„Zařazení ryze českého repertoáru hned na zahajovací koncert sezóny je skvělým počinem.“

„Senja Rummukainen interpretovala svůj part od prvního vstupu s velkým nasazením, sytým tónem s rychlým vibrátem.“

„Erudice šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho motivující celý orchestr ke skvělé práci je příslibem úspěšné další sezóny.“

Prvním koncertem cyklu Diamant odstartoval orchestr Plzeňské filharmonie svoji novou sezónu. Zazněla dvě velká díla. První symfonie Bohuslava Martinů a Dvořákův Violoncellový koncert, který interpretovala mladá sólistka Senja Rummukainen.

Úvodem představila ředitelka orchestru Lenka Kavalová, na co se posluchači abonentních koncertů a festivalu Smetanovské dny, který orchestr také pořádá, mohou těšit. V plánu je třeba souborné provedení klavírního díla Bedřicha Smetany, kde ta nejzávažnější díla přednesou Jan Jiraský, Igor Ardašev a Jan Simon, který je zároveň uměleckým garantem projektu. Orchestr také během sezóny postupně uvede celé Smetanovo symfonické dílo.

Program otevřelo provedení Koncertu pro violoncello h moll, op. 104 Antonína Dvořáka. Stěžejní dílo nejen české, ale i světové literatury pro tento nástroj napsal autor za svého pobytu v Americe. V rukopise se dočteme autorovu poznámku datovanou 11. června 1895 v Písku, že konec díla po návratu do Čech kompletně změnil. Koncert je plný vroucí české melodiky, ostatně jako každé jiné autorovo dílo. Mladá violoncellistka Senja Rummukainen interpretovala svůj part od prvního vstupu s velkým nasazením, sytým tónem s rychlým vibrátem. Nádherně a opravdu „sladce“ v jejím podání vyznělo vedlejší téma v D dur. Vynikajícím partnerem jí byl orchestr pod vedením svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho. Iwasaki nechal vyznít veškerá sóla v dechových nástrojích, vynikly zejména skupiny klarinetů a hobojů. „Lovecký“ motiv vzestupných triol ve třech lesních rozích vyzněl vždy v příkladné souhře. Celkový zvuk orchestru sólistku maximálně podpořil. Violoncellistka také bez intonačních problémů zvládla veškeré technické nástrahy svého partu, třeba v podobě tercií, sext a oktáv před nástupem závěrečného tématu. První věta vyvrcholila nádherným vyznění tutti orchestru v samotném závěru.

V Adagio ma non troppo, kde opět krásně vyzněly všechny prokomponované melodie v dechových nástrojích, pěkně vyšla quasi cadenza v sólovém partu, kdy se sólistka nebála pustit do opravdu slabé dynamiky. Ve Finále, v Allegro moderato, bylo v sólu ve vyšších polohách místy slyšet intonační nejistotu, nicméně to nezměnilo fakt, že celkově vyzněl koncert velmi přesvědčivě. Zaujalo také dlouhé sólo koncertního mistra orchestru Olgy Alicje Osmolińské před koncem věty. Temperamentní Senja Rummukainen se odvděčila dlouze aplaudujícímu publiku sólovou verzí skladby Píseň ptáků, jejíž autorem je Pablo Casals.

Druhou polovinu večera naplnilo provedení První symfonie Bohuslava Martinů. Dílo, které stejně jako Dvořákův violoncellový koncert vzniklo v Americe, je ukázkou kompozičního mistrovství skladatele. Nesmírně hustá sazba od prvních taktů symfonie, použití více nástrojů v partituře (pikola, anglický roh, o klarinet více, kontrafagot, basový trombón, tuba, harfa, klavír) a spousta skladatelovy invence (dělené i skupiny prvních a druhých houslí) vytváří nesmírně barevný obraz. Dle slov v programových poznámkách, jejichž autorkou je Lenka Bočanová, byl Martinů tímto dílem pomyslně přijat do amerického hudebního života.

Martinů zařazuje do svých orchestrálních děl kvůli barvě často klavír. V první symfonii participuje od prvního h moll akordu až po závěrečný B dur… Part přednesla spolehlivě Shoko Kono. Symfonii provázely zajímavé momenty – třeba nápadné použití více bicích nástrojů ve druhé větě Allegro, sólo prvního hoboje (Anna Škreptáčová) připomínající autorův hobojový koncert, dirigentem skvěle vypracované závěrečné accelerando v téže části. Výborně vyznělo trio druhé věty napsané v šestiosminovém taktu s použitím pouze sekce dechových nástrojů, harfy a klavíru. Ve třetí části Largo vyzněly v podání Plzeňské filharmonie srozumitelně všechny proplétající se linie, které skončí na smířlivém závěrečném e moll akordu. Ve finálním Allegro ma non troppo zazářilo sólo prvního flétnisty (Jakub Klögner) před nástupem Tempo primo. Filharmonie byla přesvědčivá ve všech tempových změnách.

Zařazení ryze českého repertoáru hned na zahajovací koncert sezóny je skvělým počinem dramaturgie Plzeňské filharmonie. Navíc erudice jejího dirigenta Chuheie Iwasakiho motivující celý orchestr ke skvělé práci je příslibem úspěšné další sezóny.

********

Foto: Jan Kantor