„Kromě potíží s úřady přinesla Špindlerovi nálepka obrozence a buditele uplatnění i úspěchy jak v politice, tak v umění.“

„Ve světle skutečnosti, že se za kariérou vydal ze skromného a vzděláním nepříliš políbeného prostředí, to někdejší rebel dotáhl coby zralý muž nesporně daleko.“

„Ervín nebyl pouze překladatelem, ale de facto rovnocenným spoluautorem textové složky operního díla.“

Pro překlad libreta Libuše předurčovaly Ervína Špindlera dva vzájemně provázané předpoklady. Jak tvůrčí proces probíhal? Špindler nebyl jen překladatelem, ale rovnocenným spoluautorem textové složky díla. Smetanova opera Libuše opět zazní v Národním divadle 1. ledna 2025; vzpomeňme si přitom na muže, který má na opeře nesmazatelnou zásluhu.

Značně neuctivé, ale v nadsázce trefné úsloví říká, že „přeložená verze básně je jako žena: buď ošklivá, ale věrná, anebo krásná, ovšem nevěrná.“ Zdvořileji vyjádřeno: překladatel cizí poezie do mateřského jazyka vždy stojí před zásadním rozhodnutím – bude se držet originálu i za cenu, že jeho výtvor vyzní strojeně, anebo popustí uzdu své představivosti a odměnou mu bude svébytná poezie, inspirovaná originálem… Podobné otázky si odjakživa klade každý, kdo se do této činnosti pustí. A platilo to jistě i pro Ervína Špindlera, když se kdysi zabýval převodem libreta naší národní opery Libuše z němčiny do češtiny. Čím byl pro tento úkol vyzbrojen – jak literárně, tak občansky? Kde žil, čemu se věnoval? Jak to, že si na prahu třicítky troufl na úkol, který mu byl svěřen samotným Bedřichem Smetanou? 

Narozen 29. srpna 1843 ve východočeské Chocni, pocházel z rodiny chudého vrchnostenského zahradníka Eugena Špindlera. Přesto se Ervínovi podařilo vystudovat v Praze vyšší reálku, zároveň však v rodném městě roku 1860 založil a vedl ochotnický spolek. Od jednadvaceti pracoval v pražské redakci Národních listů, kde též publikoval své první literární výtvory pod uměleckým pseudonymem Jaroslav Květenský. Čile spolupracoval i s Květy či Zlatou Prahou. Kromě básní se věnoval povídkám, jež vyšly ve dvou svazcích, a sepsal román s výmluvným názvem Bělohorští mučedníci. 

Co ho v únoru roku 1868, nedlouho po odchodu z Národních listů, zaválo do Roudnice, nevíme. Ať už tomu bylo jakkoli, vhod mu zde jistě přišla schopnost mluvit a psát česky i německy, vypěstovaná jak ve venkovské rodině, tak mezi pražskými vzdělanci. Vždyť Roudnice, ač od našeho hlavního města vzdálená jen padesát kilometrů, se rozkládala na prahu Sudet, což dodnes dokazuje existence malých opevnění čili řopíků, jaké zde byly vybudovány ve druhé polovině třicátých let minulého století. Ervín Špindler se ovšem v Roudnici usadil o sedm dekád dřív jako pětadvacetiletý, aby zde setrval dalších padesát let až do své smrti 17. prosince 1918.

Brzy po svém příchodu do Roudnice na sebe upozornil coby jednatel spolku, který si vytkl za cíl uspořádat 10. května 1868 Tábor lidu na Řípu, ležícím od Roudnice co by kamenem dohodil. Zjevně pročeský charakter shromáždění se ovšem nelíbil rakousko-uherské moci, která neprodleně zasáhla. Spolu se dvěma kumpány z okolních vesnic Lounky a Budohostice, kteří se na vlastenecky laděné provokaci podíleli, byl Ervín Špindler obžalován z velezrady a odsouzen na šestiměsíční pobyt v žaláři. Že ale tehdejší poměry nebyly totalitní, dokládá skutečnost, že se odvolal a Kasační soud ho viny zbavil. Nálepky buditele, obrozence se ovšem už nezbavil, ostatně o to ani nestál. Kromě potíží s úřady mu totiž přinesla uplatnění i úspěchy jak v politice, tak v umění.

Na kontě měl Špindler už první spolupráci s Bedřichem Smetanou, s nímž se nepochybně poznal ještě v Praze, i když relativně nevelká vzdálenost mezi Jabkenicemi a Roudnicí by mohla svádět k domněnkám, že k sobě měli blízko spíš později. Každopádně došlo k prvním vzájemným kontaktům už při Smetanově komponování opery Dalibor ve druhé polovině šedesátých let předminulého století. Skladatel tehdy vznesl požadavek, v kontextu svého ideového směřování zcela logický, aby se tato opera zpívala česky. Nikoli aby z pódia zněla němčina, v níž vytvořil libreto zkušený divadelní autor Josef Wenzig, starší oproti benjamínkovi Špindlerovi o šestatřicet let. A tak se také stalo. Tím byl tvůrčí vztah mezi Bedřichem Smetanou a Ervínem Špindlerem nastolen.

Pro překlad libreta Libuše tedy Špindlera předurčovaly dva stejně hodnotné, vzájemně provázané předpoklady. Byl dlouhodobě literárně činný, roku 1870 ostatně založil v Roudnici hned dva čtrnáctideníky, Říp a Podřipan, později spojené v jeden. Takříkajíc ovládal řemeslo. A sázka na jeho erudici byla proto ze Smetanovy a Wenzigovy strany promyšleným krokem. Ve hře ovšem bylo i cosi dalšího, neméně důležitého. Se skladatelem zjevně Špindler souzněl v lidské, názorové rovině, jako intelektuál zaměřený na emancipaci české společnosti, politiky a kultury. Ne nadarmo se stal, byť mnohem později, jako mladočeský politik roudnickým starostou. A roku 1895 jej občané zdejšího kraje, tedy nejenom jeho města, ale i nedalekého Mělníka, Mšena a Brandýsa nad Labem, zvolili do Zemského sněmu. Následně se stal dokonce poslancem Říšského sněmu se sídlem ve Vídni. 

Ve světle skutečnosti, že se za kariérou vydal ze skromného a vzděláním nepříliš políbeného prostředí, to někdejší rebel dotáhl coby zralý muž nesporně daleko. A dočkal se různých poct. Nejenže se v centru Roudnice dodnes nachází ulice, jejímuž významu odpovídá honosné pojmenování Špindlerova třída. Ověnčen byl ještě za svého života symbolicky i významnějším vavřínem. Byl po něm pojmenován nový, konstrukčně důvtipný ocelový most, vybudovaný mezi roky 1906 až 1910. Vznikl na troskách kamenného přemostění Labe, jež pocházelo z let 1333 až 1340 a bylo po pražském a píseckém nejstarší na našem území. Ve 14. století město vůbec nebývale vzkvétalo a odehrávaly se tu pozoruhodné události; například do zdejšího paláce dal Karel IV. uvěznit, ale ve skutečnosti spíš před papežem ochránit, pověstného tribuna římského lidu Colu z Rienzi.

Vraťme se ale od historického exkurzu do nedávnějších dob.  Zpět k tématu, kterým je Špindlerova spolupráce se Smetanou na Libuši, respektive její způsob, průběh a rozuzlení. Jak známo, opera se sice dočkala premiéry v Národním divadle až při jeho slavnostním otevření 11. června 1881, ale skladatel ji dokončil už o devět let dřív, v roce 1872. Námětem, které se Bedřich Smetana s Josefem Weinzigem rozhodli zpracovat, se stala legenda o kněžně Libuši, připomínaná už v Kosmově kronice, ale přejatá hlavně ze zpracování v Rukopisu zelenohorském. Jak ale tvůrčí proces vlastně probíhal? Bylo to tak, že Wenzig psal libreto, Smetana mu ho nedočkavě bral z rukou, postupně na jeho základě komponoval a teprve poté předal hotovou operu Špindlerovi, aby ji přebásnil do češtiny?

Z dostupných pramenů vyplývá, že ve skutečnosti se práce posouvala vpřed odlišným způsobem. Wenzigovo libreto nejprve Špindler přebásňoval do češtiny a teprve poté na jeho text Smetana komponoval. Je to ostatně logické, protože mohl pracovat se skutečnou jazykovou předlohou, případně si žádat její úpravy či změny, což nepochybně činil. Co to ale znamená pro Špindlerův podíl na Libuši? Po mém soudu, opřeném o lingvistické vzdělání, je zřejmé, že Ervín nebyl pouze překladatelem, ale de facto rovnocenným spoluautorem textové složky operního díla. Proč tedy bývá při provádění Libuše zmiňován jen okrajově či neuváděn vůbec?

Příčinou je jev, který se nezdráhám označit jako velikost ducha. S pokorou, jež zaslouží obdiv, se smířil s přáním Bedřicha Smetany, aby se věci navenek nekomplikovaly a jeho podíl na libretu tudíž zůstal utajen. Což se ovšem, jak bývá v Čechách odjakživa zvykem, beztak nepodařilo. Veden potřebou jednoznačného vysvětlení, zveřejnil proto Ervín Špindler dopis, jenž dodnes slouží jako důkaz, jako předmět doličný: „Nevím, kdo zavinil prozrazení literárního tajemství, o němž Wenzig, Smetana a já jsme dohodli se, že zůstane navždy zachováno,“ píše se v něm a následuje konstatování: „Z této dohody vzájemné plyne, že jsem dobrovolně a s radostí přenechal svá práva autorská Smetanovi, spokojiv se se zcela nepatrným honorářem.“

Tak jako každý rok, 1. ledna 2025 opět rozezní historickou budovu Národního divadla Smetanova Libuše. Tentokrát už od 17 hodin a pod taktovkou mezinárodně ostříleného Roberta Jindry. Až zazní předehra, vzpomeňme si na muže, který má na opeře svou nesmazatelnou zásluhu.

Foto: ND / Hana Smejkalová, sokolskepamatky.eu, Wikipedie / Jan Vilímek / volné dílo, Wikipedia / Jacquesverlaeken / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / Horakvlado / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / Věnceslav Černý - Ze Starých pověstí českých / volné dílo