„Nenarazili jsme zatím na jediný nápad, myšlenku nebo projekt, který by v Ostravě byl nerealizovatelný.“

„To, co má opravdovou cenu dělat, jsou díla, která opravdu mluví k otázkám stávající situace, ne toho, co vypadalo tak báječně před lety.“

„Nedovedu si představit sebe sama bez aktivního kontaktu, spolupráce a vzájemné výměny myšlenek s mladou generací.“

Petr Kotík je mimořádnou osobností soudobé hudby. Je skladatelem, dirigentem, flétnistou a také uměleckým ředitelem Ostravských dní, které se konají od roku 2001 každé dva roky. Ostravské dny jsou významnou kulturní událostí, na kterou se sjíždějí skladatelé, interpreti i posluchači z celého světa. Letošní festival se koná od 21. do 30. srpna a zazní na něm skladby českých i světových skladatelů stejně tak jako skladby rezidentů Institutu Ostravských dní. S Petrem Kotíkem jsme v rozhovoru otevřeli několik témat, které jdou za horizont jedné události a vybízí k zamyšlení.

Letos proběhne třinácté bienále festivalu Ostravské dny. Od prvního ročníku uplynulo téměř čtvrt století. To už je v dnešní rychle se měnící době poměrně dlouhá etapa. Proměnil se za tu dobu festival? Popřípadě jak?

Festival Ostravské dny se nijak neproměnil. Dalo by se spíše říct, že se vyvinul. Tak jako se organicky vyvíjí vše kolem nás, včetně nás samotných. A ta evoluce není jen výsledkem posunu uměleckého, ale též změnou podmínek, tedy možností. Ostravské dny jsou spjaty s Ostravou a ta se za posledních dvacet pět let změnila velmi radikálně; nikde jinde by něco jako Ostravské dny nevzniklo – na tom se shodují všichni, kdo Ostravu navštívili, ať už byli z Evropy, Ameriky nebo Asie.

Jaké unikátní možnosti nabízí festivalu dnešní Ostrava?

Krátce odpovědět na tuto otázku není možné, naznačím tedy jen některé aspekty odpovědi.

Obrovská rozloha města, která poskytuje velké možnosti, jak v tom najít schopné spolupracovníky, tak v možnostech různých produkcí – nenarazili jsme zatím na jediný nápad, myšlenku nebo projekt, který by v Ostravě byl nerealizovatelný – od koncertů pro tři orchestry nebo například opery Prometeo Luigiho Nona, která vyžadovala osm různě navýšených pódií, vyvýšeniny pro dva dirigenty, čtyři orchestry, sólisty, elektroniku a tak dále. Nebo další představení – hala, kde tanečníci s kaskadéry lítají vzduchem a musí dopadnout na pódium před dirigenty.

Areály továren a obřích výrobních linek, které si ve své šíři nezadají s velkými podniky ve Spojených státech, ovlivňují zřejmě mentalitu Ostravanů. Není zde malost a zapšklost malého českého prostředí. Tím nechci situaci idealizovat. Problémů v Ostravě je až nad hlavu. Řešení je ale vždy možné najít. A ještě jedna důležitá věc. V Ostravě není člověk obtěžován „památkami“. Tedy objekty, které jsou jakoby leštěny a stavěny na odiv. V „antikvárních“ místech (jako například Praha) to někdy vypadá, jako kdyby už vše bylo uděláno, a co se liší od minulosti, je na obtíž. V Ostravě chybí hordy nesnesitelných turistů se vším nánosem falešné komerce. Je tam možné dělat koncentrovaně věci jiné, než je zvykem.

Ostravské dny jsou zaměřeny na soudobou klasickou hudbu, která je avantgardní, experimentální i riskantní. Dokázal byste říct, jaká bude nejriskantnější skladba letošního festivalu?

Umělci, které potkáte na Ostravských dnech, ani neexperimentují, ani neriskují. Skladatelé a interpreti pracují tak, jak to nejlépe jde. Představa nějakého experimentu nebo rizika přichází obvykle ze strany těch, kteří se snaží napodobovat minulost, tedy už známé konvence, a když se setkají s něčím, co nikdy neslyšeli a neviděli, tak jim to připadá jako experiment nebo riziko.

S jakým vnitřním nastavením by měl přijít posluchač na Ostravské dny, aby si z návštěvy odnesl co nejvíce?

Pouze inteligentní posluchač, s dávkou zvědavosti, tedy s přístupem (a o to se nemusí vědomě starat): Už mám těch starých krámů dost, jsem zvědav, s čím se tam setkám, co mě „překvapí“. Jen takový posluchač si z festivalu odnese pocit, že se svět nezastavil před sto lety, tak jak si to představuje spousta úředníků, kteří řídí velké mainstreamové hudební instituce.

Co pro vás hraje roli při výběru skladeb, které na festivalu zazní?

Jak se vybírají skladby programu festivalu nebo i jednotlivých koncertů? To se děje různým způsobem a záleží vždy na konkrétní situaci. Skladby na festival nevybírám jen já; poslední dobou se počet mnou vybraných skladeb neustále zmenšuje. Ten proces je složitý a poměrně zdlouhavý, a hlavně je to proces kolektivní. Přirovnal bych to k plánu uvařit jídlo k večeři. Člověk má představu, ale další postup ovlivňují různé situace a možnosti. Co člověk zamýšlí, není vždy možné udělat, náhodou člověk narazí na něco nečekaného – jde kolem obchodu a vidí něco velice lákavého, co ho inspiruje. Tak tu představu trochu pozmění, i když se to může jevit jako nerealistické! Takový je asi proces tvorby festivalového programu. Co bych ale vyzdvihl, je nechuť plánovat daleko dopředu. Protože to, co má opravdovou cenu dělat a dát na program, jsou díla, která opravdu mluví k otázkám stávající situace, ne toho, co vypadalo tak báječně před lety.

Ještě bych chtěl podotknout: Když zveme skladatele – a vždy to souvisí s jejich přítomností na festivalu i Institutu –, ptám se jich, která skladba by pro ně měla největší význam, aby zazněla, a tu pak většinou zařadíme na program.

Jaké skladby byly objednané festivalem pro letošní ročník?

Slovo „objednávka“ úplně nesedí. Ostravské dny (neříkám to rád) mají k dispozici tak málo finančních prostředků, že se neustále potýkáme s vyrovnáním schodku. Komponovat bez možnosti skladbu provést, nedává ale žádný smysl; komponovat tak zvaně do šuplíku je výmyslem akademiků na školách. Naší nejdůležitější povinností je skladbu provést, a to tím nejlepším možným způsobem. Znamená to angažovat výborné hráče a dirigenty. Nové skladby pro Ostravské dny jsou dojednány v kombinaci návrhů z naší strany a nabídky ze strany skladatelů. Nejsou to tedy v pravém slova smyslu objednávky. Mít prostředky na skutečné objednávky, to by byla báječná věc, ale to bychom museli žít v jiné době. Na Ostravských dnech uslyšíme premiéry skladatelů, kteří vytvořili svá díla pro festival (někteří z nich, vzhledem k lepším podmínkám, své starší skladby překomponovali). Jsou to letos: Charles Ames, Petr Bakla, Christopher Butterfield, Ian Davis, Anna Heflin, Slavomír Hořínka, Martin Klusák, Bernhard Lang – ten pro Ostravské dny zkomponoval 40minutovou Game XXII pro tři orchestry –, Alex Mincek, Luboš Mrkvička, Jakub Rataj, Daniel Skála a Christian Wolff – letos zazní jedna z jeho největších skladeb, a to třívětý koncert pro violu, bicí nástroje a orchestr.

Na festivalu zazní také dvě vaše kompozice. Na koncertu ‚Orchestra Opening: Skladby pro tři orchestry‘ 24. srpna zazní vaše Variations (2003–05). Vy sám budete v tomto koncertu také jedním ze tří dirigentů. Jaké jsou v kompozici pro tři orchestry výzvy a možnosti z pohledu skladatele a jaké z pohledu dirigenta?

Přišel jsem k projektu kompozice pro tři orchestry díky objednávce Pražského jara uspořádat v roce 1999 koncert, kde by zazněly Stockhausenovy Gruppen pro tři orchestry. Poprvé jsem slyšel Gruppen v živém provedení dva roky předtím v Kolíně nad Rýnem. Pro Pražské jaro jsem se rozhodl postavit celý program skladeb pro tři orchestry (na rozdíl od koncertů, kde Stockhausen prezentoval Gruppen dvakrát). Vedle Gruppen zazněly v Praze též skladby pro tři orchestry od Earle Browna, Alvina Luciera (naše objednávka) a pozdně renesanční Canzone od Giovanniho Gabrieliho. Mimochodem, koncert byl měsíc dopředu vyprodán a Gruppen měly takový úspěch, že potlesk nebral konce. Když jsme se my tři dirigenti přišli uklonit podesáté, Zsolt Nagy, druhý dirigent zvolal: „Zahrajeme to ještě jednou jako přídavek!“ Ani jeden posluchač neodešel ze sálu… tolik k hudbě, která je pro spoustu „zasvěcených“ hudebníků nestravitelná. Tento koncert byl velmi významný. Bez něj by nevznikly Ostravské dny. A hned na počátku Ostravských dnů o dva roky později jsme začali s projektem kompozic pro tři orchestry. Vznikly skladby pro tři orchestry od Christiana Wolffa, Philla Niblocka, Olgy Neuwirth, Martina Smolky, a nakonec samozřejmě došlo i na mě. Variace jsou z roku 2005.

Provedení skladeb pro tři orchestry má dva základní požadavky. Vhodný prostor, ve kterém lze umístit tři pódia, jež obklopují publikum. A dalším úkolem je sestavit tým třech dirigentů. Jedná se totiž o jakési dirigentské trio, které musí jako trio fungovat – předávat si nástupy, nechat se vést, přesně chytit tempo, jiné než to, které dirigují ostatní a tak dále. To může být problém, protože dirigent je zvyklý vše vést sám a neohlížet se na někoho jiného. 

Říkáte, že bez koncertu pro tři orchestry na Pražském jaru v roce 1999 by nevznikly Ostravské dny. Mohl byste to vysvětlit?

Dovedete si představit, jak náročné tehdy bylo nastudovat koncert se třemi orchestry? To nešlo zvládnout ve standardním plánu několika málo orchestrálních zkoušek. V Ostravě jsme zkoušeli tři týdny a díky tomu jsem toto město poznal. Nápad vytvořit v Ostravě letní festival, podobný darmstadtskému, spadl jakoby z nebe. Realizovat ale tento nápad, to se podařilo díky velkému úspěchu pražskojarního koncertu. Do projektu se zapojil široký okruh osobností z Ostravy a Prahy a také ze zahraničí, což vedlo ke vzniku organizace Ostravského centra nové hudby. O dva roky později, v roce 2001, se konaly první Ostravské dny.

Dalším neobvyklým počinem bude opět Dlouhá noc, která bude probíhat v City Campusu Ostravské univerzity 29. srpna od páté hodiny večerní do jedné hodiny ranní dalšího dne. V čem je podle vás jiný zážitek z tříhodinového koncertu a z koncertu šestihodinového?

Dal bych vám příklad z americké náboženské sekty Shakers. Ti neměli bohoslužby, ale „schůze“ (meetings), které trvaly bez pauzy někdy až tři dny a tři noci. Tam mluvili, byli v transu, tancovali – z jejich tance pochází název Shakers – zpívali svoje originální písně a tak dále. Dveře byly otevřeny a kdokoliv mohl přijít je sledovat. A jeden takový návštěvník se jednoho ze Shakerů zeptal: proč tak dlouho, proč tolik hodin? A dostal báječnou odpověď: „Snažíme se usmířit se sami se sebou, se svými bližními a s Pánem Bohem. A to nejde udělat v krátké době.“

To je působivé přirovnání pro nás, kteří žijeme v dnešním „rychlém“ světě. Vlastně celý festival je jedním intenzivním zážitkem, pokud se jej člověk účastní po celou dobu. Nebo může přijít jen na jeden koncert…

Myslím, že svět kolem nás není ani rychlý, ani pomalý a na koncert tak zvané vážné hudby se nechodí ve spěchu nebo pro zábavu a člověk by se neměl dívat na hodinky, kdy to skončí. Pokud má někdo takové představy, tak přišel na špatné místo. Koncertní hudba, nesprávně nazývaná „klasická“, je prostředkem k určitému druhu meditace a tu nelze vyvolat během několika minut (podobně jako u Shakerů). Zábavu lze vyhledat jinde.

Během Dlouhé noci zazní vaše skladba Ariane. Můžete zde o ní něco krátce říct?

V 90. letech hrála v S.E.M. Ensemble francouzská violoncellistka Ariane Lallemand. V roce 2001 se rozhodla vrátit se do Francie a uspořádala v New Yorku sólový koncert na rozloučenou. Požádala mě tehdy o skladbu, kterou by zařadila na program. Tak vznikla Sonáta pro violoncello a klavír Ariane. Skladbu jsem narychlo zkomponoval a hned po koncertě na ni prakticky zapomněl. Až nedávno ji Hana Dohnálková zařadila na program koncertu řady soudobé hudby, pořádanou orchestrem Prague Philharmonia v Praze. (Reflexi tohoto koncertu čtěte ZDE.) Překvapilo mě to. Když jsem konečně noty našel, uvědomil jsem si, že skladba vyžaduje ještě spoustu práce. Použil jsem tedy materiál z roku 2001, spojil ho s nově složenými částmi a skladbu přejmenoval na Ariane. Dokončil jsem ji 18. dubna 2024 a premiéra v New Yorku byla o deset dní později. V Praze se Ariane hrála na koncertu Prague Philharmonia v lednu 2025. Teď zazní znovu na Ostravských dnech 29. srpna.

Součástí festivalu Ostravské dny je také třítýdenní Institut, během kterého vybraní rezidenti-studenti navštěvují přednášky, individuální lekce, workshopy a semináře. Zároveň jsou u nácviku svých skladeb, které zazní na festivalu. Ze své zkušenosti mohu říct, že Institut Ostravských dní je pro začínající skladatele intenzivním, inspirativním a profesně velmi obohacujícím časem. Letos je mezi rezidenty oproti předchozím ročníkům poměrně velké množství studentů z České republiky a ze Slovenska. Máte z toho radost?

„Radost“ je nevhodný výraz. Rezidenti-studenti Ostravských dnů jsou nedílnou součástí celých Ostravských dnů. Dalo by se říct, že vytváříme prostředí, ne učiliště. Nikoho programově nevyučujeme, každý má ale možnost se spoustu věcí naučit. A to platí jak pro mladé začínající skladatele a interprety, tak pro nás, starší zkušenější kolegy. Namísto radosti bych řekl, že jsem s výběrem rezidentů spokojen. Spoustu věcí jsem od nich získal a naučil se. Také neděláme rozdíly mezi studenty z České republiky nebo odjinud, ať přijedou třeba z Austrálie, Jižní Afriky nebo z Českých Budějovic. Na Ostravských dnech se mluví pouze anglicky, a tak je někdy dokonce těžké poznat, odkud kdo je.

Prostředím Institutu Ostravských dní prošla za ta léta velká řada studentů-rezidentů z celého světa. Zmiňujete, že se na Institutu mluví anglicky, a tak není možné poznat podle řeči, kdo odkud je. Je možné něco o jejich národnosti poznat z jejich hudby?

Není. Asi tak, jak nelze rozeznat národnost dle značky tenisek, které kdo nosí, nebo jazyka, kterým kdo mluví. A myslím, že to není ani nutné. Národnost není důležitá až do té doby, kdy někoho poznáte osobně. Pak se ale jedná o něco širšího než čistou „národnost“. Co to vlastně ta národnost je? Snad ne to, proboha, co nám vnucují některé politické strany a vlády?

Spojila bych to s věcmi, se kterými jsme se často setkávali, které nás formovaly a které jsou nám do jisté míry vlastní a mají potenciál nás spojovat s větší skupinou lidí. Ať už se jedná například o náš mateřský jazyk, který má svou zvukovost, nebo geografickými podmínkami země – její rozlehlostí, členitostí, klimatem –, ve které jsme vyrůstali, či záležitostmi kultury v nejobecnějším slova smyslu (včetně tradiční hudby nebo její absence). Zajímá mě, jestli se vám zdá, že se něco z toho promítá do tvorby skladatelů Institutu, a tím vlastně skladatelů obecně.

To, o čem se zmiňujete, prožíváme všichni a každý trochu jinak. A je to něco tak individuálního, že není dobře to generalizovat. Jakou národnost mají mladí lidé, jejichž prarodiče přišli před čtyřiceti lety z Vietnamu – tedy třetí generace přistěhovalců – a jejichž mateřštinou je dnes čeština? Jaké národnosti byla moje matka, která i když se narodila v Praze, měla jen německé školy (jako dalších tři sta tisíc pražských Němců)? Když v osmnácti letech začala mít vážnou známost s mým otcem a on ji bral do divadla E. F. Buriana, tak jí musel překládat. Já už matku pamatuju jako perfektně mluvící Češku, bez jakéhokoli akcentu. Osobně cítím odpor ke každé formě nacionalismu. 

Co jste se od rezidentů Institutu naučil vy?

Těžko to přímo popsat, protože člověk se učí pořád, tedy získává znalosti a zkušenosti každou chvilku. Jen bych chtěl podotknout, že si nedovedu představit sebe sama bez aktivního kontaktu, spolupráce a vzájemné výměny myšlenek s mladou generací. A to nejen se „studenty“. Co to v hudební kompozici vlastně je být studentem? Kdy byl nebo přestal být Beethoven nebo Mozart studentem? Například, právě v Ostravě na koncertech jsem pochopil jádro vztahu publika k nové hudbě v tom, jak reagovala ta nejmladší generace posluchačů na velmi náročné skladby – ty, které jsou dle konvenčního názoru nestravitelné.

Facebook X E-mail WhatsApp