KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Přitažlivé Mrtvé město Ericha Wolfganga Korngolda english

„Korngoldův záměr zaujmout od první noty vyšel opravdu báječně.“

„Roberto Saccà si v převážně expresivním nasazení bezpečně podržel hlasovou kvalitu po celou operu.“

„Hvězdou opery Mrtvé město byla samozřejmě litevská sopranistka Vida Miknevičiūtė, která rozzářila scénu od prvního vstupu se samozřejmostí primadony.“

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha uvedl pátý den svého program mimořádné dílo světové operní tvorby. Mrtvé město, op. 12 od Ericha Wolfganga Korngolda jsme ve Dvořákově síni Rudolfina slyšeli v úterý 10. září v koncertním provedení. Vedle vynikajících zahraničních sólistů a domácí pěvecké ekipy spoluúčinkoval Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK za řízení Tomáše Braunera, Pražský filharmonický sbor, připravený sbormistrem Lukášem Kozubíkem, a Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu, jehož sbormistryní je Věra Hrdinková. A třebaže se nedostávalo kouzla operní scény, bylo koncertní provedení velkým zážitkem.

Příběh, co ztvárnil Erich Wolfgang Korngold, se ke skladateli dostal jako překlad dramatu belgického literáta Georgese Rodenbacha, který převedl do scénické podoby svůj vlastní román s titulem Přelud pod novým názvem Mrtvé Bruggy. Německý překlad stvořil vídeňský autor Siegfried Trebisch, dal mu původní románový titul Přelud a jako rodinný přítel ho Korngoldům zaslal. Množné číslo je na místě, protože konečnou podobu libreta opera napsal Erich Wolfgang společně se svým otcem Juliem, renomovaným vídeňským hudebním kritikem, pod společným pseudonymem Paul Schott.

Hlavní postava dramatu Paul žije v nekonečných vzpomínkách na svou zesnulou manželku Marii a smuteční pokoj nechává ve stavu, ve kterém opustila tento svět. Na klavíru leží ve skleněné skřínce pletenec jejích vlasů, v místnosti jsou její fotografie a portrét v životní velikosti, na kterém má Marie šál a v rukou loutnu. Paul jednoho dne potkal ženu, která byla jeho Marii nápadně podobná, a pozval ji k sobě. Tanečnice Marietta skutečně přijde a prožije s Paulem milostný román. Vztah ale ztroskotá na Paulově surrealistickém prožívání příznačného přeludu, že tanečnice je reinkarnací jeho zesnulé manželky. Marietta se marně pokouší vše změnit, ale vztah končí katastrofou. Ovšem podle Korngolda opět jako snový přelud. Marietta „znesvětí“ Mariin cop, ovine si ho kolem krku a Paul ji takto podaným doličným předmětem zardousí. Příběhem prochází Mariettiny známí z tanečního ansámblu a hrabě Albert.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK zahájil koncertní provedení skvěle a plně znějícím plénem, které Tomáš Brauner vypracoval jako atraktivně rozhrnutou oponu. Korngoldův záměr zaujmout od první noty vyšel opravdu báječně. Příběh opery začíná rozmluvou v služebné Brigitty, kterou zpívala Lucie Hilscherová. Její ztvárnění pěveckého partu bylo excelentní, hlas měl sílu, znělost a nosnost. Franka, přítele Paula a jejího partnera v rozhovoru, zpíval Jiří Brückler. Sytý baryton výtečně kontroval partnerce přiměřenou dynamikou a sonoritou. Do rozhovoru obou předchozích vstoupil Paul, kterého ztvárnil německo-italský tenorista Roberto Saccà a předvedl velmi kvalitní pěveckou i mimickou kreaci. Jeho skvělé vypracované charakteristiky v mnoha proměnách role měly půvab expresivity i lyrických momentů. Vnoření do snového blouznění v závěru prvního dějství v rozmluvě s přízrakem Marie bylo mistrným velkým sólem. Velmi půvabná byla jeho lyrická píseň k Mariettě v prvním jednání, ze které přešel bravurně do forte a do duetu. Se stejnou přesvědčivostí konal i ve konfliktních scénách, jednak v úvodu druhého aktu v duelu s přítelem Fritzem a zejména ve třetím jednání ve scéně běsu, kdy Marietta rozmetává posvátnou památku Marie. V závěru rozpolcen jen konstatuje „Sen mi zničil sen, sen trpké skutečnosti zničil sen fantazie,“ jak stojí v českém překladu libreta Vlasty Reittererové. Roberto Saccà zpíval nejvíce textu a v převážně expresivním nasazení si bezpečně podržel hlasovou kvalitu po celou operu.

Hvězdou opery Mrtvé město byla samozřejmě litevská sopranistka Vida Miknevičiūtė, která rozzářila scénu od prvního vstupu se samozřejmostí primadony. Její výšky byly mámivé a vzrušující a znělé, v lyrických pasážích milostně vlídné. Také její prožívání rozličných poloh mělo přitažlivost a pravdivost výrazu. Byla lehkomyslně rozverná tanečnice i svůdná diva jak vůči hraběti Albertovi, kterého zpíval Martin Šrejma, tak k Paulovi, kterého skutečně chtěla získat. Byla vášnivě bojovná – zpívá „Jí mám ustoupit? Nikdy! Do boje s ní!“ To vše poté kdy zjevila, že „(…) první, který mě naučil lásce, byl ten, který mě zničil!“ A na závěr, po posledním marném pokusu zjistit, nemá-li zůstat, odchází s ironickým úsměvem. Také její sen fantazie zničil sen trpké skutečnosti. Paul zůstává morbidně věrný, to je jeho víra, zesnulé manželce a svůj příběh uzavírá poznáním, že nenadešlo zmrtvýchvstání, které nadále chce očekávat v zářných výšinách. V dalších rolích si v hlasové expresivitě zdařile vedli tenorista Daniel Matoušek, který zpíval rozverného Gastona a poté režiséra Victorina, a dvě tanečnice, Luciene zpívaná Michaelou Zajmi a Juliette v podání Lenky Máčikové.

Orchestrální dění představilo Korngolda jako autora přitažlivé kompozice s báječně traktovanými sekcemi. Příznačné bylo cantabile flétny, které doprovázelo Mariettu v charakteristických situacích. Třeba tehdy, když zpívá o tom, že láskou k Paulovi získala víru žít, a tamtéž po snové vraždě, kdy se vrací pro deštník a růže. V jmenované hrůzné scéně stvořil orchestr po pasáži v třídobém rytmu tu správnou kvílivou parádu, v celém dění opery vynikal v nasazení expresivních pasáží a vůbec zcela výtečně vytvářel náladu k dramatickému dění. Po celý čas zněly varhany a sborového zpěvu nebylo mnoho. Na začátku druhého dějství doprovázel zpěv Fritze sopránový ženský sbor, velký sbor měl parádní pasáž na slova Mysterium corporis ve třetím dějství, které otvíral jímavý zpěv dětského sboru.Koncertní provedení opery Mrtvé město od Ericha Wolfganga Korngolda o třech jednáních se dvěma přestávkami se dočkalo ovací ve stoje. Což znamená jednoznačný úspěch programu Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha.

…………….

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská

Rafael Brom

Rafael Brom

Hudební publicista

Dlouholetý hudební redaktor stanice Český rozhlas Vltava, kde působil od počátku osmdesátých let přes třicet let. Byl od začátku i u vysílání stanice Český rozhlas D dur, kde dodnes přispívá k tvorbě programu. Dále publikoval v Týdeníku Rozhlas a v hudebních časopisech. Absolvoval hudební vědu na Karlově univerzitě v Praze s vidinou práce v oblasti organologie, rozhlasová praxe ale převážila nad badatelskými úmysly. Je mu blízká historie a stavba smyčcových hudebních nástrojů, vedle obligátního seznámení s hrou na klavír v rámci studií získal základy hry na violoncello a trubku. Otec hrával na pozoun a obeznámení s žesťovými nástroji mu vyneslo možnost strávit vojenskou službu jako hráč na lesní roh ve vojenském dechovém orchestru. Od poloviny devadesátých let se díky nabídkám mezinárodní rozhlasové výměny častěji setkával s hudbou vídeňské valčíkové rodiny Straussů, což vedlo roku 1999, jubilejním roce stého výročí úmrtí Johanna Strausse syna, k přímému kontaktu s vídeňskou straussovskou společností, archivem knihovny města Vídně a potomky rodiny. Léta připravoval rozhlasové pořady i články s touto tématikou. Deset let moderoval přímé přenosy Novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků a moderoval i přenosy koncertů Rozhlasových symfoniků. Ze sportovních aktivit mu zůstala obliba sledování přenosů kolektivních sportů, tenisu a lehké atletiky. Příležitostně se vrací do přírody, má rád psy a obdivuje koně. Spolupráci s hudebním portálem KlasikaPlus.cz považuje za přirozené a přátelské pokračování své profese.



Příspěvky od Rafael Brom



Více z této rubriky