„Program se zaměřil na co největší a příkré stylové kontrasty a nenechal posluchače ani chvíli v klidu.“

„Velký holandský mistr a patrně největší skladatel varhanní hudby před Bachem, Jan Pieterszoon Sweelinck, se k naší škodě vyskytuje na koncertech méně než málo.“

„Výběr ze symfonie Louise Vierna interpretka zvládla brilantně a postarala se o úspěšný závěr svého vystoupení.“

Jako náhrada za belgického varhaníka Johana Hermanse vystoupila na třetím koncertě festivalu u Jakuba mladá absolventka JAMU Petra Kujalová, která dále pokračuje v doktorském studiu. Absolvovala také roční stáž na Hudební akademii ve Štrasburku a nyní už druhý rok studuje na Regionální konzervatoři v Paříži u Christopha Mantouxe. Vedla si zdatně. Projevila se při svém vystoupení jako muzikální a technicky velmi dobře vybavená varhanice s jasným názorem na interpretaci skladeb, které dokázala na velký jakubský nástroj a v krásné chrámové akustice velmi dobře realizovat.

Její program se zaměřil na co největší a příkré stylové kontrasty a nenechal posluchače ani chvíli v klidu. Zahájila obligátním Bachem, jeho Toccatou d moll BWV 538, někdy zvanou „dorská“. Přestože skladba vznikla až v lipském období, tvoří s mnohem mladší fugou monumentální celek, o který se Kujalová ochudila. Takto samotná a krátká Toccata působila trochu torzovitě a projevila se na ní určitá hráčská nervozita začátku koncertu.

Prudkým řezem zazněla následující lyrická a meditativní „Visutá zahrada“ velké naděje francouzské hudby Jehana Alaina, předčasně zemřelého za druhé světové války. Zde Kujalová trochu podcenila zvukově začátek skladby při úplně zavřených žaluziích manuálu. Naštěstí u Jakuba kamera přenáší varhaníkovu hru na obrazovku dole v chrámové lodi. Bylo sice vidět, že celá první fráze skladby se hraje, ale zvuk k posluchačům nedolétl. Celkový lyrický charakter dílka byl dodržen, ale vzhledem ke skladatelovým registračním pokynům zněla Visutá zahrada málo barevně a přidušeně. Škoda, protože jakubský nástroj právě pro oblast francouzské hudby nabízí nepřeberné možnosti.

Opět ostrým řezem z třicátých let 20. století koncert pokračoval do času okolo začátku 17. století. Velký holandský mistr z Amsterdamu a patrně největší skladatel varhanní hudby před Bachem, Jan Pieterszoon Sweelinck, napsal mnoho děl pro klávesové nástroje a mezi nimi řadu ricercarů, zamýšlených spíš pro varhany. Jedná se o podivuhodné monotematické skladby, kde téma je stále novými kontrapunkty v ostatních hlasech obohacováno pohybem od spíš „vokálního“ začátku do brilantních rychlých instrumentálních pasáží. Hudební výstavba Sweelinckových ricercarů je obdivuhodně důsledná. Petra Kujalová vystavěla svou interpretaci od principálového zvuku začátku stupňováním až k mixturovému plenu v závěru velmi promyšleně. Při výrazné sebekontrole projevila znamenitý smysl pro architekturu skladby. Kontrapunktické hlasy zněly velmi zřetelně a hrála s velkým pochopením a chutí. Postarala se tak obecenstvu o silný zážitek.

Od Sweelincka jsme byli dále přesunuti až do 20. století na Kavkaz. Rodákem z Tbilisi byl arménský skladatel Mikael Tariverdijev (1931–1996), vystudovaný v Jerevanu, autor hudby k mnoha sovětským filmům. Napsal také tři koncerty a deset chorálů pro varhany a na jeho počest je pořádána mezinárodní varhanní soutěž v Kaliningradu. Jeho Basso ostinato je kompozicí na chromatické téma, exponované na začátku v basu v pedále nad prodlevou, stupňované do závěrečného plena a interpretkou spolehlivě zahrané.

U francouzských varhanních symfonií se nejedná ve skutečnosti o sevřené symfonické útvary s úzkými vazbami mezi jednotlivými větami, ale o volnější formu suitovou, u které je možno pro koncertní potřebu vyčlenit jednotlivé věty a libovolně je sestavit v nový celek. I Petra Kujalová postupovala stejnou cestou. Ze šestivěté Čtvrté symfonie g moll Louise Vierna z roku 1914 zvolila věty tři: Allegro, střední Romanci a brilantní Final. Na rozdíl od předcházejících tří autorových symfonií, melodicky a harmonicky přístupnějších, se zde jedná o daleko složitější kompoziční útvar s přemírou chromatických postupů. Interpretka zvládla její nemalé technické požadavky brilantně a postarala se o úspěšný závěr svého vystoupení.

Jako přídavek zazněla půvabná volná věta ze Sonáty d moll německého romantika Gustava Merkela pro čtyři ruce a čtyři nohy a právě tak půvabně a s chutí zahraná za spoluúčinkování registrátorky Ivany Michalovičové. Bylo to vlídné pohlazení na dobrou noc.

Foto: Zdeněk Chrapek