„Žižkovské improvizování si ‚vzalo na paškál‘ díla českých barokních skladatelů.“

„K úsměvné dokonalosti byla dotažena divákova dezorientace v programu.“

„Mohla vznikat otázka, kde začíná a kde končí improvizování.“

Soubor Musica Florea, tuzemský průkopník tak zvané historicky poučené interpretace skladeb starších slohových období, vystoupil v Atriu Žižkov a právě znalost dřívějších provozovacích technik se stala gró koncertního pořadu. 3. března sedmička muzikantů vystoupila opět pod imaginární taktovkou violoncellisty a uměleckého vedoucího Marka Štryncla a představila hudbu doby barokní v o něco jiném světle, než jsme už zvyklí.

Koncert Hudební improvizování 17. století je v rámci letošního cyklu Musica Florea Bohemia programem, který přijde na řadu celkem dokonce šestkrát. Po karlovarském provedení předchozího dne a kutnohorském hned v úterý 4. března bude posléze k slyšení také v květnu v Hradišti u Nasavrk a Nymburku, navíc ještě v červenci v Teplicích. Ostatní projekty v rámci sezony tělesa zazní nejvýše dvakrát. Zdá se, že umělci improvizují rádi. Není divu! Dělají to skvěle.

Žižkovské improvizování si „vzalo na paškál“ díla českých barokních skladatelů Heinricha Ignaze Franze Bibera (rodák ze Stráže pod Ralskem), Gottfrieda Fingera (rodák z Olomouce), Václava Karla Holana Rovenského (který působil v Rovensku pod Troskami) a Adama Michny z Otradovic (rodák z Jindřichova Hradce), přičemž zvolené jejich opusy nepovažuju za nutné dlouze zmiňovat a vyjmenovávat, protože názvy by řekly jen málo a zvuková výslednice byla u všech autorů v podstatě obdobná. Pouze sdělím, že od Michny zazněla dokonce známá koleda Toto malé děťátko a od Rovenského dvě písně Z nebe jest vyšel a Maria, dej dovolení. Zde raději ujistím, že vokální umění k dispozici nebylo – veškerý repertoár zazněl v instrumentální podobě.

Soubor Musica Florea protentokrát tvořilo všeho všudy sedm muzikantů, dvojici houslí zastali velmi fundovaně Jiří Sycha a Magdalena Malá, na violu da gamba nenápadně spolehlivě hrála Mélusine de Pas, právem osvědčeným kontrabasistou byl Ondřej Štajnochr, bicí nástroje velmi citlivě rozezníval Jakub Eben, Filip Dvořák obsluhoval varhanní pozitiv s nápadnou erudicí a Marek Štryncl se vedle svého nejčastějšího violoncella a udávání temp příkladně a se zápalem staral také o rezonanci barokní kytary.

Umělci prokázali – na to, že mělo jít o improvizování – velkou dávku sehranosti a obdivuhodné mi přišlo zejména vzájemné porozumění ve švech skladeb, kdy rytmické zlomy snad vždy vyšly na výbornou; nové tempo nastoupilo bez váhání a delšího usazování se. Diváci měli možnost slyšet barokní hudbu zase v jiné fazóně a rozšířit si obzory o tom, co ještě vlastně spadá do dobové zvukovosti. Jako výrazně muzikální se projevili všichni členové hudebního uskupení, přičemž všem (včetně kontrabasu) bylo svěřeno alespoň krátké sólo. Z mého pohledu hlavně právě tato sóla přinášela přidanou hodnotu a neslýchanou souzvukovou poetiku. Do určité míry si umělci pohráli také s prostorovou dispozicí.

Značně v souladu s konceptem večera ve smyslu nepřipraveného řešení nastalých situací bylo i Štrynclovo slovní provádění koncertním večerem. Může se to jevit jako malichernost, ale k až úsměvné dokonalosti byla dotažena divákova dezorientace v programu jednotlivých hraných čísel; grafické vyhotovení, kdy člověk přemýšlel, co je výpis jednotlivých vět a co už název další skladby, nepřispělo. Navíc obecenstvo slyšelo jeden kus na rámec, přičemž pořadí jednotlivých čísel ani náznakem neodpovídalo zmínce v obdrženém písemném prospektu. Improvizující umělci navíc mezi většinou kompozic přecházeli bez větších předělů stylem attacca a leckterý opus byl nezmíněně vícevětý. No… výsledkem bylo, že publikum nemělo šanci registrovat, kde přesně se umělci právě nacházejí, a muselo se spokojit s informací, že zrovna tvoří nad tématy nejspíš třeba Biberovými, která se během večera vyskytovala nejhojněji. Dezorientace vede k netrpělivosti, netrpělivost ke snížené pozornosti, snížená pozornost k pošramocenému zážitku. Připadá mi to škoda, když se fenoménu dalo vcelku snadno vyhnout.

Roztomilým prvkem se pak stalo, že v jednu chvíli museli improvizovat v daném případě značně nechtěně a pro ně asi nepříjemně pan vedoucí s panem varhaníkem, když došlo k poruše a pozitiv ne a ne opustit „myšlenku“ rozeznívání jedné konkrétní píšťaly. Ve vzduchu zkrátka visel konstantní vysoký tón a bylo nutné mu „utnout tipec“. To se nakonec po nedlouhé době podařilo a koncert mohl utěšeně pokračovat a nikdo z přibližné osmdesátky přítomných se jistě ani nezlobil, protože šlo vlastně o zajímavé zpestření dobře konvenující tématu improvizace i typické domácí atmosféře koncertů se značkou Musica Florea.

Výsledný dojem z večera jistě vznikl veskrze příjemný, byť vedle složitějšího následování jednotlivých čísel mohla vznikat také otázka, kde vlastně začíná a kde končí improvizování. Drtivá většina publika jistě většinu skladeb neznala, tudíž rozlišit co je uchopený materiál a co už jeho dotvářená, upravovaná a jinak pozvedaná nadstavba muselo činit potíže. A k vlastní improvizaci – vlastně nebylo jasné, co z ozdob a dalších modifikací je vysloveně momentální inspirace umělců a co je improvizace tak zvaně „vypsaná“, tzn. předpřipravená. Poučný aspekt, který byl vlastně jedním ze základů vystoupení, tedy zjistit, jak všelijak může vypadat improvizace a jak daleko od předlohy v baroku mohla zajít, tím ztrácel na síle. A posluchač se tak často musel spokojit s vlastním poslechem izolovaným od jakéhokoli historického naučení. Provedení ve výsledku docela výrazně sklouzávalo ke „hře na efekt“. Summa summarum: Z hlediska celku sice trošku nedotažené, ale jinak pěkné, muzikální, temperamentní, místy „čechomorovsky“ strhující.

Foto: Adam Rojko

Facebook X E-mail WhatsApp