkle v přehnaném tempu, taneční momenty přitom zůstávaly nevyužity, sólový part zněl zběžně a neprožitě. A pak přišly ty hrozné okamžiky, kdy se všechno rozklížilo a kdy taktovka i housle ve chvilkové agónii bruslily a marně hledaly ve stěží maskovaném rytmickém chaosu záchytný bod – jak na nějakém špatném školním koncertě. Podstrčit Francouzům a jejich ruskému šéfdirigentovi jedno ze základních děl české hudby je zajímavý a logický nápad, ale výsledek byl tristní. Ostatně, Renaud Capuçon hrál Dvořáka po celou dobu bezprecedentně z not. Od začátku to něco naznačovalo….

A proč „skoro všechno špatně“…? Druhá polovina koncertu s Debussyho Mořem z roku 1905 a Stravinského Ptákem Ohnivákem z roku 1910 vedle sebe nekontrastně postavila dvě podobné partitury. Mnohem logičtější a zajímavější by asi bylo zahrát nejprve ikonické Moře, potom odbočit k pohodovému Dvořákovi… a pak se vrátit k mistrovsky instrumentované barvité baletní hudbě, která v sobě má hodně z Debussyho, z Rimského-Korsakova a v mohutné rusky ukotvené závěrečné gradaci i mnohé z Musorgského.

Orchestre National du Capitole de Toulouse, před českým publikem letos debutující, provázejí skvělé reference, všichni ho známe ze zajímavých nahrávek francouzské hudby. Pravda ale je, že se kvůli Dvořákovi předvedl nevyrovnaně a že ani ve své doméně, v impresionistickém mistrovském díle, nepředvedl víc než pěkný výsledek. Rozhodně ne nezapomenutelný, přes všechna pěkná místa s harfami, flétnami a opalizujícími plochami. Z Debussyho Moře zůstal dojem jako ze zajímavé třívěté skladby, která by však mohla vyznít ještě mnohem rafinovaněji, jiskřivěji, svátečněji, moderněji.

Pták Ohnivák byl zejména díky finále s gradovanou typicky ruskou melodií dobrou tečkou za programem. Asi měl být i vhodným zakončením celého festivalu. Pokud Pražské jaro chápeme jako renomovanou přehlídku interpretačního umění, pak záměr vyšel jen lehce nadprůměrně, což je na takový festival málo. Dva přídavky z Bizetovy Carmen, pomalý a rychlý, dojem pak úplně zachránit nemohly. Orchestr z Toulouse takovou hudbu opravdu umí, asi jako Česká filharmonie Slovanské tance, ale v provedení byla stopa povrchnosti. Pověst a očekávání tento večer předběhly prozaičtější realitu.

Foto: Pražské jaro – Ivan Malý