„Italská hudba zosobňuje slunce, radost ze života a vášeň, což si jako apoteózu konce války s trochou fantazie lze představit.“

„Soprán paní Alder bych neoznačila jako hlas pro italskou operu.“

„Při poslechu Schubertovy symfonie jsem si konečně pomyslela, že jsem do Rudolfina nešla nadarmo, že orchestr se rozehrál a předvedl to, co umí.“

Po oslavě evropanství Beethovenovou Devátou symfonií v prvních květnových dnech se Česká filharmonie rozhodla oslavit italskou operu, respektive její určitou výseč. První koncert připadl na Den vítězství 8. května, což mohlo působit trochu zvláštně. Italská hudba nicméně zosobňuje slunce, radost ze života a vášeň, což si jako apoteózu konce války s trochou fantazie lze představit. 

Zvlášť když přijel italský dirigent Giovanni Antonini, zakladatel souboru dobových nástrojů Il Giardino Armonico, původní profesí hráč na barokní flétnu, jenž už dávno neřídí pouze barokní ansámbly, nýbrž vystupuje i s renomovanými symfonickými tělesy.

Kontakt s ním navázala i Česká filharmonie, k níž se nyní vrátil, aby nastudoval květnový abonentní program, složený z několika árií od Mozarta a Rossiniho a doplněný Schubertovou Symfonií h moll „Nedokončenou“. Program zahájila předehra k Rossiniho Lazebníku sevillskému, kterou jsem si, přiznávám, nijak zvlášť nevychutnala. Ne že by nebyla zahrána dobře ve smyslu preciznosti a kvality tónů, ale tohle by chtělo „přepnout“ do úplně jiného módu – štíhlého, lehkého, rafinovaného. A to by asi nebyla záležitost dvou tří zkoušek. I pod taktovkou specialisty jsem měla pocit, že poslouchám Gustava Mahlera snažícího se o úsměv…

Italská opera je však každopádně především zpěv, v němž kritéria utvářela staletí a díky zrodu zvukového záznamu na přelomu 19. a 20. století si je můžeme odvozovat i dnes. S orchestrem se představila britská sopranistka Louise Alder, která začala půvabnou koncertní árií 19letého Mozarta Voi avete un cor fedele. Soprán paní Alder bych ale neoznačila jako hlas pro italskou operu. Když začala zpívat, vnímala jsem sice příjemnou kulatost, ale současně jakoby byl hlas usazený či dokonce zapadlý kdesi vzadu; v takovém případě vzniká pocit, že pěvkyně zpívá do sebe místo před sebe.

Tento pocit pokračoval v árie Fiordiligi Per pietà z Così fan tutte. Ta sama o sobě na první pohled do not vyhlíží jako kousek pro alt, ale ve skutečnosti dokládá mimořádné dispozice, jaké měla první představitelka této role, sopranistka Adriana Ferrarese del Bene (a které Mozart nejvíc využil v její slavnější árii Come scoglio). Zvládnout rejstříky jistěže není snadné, zachovat v hloubkách znělost a barvu a pak zase stoupat nahoru. Hlas paní Alder nezněl sjednoceně ani se sonoritou, určitě ne tak, jak to v novější době uměly třeba Margaret Price či Montserrat Caballé.

Árie Assisa ai piè d‘un salice z Rossiniho opery Otello by měla být brilantní ukázkou dokonalého legata, ale v tomto případě jsem skutečné, expresivní legato neslyšela, spíš pohyb od tónu k tónu.

A v árii Tanti affetti z Rossiniho Jezerní paní, jakož i v přídavkovém Mozartově Alleluja mi chyběla větší průraznost, otevřenost, koncentrovanost zvuku. Hlas nemusí být mocný, je však třeba, aby byl nosný a „zvonil“. V Rossiniho árii doporučuju pro srovnání například sopranistku Lellu Cuberli. Paní Alder bych si raději poslechla v jiném repertoáru, dejme tomu v něčem od Brittena.

Program měl zdůraznit návaznost a inspiraci v hudebních dějinách, a tak kromě předehry k Haydnově opeře L‘isola disabitata v programu figurovala i Symfonie h moll „Nedokončená“ Franze Schuberta, jejíž dvě věty zazněly odděleně – mezi obě byla vložena árie z Rossiniho Otella. Jistě, Schubert se školil u Antonia Salieriho a o Rossiniho se zajímal, ale přesto bych raději obě části vyslechla v celku…

Schubertovu citlivou, nepodbízivou melodiku by šlo připodobnit k Mozartově ruce prodloužené do 19. století. A jelikož v italských áriích orchestr spíš doprovází (jakkoli občas vystoupí do popředí třeba harfa či lesní roh) tak při poslechu Schubertovy symfonie jsem si konečně pomyslela, že jsem do Rudolfina nešla nadarmo, že orchestr se rozehrál a předvedl to, co umí, tesknou, potemnělou a zpěvnou romantiku. Byl to Schubert vybroušený, v němž nic nezanikalo, vše tvořilo dynamicky vyvážený a působivý celek.

Připočteme-li k těm pětadvaceti minutám ještě sedmiminutovou předehru k výše jmenované Haydnově opeře, která se úvodu k tradiční italské opeře spíš vymyká, tak jsem si během večera užila přibližně půl hodiny hudby. A říkala jsem si, jestli – když už do Prahy opět dorazil Giovanni Antonini – nemohl místo doprovázení průměrného pěveckého výkonu raději s orchestrem nastudovat ještě nějaký další symfonický kus. Takto poctu italské opeře paradoxně ovládl Franz Schubert, tedy skladatel, který se do dějin opery zapsal jen okrajově.

Foto: Česká filharmonie / Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp