„Houslový koncert Glazunova není jednoduché nastudovat a kvůli neustálým tempovým a agogickým změnám ani provést.“ 

„Sólista disponoval velmi rychlým, intenzivním vibratem, které uplatňoval i ve slabých dynamikách.“

„Chuhei Iwasaki dirigoval Dvořákovu symfonii zpaměti.“

Přestože orchestr Plzeňské filharmonie čeká do konce června ještě jeden projekt, to open-air koncert na zámku Křimice, oficiálně se se svými abonenty a posluchači rozloučil v rámci závěrečného koncertu řady Platina ve Velkém sále Měšťanské Besedy v Plzni. Přestože byl dlouhodobě naplánován jiný program a jiný sólista večera, program, který zazněl, nebyl  žádnou improvizací a posluchače zvedl ze židlí.

Plzeňská filharmonie měla v plánu původně pozvat Josefa Špačka jako sólistu ve Dvořákově Houslovém koncertu, ale pravděpodobně vzhledem ke změnám v jeho koncertním plánu měl management orchestru dostatečný čas připravit adekvátní náhradu vynikajícího českého houslisty. Stal se jím teprve devatenáctiletý Andrea Cicalese, původem Ital, který nyní studuje na Vysoké hudební škole v Karlsruhe. Přes jeho mládí je již angažován k vystoupením nejen v Evropě, ale i v USA. Dle slov ředitelky orchestru Lenky Kavalové na závěrečném rautu bylo pozvání mladého vynikajícího sólisty dobrou volbou. Přestože si pro své vystoupení vybral z pochopitelných důvodů houslový koncert, který má ve svém repertoáru, nakonec i tato změna se stala pro posluchače zcela zaplněného sálu zajímavá. Po úvodních děkovných slovech ředitelky orchestru, radní pro kulturu a náměstka hejtmana Plzeňského kraje totiž zazněl na českých pódiích pro svou náročnost zřídkakdy uváděný Houslový koncert a moll, op. 82 Alexandera Glazunova.

Pokud si dobře pamatuji, v Plzni zazněl tento koncert pravděpodobně naposledy při provedení Orchestrem opery Divadla Josefa Kajetána Tyla a sólistkou Janou Novákovou 21. listopadu 1999 ve Velkém divadle při tehdejší koncertní řadě divadelního orchestru. Dílo, které je poměrně nedlouhé a je zkomponováno v nepřerušeném proudu hudby není jednoduché nastudovat a kvůli neustálým tempovým a agogickým změnám ani provést. 

Plzeňské provedení Filharmonie s jejím šéfdirigentem Chuheiem Iwasakim bylo vynikající. Srozumitelně a logicky hrajícího sólistu Andreu Cicaleseho sledoval dirigent a orchestr bez problémů se souhrou, logicky jej v gradacích podporoval a ani při jeho velmi dynamicky plastické hře, zasahující až do niterných slabých dynamik, jej nepřekrýval. A to měl orchestr Plzeňské filharmonie před pouhým týdnem v rámci abonentní řady Diamant za sebou náročné nastudování programu výhradně z díla Richarda Strausse. Sólista, který se v Plzni představil poprvé a jistě ne naposledy, disponoval velmi rychlým, intenzivním vibratem, které uplatňoval i ve slabých dynamikách. Hrál velmi jistě, zrychloval i na místech, kde by jiní, technicky méně vybavení houslisté mohli jít dopředu jen stěží. Bezproblémově se mu ozývaly i flažolety v samotném závěru díla. Protože dílo znám osobně velmi dobře ze strany hráče klavírního výtahu, vím, jak složité je docílit vynikající souhry sólisty a obsazením poměrně exponovaného orchestru (přítomna je i harfa, pikola). Orchestr nezklamal ani v barevné interpretaci četných změn tónin. Ze sól jednotlivých nástrojů zazářila zejména první flétna (Jakub Klögner) v imitacích houslového sóla v šestnáctinovém pohybu před kadencí ve třetí větě a precizně vyznělo téma čtvrté věty v obou trubkách (Martin Chodl, Martin Smutný). 

Sólista po dlouhotrvajícím potlesku anglicky poděkoval za příležitost si zahrát s takovým orchestrem, jakým je Plzeňská filharmonie. Uvedl také přídavek, „malou melodii ze své země“ Fenesta ca lucive, neapolskou píseň, kterou provedl ve spolupráci s několika hráči vrchních smyčců orchestru.  

Ve druhé polovině večera zazněla Osmá symfonie G dur, op. 88 Antonína Dvořáka. Z interpretace díla, které napsal Dvořák jako již zralý skladatel, přenesl dirigent a orchestr na posluchače v sálu obrovskou pozitivní energii. Chuhei Iwasaki dirigoval celé dílo zpaměti a navíc je měl nastudované v detailech, jež vynikajícím způsobem hrajícímu orchestru předal. Skvěle tak vyznělo fugato v provedení první věty, zazářilo sólo koncertního mistra orchestru Olgy Alicji Osmolińské, velmi plasticky až do úžasných pianissim přiměl dirigent hrát v úvodu druhé věty smyčce. Třetí větu, jakýsi valčík, pojal velmi elegantně. Skvěle zaznělo téma finále v trubkách, neméně dobře, jako se ve třetí větě uplatnila skupina vrchních smyčců při nesení tématického materiálu se ve finále uplatnila violoncella a kontrabasy. Dirigent také logicky přidal ve finále k notovému zápisu ve dvou místech před předepsaným fortissimem na čtyřech taktech osminových not skvěle provedená crescenda, čímž dopomohl zdravému vyznění jednotlivých vrcholů. Závěrečné più animato zaznělo v podání orchestru Plzeňské filharmonie opravdu jásavě a vítězně.

Japonský dirigent, téměř při každé své verbální komunikaci s publikem vyvolávající výbuchy smíchu, pak s vážnou tváří uvedl: „Když je to ten poslední koncert, tak přidáme. Skladbu, kterou jste nikdy neslyšeli.“ Posluchači tak slyšeli ve vynikajícím provedení Skočnou ze Smetanovy Prodané nevěsty.

Foto: Filharmonie Plzeň / Jan Růžička

Facebook X E-mail WhatsApp