„Úvod k části Credo Mše h moll Johanna Christiana Bacha, auditorium zasáhl jako blesk. Tak mimořádná tónová kultura se slýchá málokdy!“

„Zaujala dokonalá sehranost. Orchestr hrál jako jeden člověk, a přitom byl rozeznatelný, zachytitelný každý detail partitury!“

„Prométheus je křehká a zároveň silná skladba, která velmi přesně vypovídá o osobnosti její autorky, citlivé, přemýšlivé, hluboké a tvůrčí bytosti.“

Závěrečným koncertem vyvrcholila první sezona Pražských komorních sólistů, o jejichž obnovení se zasloužil Radek Baborák. Neotřelá dramaturgie přilákala v sobotu 1. dubna do pražského kostela svatých Šimona a Judy početné publikum, které ocenilo jak skvostně zahrané Divertimento pro smyčce Bély Bartóka, tak premiérově provedenou orchestrální verzi Prometheus Suite Nikol Bókové, jež za stejnojmenné autorské album získala v roce 2021 Cenu Anděl.

Koncerty Pražských komorních sólistů (PKS) se stávají hudebními událostmi. Magnetem není jen osobnost intendanta souboru Radka Baboráka, ale i zvukové kvality smyčcového orchestru, složeného z vynikajících hráčů. Nepovažujme za proklamaci, když členové PKS řeknou, že považují za čest a radost hrát s tak inspirující osobností, jako je Radek Baborák, ono je to slyšet v každém tónu, který vytvářejí. Hudební potěšení, které se posluchači dostává na koncertech PKS, je násobeno průvodním slovem Radka Baboráka, přátelským, uvolněným a poučeným. Někteří hudebníci se v posledních letech k mluvenému komentáři na koncertech uchylují, například Vilém Veverka, a podle mého názoru je to nejen osvěžení a zprostředkování informací o programu, ale i cesta k navázání kontaktu s publikem.

První skladba večera nebyla uvedena v programu, jejím provedením orchestr připomněl čtyři osobnosti důležité pro PKS: Václava Neumanna, Huberta Šimáčka, Zuzanu Růžičkovou a Vojtěcha Jírovce. Když členové PKS začali hrát úvod k části Credo Mše h moll Johanna Christiana Bacha, auditorium to zasáhlo jako blesk. Tak mimořádná tónová kultura se slýchá málokdy!

Pokud Radek Baborák v uvedení k Divertimentu pro smyčce, BB 118 zmínil, že skladbě dominují temnější prvky folkloru, pak to komorní sólisté naplnili měrou vrchovatou. Bylo to skvostné, propracované provedení téhle nádherné skladby. Zaujala dokonalá sehranost. Orchestr hrál jako jeden člověk, a přitom byl rozeznatelný, zachytitelný každý detail partitury, nic se nesetřelo! Propracované byly dynamické kontrasty i rytmické záludnosti, lidový motiv první věty Allegro non troppo vyzněl jako vánek. O uchu lahodících smyčcích nemluvě. Je třeba vyzdvihnout koncertního mistra Adama Nováka, jehož vřelý virtuózní výkon byl k nepřeslechnutí. Emocionální hloubka druhé věty Molto adagio s převládající žalostností a tragičností, místy přecházející až do šklebu, byla vzrušující. Na jejím ztvárnění se podílely hebce znějící kontrabasy i violy, přičemž opět zaujali Adam Novák a violista Karel Untermüller. Jestliže druhá věta upoutala svou temností, třetí by se dala nazvat sólem pro „Cigánské diably“. Naplno, s vervou zahrané Allegro assai v kompaktním zvuku a pizzicato valčíčkem před závěrečnou smrští bylo holdem jedné z nejpozoruhodnějších smyčcových skladeb 20. století i dokladem profesionality souboru řízeného pozorným Radkem Baborákem.

Část publika pravděpodobně přišla na tento koncert kvůli druhé polovině, kdy zazněla kompozice mladé muzikantky, skladatelky a klavíristky Nikol Bókové Prometheus Suite (rozhovor ZDE). O původním albu nahraném s jazzovou formací ve složení David Dorůžka (kytara), Jaromír Honzák (kontrabas), Michał Wierzgoń (bicí) a Radek Baborák (lesní roh), odměněném Cenou Anděl, se napsalo už mnoho. Prožívání smrti otce, které bylo zásadní inspirací, se přetavilo do kompozice o deseti částech, plných zádumčivosti a smutku nad ztrátou milovaného člověka, ale i světla, radostných vzpomínek a přirozeného vyrovnávání se se smrtí. Prométheus je křehká a zároveň silná skladba, která velmi přesně vypovídá o osobnosti její autorky, citlivé, přemýšlivé, hluboké a tvůrčí bytosti. Koncertní suita pro klavír, lesní roh, elektrickou kytaru, kontrabas, bicí a orchestr, přepracovaná z původní kompozice Promethea, využívá pro barevnější zvuk i větší obsazení horen. Dokonce se jich sešlo na pódiu hned šest! Navíc autorka introdukcemi a interludii původní skladbu rozšířila. Vposlouchat se do křehkého a obsahově plného díla je zážitek. První z deseti částí otevírá linka lesního rohu, postupně se k orchestru přidává jazzová formace. Vzniká mezi nimi napětí a všemu kraluje snová a snivá klavíristka. Následuje rozpomínání, klavír se proplétá se smyčci, úchvatně znějí housle na první židli sedící Martiny Bačové. Organicky se připojuje Jaromír Honzák sólem na kontrabas, zvukově zajímavé je napojení violoncell. Zní to jako zvuková koláž pro smyčce a jazzové kvarteto. Ano, Radek Baborák se tu představuje jako famózní jazzový hráč a dokládá, že pro něj neexistují žádné technické ani žánrové limity. Ani Nikol Bóková nezapře své klasické klavírní školení. Její nástroj nemá vždy dominující postavení, ale je nepřeslechnutelný a zvukově se vpíjí do zvuku celého ansámblu. Dalo by se pokračovat, psát o světle v kompozici, o chladu, roztávajícím ledu, plynutí života a jeho konci. Poslech této skladby byl vzrušující, propojení zkušených jazzových muzikantů s klasickými bylo promyšlené a povedené.

Nemohu tuto reflexi zakončit jinak, než laudatiem na Radka Baboráka. Opět tak intonačně přesný, jedinečně jemný představil hornu jako jazzový nástroj, z něhož vyluzuje neslýchané zvuky. Ostré, hrubé, kvákavé, vytrácející se do ztracena nebo znějící jako vítr. Výjimečný instrumentalista i dirigent!

Pražští komorní sólisté již představili svou příští sezonu. Na pěti koncertech se představí i hornista Yngve Abelvik, houslista a dirigent Guy Braunstein, violoncellista Vilém Vlček nebo sopranistka Eva Hornyáková. Tituly jednotlivých koncertů jsou Smrt a dívka, Souvenir de Florence, Silvestr s PKS, Zjasněná noc a Cypřiše, které napovídají, že se opět bude na co těšit.

Foto: Michael Romanovský