„Když bojuji se stresem, opakuji si, že nic horšího, než že si divadlo dosadí někoho jiného, se stát nemůže.“

„Francouzské režie rády šokují, ale pro Francouze bude vždy na prvním místě krása.“

„Dle mého názoru je Marco Armiliato spolu s Antoniem Pappanem nejdůležitější operní dirigent naší doby!“

Je pro nás pokaždé velkým potěšením, když vidíme, že se talentovaný český pěvec či hudebník prosazuje v zahraničí. Uznání místního publika je již v dnešní globalizované době nedostačující a sláva umělců, kteří usínají na vavřínech domácí obliby, brzy pohasíná. Jedním z těch, kterým daří drát se stále výše, je tenorista Petra Nekoranec. Letos oslavil své dvaatřicáté narozeniny; časy, kdy jako mladíček ohromoval svou bezprostředností jako Vašek v Prodance Dětské opery Praha jsou dávno pryč… Zároveň je potěšující, že možnost ho slyšet u nás máme relativně často, jen v této sezóně vystupuje v sedmi operách v Národním divadle, na začátku listopadu debutoval v roli Rodolfa v Bohémě. A právě dnes zpívá pod dirigentem Marcem Armiliatem při další produkci pod značkou Nachtigall Artists.

„Rodolfo je role, po které jsou toužil od doby, kdy jsem začal zpívat. Byl to můj malý vnitřní sen, a když ta nabídka konečně přišla, neměl jsem pocit, že jsem na ni připraven, což jsem ale neměl nikdy, když jsem byl ve své kariéře postaven před nějaký milník. Každopádně ale příležitost mi byla dána a já se jí chopil. Bylo to lákavé, ale především to pro mě byla příležitost růst. Kdybych stále zpíval jen Rossiniho, tak se nikam neposunu, nic nového se nenaučím. A člověk také nesmí podléhat stresu z nových věcí. Já si pokaždé opakuji, že nic horšího, než že by si divadlo dosadí někoho jiného se stát nemůže,“ vyznává se Petr nadšeně ze svého nového závazku ve zlaté kapličce. Tento rok mu ale přinesl mnoho dalších závazků a debutů, hned 4. ledna vystoupil na oficiálním zahájení Roku české hudby v zahraničí, konkrétně v Grand Ballroom v historické Bohemian National Hall na newyorském Manhattanu. Za doprovodu rusko-uzbecké pianistky Valerie Poluniny přednesl písně čtyř českých klasiků Smetany, Dvořáka, Martinů a Janáčka, včetně téměř kompletního cyklu Zápisník zmizelého. Ten ho ostatně provází celým rokem. 

Proč právě tento cyklus? Přece jen bývá nahráván poměrně často…

Zápisník je podle mě písňový cyklus světového formátu srovnatelný s těmi největšími světovými díly této literatury. Je to můj osobní projekt, který jsem si „vydupal“. Byl jsem hnán vnitřním pocitem, že ho musím nazpívat. Sice byl již nahrán mnohokrát, ale já měl pocit, že žádná nahrávka nemá prostotu, kterou si ta skladba žádá. Chtěl jsem do ní otisknout svou slovensko-moravskou duši.

Téměř celý únor jste strávil v Toulouse. Jaké byly vaše tamní závazky?

V Opéra National du Capitole v Toulouse jsem ztvárnil roli Abraceho v novém nastudování Mozartova Idomenea. Režie se rozhodla zahrnout i dvě árie (Se il tue duol ve druhém dějství a scénu v posledním dějství Se colà ne‘ fati è scritto, jemuž předchází recitativ Sventurata Sidon!), které se obvykle vynechávají. Díky tomu jsem měl možnost se přiučit něčemu novému a také dodat své postavě nový a širší rozměr. Skvělým zážitkem byl i recitál s Vincenzem Scalerou. 

……………….

Na koncertním pódiu v Toulouse Petr vystoupil v recitálu s Vincenzem Scalerou, dvorním klavíristou Juana Diega Flóreze a hlasovým poradcem při milánské La Scale. Na tomto koncertu vzal posluchače na báječnou hudební cestu napříč Evropou v dílech Ottorina Respighiho, Franze Liszta, Edvarda Griega, Carla Leopolda Sjöberga, Reynaldo Hahna, Claude Debussyho, Gabriela Fauré, Iaina Bella, Sergeje Rachmaninova a samozřejmě zazněly i české písně od Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Petr Nekoranec, který plynně hovoří šesti jazyky, si takovou evropskou pouť může dovolit, což ostatně vyzvedla i kritika.

…………….

Zásadní pro vás již druhým rokem je titulní role v opeře David a Jonathan, kterou napsal francouzský barokní skladatel Marc-Antoine Charpentier. Povězte nám o ní něco. 

Operu jsme nastudovali v Théâtre de Caen, od začátku minulé sezóny s ní postupně podnikáme turné po divadlech ve Francii, Lucembursku a Španělsku. Je to mimořádně krásná barokní opera s velice působivou scénou i kostýmy. Vrcholem letošního turné bylo hostování v Théâtre des Champs-Élysées v Paříži, kde jsem měl díky tomu šanci debutovat. Ještě máme v plánu několik prosincových vystoupení v Cannes a Lyonu. Turné zakončíme začátkem roku v Lille, kde bude pořízena nahrávka.

Je nějaká šance, že představení uvidí i diváci u nás?

To bohužel není úplně tak na mě. Ale myslím, že by se pražskému nebo brněnskému publiku moc líbila.

Velikou část léta jste strávil na festivalu v Aix-en-Provence, podělte se o své zážitky.

Tam bylo opravdu krásně a musím říct, že to pro mě mimo hezké práce byl i skvělý letní relax. Vzal jsem s sebou i svého yorkshira a oba jsme si to užili. Tamní festival byl založen v roce 1948 jako festival staré hudby. Postupně se jeho záběr rozrostl přes hudbu romantickou až k současné, nicméně si udržuje i původní dramaturgickou linii, v níž jsme vystupovali v celkem pěti představeních Monteverdiho opery Návrat Odysea do vlasti – zpíval jsem dvojroli Pisandra a Feacia II. Za zmínku stojí, že orchestrální část opery se ujal slavný orchestr hrající na dobové nástroje Capella Mediterranea.

Máte rád starou hudbu? Chcete se jí věnovat i v budoucnu?

V baroku je plno krásné hudby, kterou veřejnost nezná. Mnoho skladeb je naprosto nadčasových; skladatelé jako Rameau a Charpentier byli géniové pracující s neobvyklými tématy, na tehdejší a vlastně i dnešní dobu. Barokní hudbě se rozhodně chci ještě pár let věnovat, ale myslím, že nikdy nebude základním kamenem mého repertoáru. Ještě před dvěma lety by mě ani nenapadlo, že záhy budu zpívat haute-contre tenor, což primární francouzský tenorový hlas, který vyžaduje specifické barvení hlasu během zpívání, což jsem uplatnil zejména v opeře David a Jonathan. 

…………….

Na konci léta Petr Nekoranec debutoval ve Varšavské opeře, v rámci festivalu Chopin a jeho Evropa se tam ujal role Štefana v opeře Strašidelný zámek polského skladatele Stanislawa Moniuszka. Z představení vznikla i nahrávka. „Petr Nekoranec mě překvapil svou výslovností a porozuměním polskému jazyku. Zpívat v polštině není vůbec nic jednoduchého a Petr se na roli připravil znamenitě,“ říká Mariusz Kwiecień, který mu s přípravou pomáhal. Další velikou šancí a výzvou byl 12. listopad, kdy jeho manažerce zazvonil telefon z Berlínské státní opery. Amitai Pati (mimochodem mladší bratr Pene Patiho) onemocněl a opera hledá rychlý záskok do nové inscenace Gounodova Romea a Julie. 

…………….

To je příležitost, která se neodmítá, předpokládám…

Ano, je to výzva, na kterou jsem již delší domu čekal. Ihned jsem se vydal na cestu a v Berlíně jsem debutoval jeden den po telefonátu. Velikou výhodou bylo, že s touto rolí mám bohaté zkušenosti z Prahy. 

Měl jste úspěch? Zůstalo u jednoho vystoupení?

Debut to byl úspěšný, intendant i casting manažer byli spokojení a po šesti dnech nám zavolali znovu, abych dozpíval zbytek představení – celkem čtyři. Dokonce jsem zachytil signály, že by naše spolupráce mohla pokračovat, ale jsem pověrčivý člověk, dokud nebude podepsána smlouva, vůbec o tom nechci mluvit.

Berlínský Romeo a Julie je zasazen do současnosti s tím, že Kapuletové jsou chudá rodina žijící pouličním životem, kdežto Montekové jsou zámožný rod. Jaký vnímáte režijní aktualizace oper? Liší se nějak podle zemí, kde jste letos vystupoval?

Pokud se dají nějak kategorizovat režijní přístupy v opeře, pak německý přístup stroze je moderní a vždy lehce šokující – německá divadla jsou tím pověstná. Francie také ráda šokuje, ale pro Francouze bude vždy na prvním místě krása. Italové si zase potrpí na tradici. Praha má od všeho trochu. Vlastně se v Praze cítím nejvíce uvolněný.

Máte opravdu nabitý program, předpokládám, že to dost negativně ovlivňuje vás soukromý život…

Tohle je ale něco, co musíme jako umělci přijmout a přijmout to musí i naše okolí. Pokud se tomu budeme nějakým způsobem bránit, bude to utrpení pro všechny. Navíc se mi dost těžko kategorizuje, co je soukromý život a co je pracovní, protože opera je nedílnou součástí mého života. Nepovažuji ji za práci, od níž bych zbytek života odděloval.

Přesto se asi bez domácí podpory neobejdete – emoční i organizační…

Rozhodně ne. Zejména oceňuji práci a oddanost své agentky Aleny Kunertové, které přezdívám principálka. Stará se o mne a hlídá mne (smích) už dvanáct let a je mi k dispozici na telefonu čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Když jsem přijel do Prahy, ujala se mě a byla mi druhou maminkou. Za ta léta je náš vztah více než jen o agentovi a umělci. Pokaždé, když se mi něco zásadního stane, volám nejprve jí. 

Jak se zabavujete, když zrovna nezpíváte a necestujete? 

Jsem ve věku, kdy dostávám nabídky na repertoár, který neznám, a proto většinu volného času ležím v partiturách. Ale samozřejmě si rád zajdu zacvičit nebo do sauny trochu vypnout a potrénovat tělo a také moc rád vařím. Nedávno jsme si do své malé rodiny pořídili ke stárnoucímu yorkshirovi ještě miminko zlatého retrievera, takže pravidelné procházky mám zajištěné.

Dnes vystoupíte ve Smetanově síni Obecního domu jako Ernesto v poloscénickém provedení Donizettiho opery Don Pasquale pod taktovkou slavného Marca Armiliata. Tuto roli jste poprvé zpíval v roce 2018 ve Stuttgartu… 

Byl to můj třetí debut v tomto operním domě a byl úplně nejlepší. Odehrál se uprostřed vleklé nemoci, kvůli které jsem neměl ani jednu zkoušku, hned jak mi bylo lépe jsem naskočil do jedoucího vlaku. Kolegy i scénu jsem poprvé viděl až při samotném představení, byl to neskutečný adrenalin, ale já si to vlastně hrozně užíval, hudba v opeře je veselá a originální a člověk se rozhodně nenudí.

Jak moc klíčová je pro kariéru operního pěvce spolupráce s Marcem Armiliatem? 

Byl to pro mě další naprosto zásadní milník. Dle mého názoru je maestro Armiliato (rozhovor čtěte ZDE) spolu s Antoniem Pappanem nejdůležitější operní dirigent naší doby! Že přijel dělat operu do Prahy je sama o sobě veliká událost a že na tom můžu participovat, je pro mě nesmírná čest.

Vrátíme se na začátek rozhovoru, kdy jsme se bavili o Janáčkově Zápisníku. V prosinci vás čeká premiéra před českým publikem…

Ano, 18. prosince na Novoměstské radnici v Praze ho zazpívám spolu s čerstvou držitelkou International Opera Awards, mezzosopranistkou Arnheiður Eiríksdóttir, a klavíristou Ivem Kahánkem. Jsem rád, že Ivo podal pomocnou ruku a že se Addě podařilo se přetransformovat z Islanďanky ve slovanskou Zefku, je to patrné i z nahrávky. V této sestavě jsme věc nahráli a také ji předvedeme na koncertu s názvem Nejen Janáček. Nahrávka bude ke stažení na streamovacích platformách, CD vyjde začátkem roku 2025.

Povězte nám ještě o svých plánech na příští rok…

V Národním divadle budu opět vystupovat jako Rodolfo, Nemorino, Don Ottavio, Tamino, Hrabě Almaviva nebo Peppe. Na jaře se vracím do Brna, spolu s Filharmonií Brno budu dělat Haydnovo Stvoření a na konci sezóny tam ztvárním roli Pastýře ve velkolepé opeře Karola Szymanowského Král Roger. 19. července vystoupím na velkém open air koncertu v rodné Polné spolu se sopranistkou Mirjam Mesak, barytonistou Mattiou Olivierim, orchestrem Prague Philharmonia a Rastislavem Štúrem. V zahraničí mě čeká jednak důležitý debut v Austrálii, konkrétně v Brisbane, kde v březnu vystoupím jako Don Ramiro v Rossiniho Popelce, a ve stejném měsíci další debut s Filharmonií Los Angeles. Těch plánů na příští rok je daleko více, ale nechci mluvit o těch, které nemám stoprocentně potvrzené. Na rok 2025 se už teď strašně moc těším!